Na břehu jezera... se odehrává psychologicky silný příběh Sary Gruenové

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Právem je Sara Gruenová již autor­kou jed­no­ho zfil­mo­va­né­ho best­selle­ru (kni­hy Voda pro slo­ny), dalo by se bez jaké­ko­liv nad­sáz­ky říci, že Na bře­hu jeze­ra bych vidě­la zfil­mo­va­né ješ­tě radě­ji. Ponurá, tem­ná, avšak nesmír­ně lid­ská atmo­sfé­ra ode­hrá­va­jí­cí se v zapad­lém hos­tin­ci u Lochnesského jeze­ra, navíc za vál­ky a nále­tů, což ješ­tě dodá­vá na syro­vos­ti a uvě­ři­tel­nos­ti.

Madeline a její man­žel Ellis se s kama­rá­dem vydá­va­jí brá­nit čest své rodi­ny, dalo by se zjed­no­du­še­ně říci. Hledat loch­nesskou pří­še­ru. Ne, oprav­du nejde o něja­kou vtip­nou kni­hu, nao­pak. Teprve nyní si uvě­do­mí­te, a autor­ka postu­po­va­la pod­le reá­lií, že oprav­du exis­to­va­li lidé, kte­ří se se vší váž­nos­tí za tím­to úče­lem do této oblas­ti vydá­va­li. A že to moh­ly být někdy pohnut­ky zdán­li­vě mali­cher­né nebo nepo­cho­pi­tel­né. Ze srd­ce boha­té sme­tán­ky se vydá­va­jí tři lidé a pošra­mo­ce­ným egem váleč­nou lodí do drs­né skot­ské zapad­lé vís­ky, do pan­ství, kde liš­ky dáva­jí dobrou noc. Nadbytek a bla­hobyt, čte­ní o vál­ce maxi­mál­ně v novi­nách, stří­dá pří­dě­lo­vý sys­tém, strach o život, zatem­ně­ní a fakt, že silon­ky si dámy kres­lí čer­nou čárou na lýtku a mas­tí si nohy výpe­kem, aby „to tak vypa­da­lo“. Nylonky jako nej­lu­xus­něj­ší zbo­ží pro dámy. A v tom tři lidé, kte­ré pozna­me­nal jejich způ­sob živo­ta. Měli všech­no…

Drsné pády do hlu­bin lid­ské sto­ky

Sara Gruenová per­fekt­ně vykres­li­la pří­běh, o kte­rém musím říct pou­ze jedi­né – máte-li na tuto kni­hu nepře­tr­ži­tý čas, vez­mě­te si ji do ruky. Je tak str­hu­jí­cí, tak moc vás chyt­ne svou atmo­sfé­rou, kte­rá je klid­ná, snad i zdán­li­vě nud­ná, ale něčím tem­ným, něčím oby­čej­ně lid­ským nesku­teč­ně při­taž­li­vá. Nedokázala jsem se od této kni­hy odtrh­nout a odlo­ži­la jsem ji, až když jsem ji celou pře­čet­la. Snad jsem se zto­tož­ni­la s posta­vou Madeline, snad jsem byla spo­leč­ně s ní zkla­má­na i naštvá­na na její­ho muže… Snad jsem pří­liš dob­ře poro­zu­mě­la chví­lím, kdy člo­věk vzdá svůj vlast­ní život a zaplu­je do řek opoj­né závis­los­ti na lécích a alko­ho­lu. A jak ti kolem trpí… Lze vůbec  tak drs­ném pro­stře­dí ješ­tě věřit v lás­ku? Hostinec, do kte­ré­ho nej­pr­ve Madeline nemoh­la zapad­nout, se pro ni stá­vá dru­hým domo­vem a úsměv vám bude pře­lé­tat po tvá­ři v těch vzác­ných chví­lích, ve kte­rých se tvo­ří pou­to mezi zaměst­nan­ci hos­tin­ce a tou křeh­kou Američankou… Vývoj pří­bě­hu je mož­ná pře­kva­pi­vý, mož­ná ne, zále­ží asi na vašich život­ních zku­še­nos­tech, ale při­znám se, že mne tro­chu pře­kva­pil, jako zby­teč­ně drs­ný!  Nebo je to oprav­du v živo­tě tak? Tak či onak, autor­ka závěr posklá­da­la tak, že zůstá­vá str­hu­jí­cí do posled­ní řád­ky.

Láska čeká na kaž­dé­ho…

Ano, a při­da­la i tro­chu váš­ně, lás­ky, poma­lu vzni­ka­jí­cích citů i žha­vé váš­ně. V kni­ze najde­te i jed­nu báječ­nou ero­tic­kou scé­nu a poté, co jsem nedáv­no čet­la 50 odstí­nů, musím říci, že tohle je vkus­ná a nesmír­ně vzru­šu­jí­cí ero­ti­ka. Jen troš­ku, jen jed­na špe­tič­ka na tomhle krás­ném dor­tíč­ku mod­ro­béžo­vé kni­hy se záři­vým mod­rým titu­lem. Na bře­hu jeze­ra pro mne byla kni­ha, kte­rou s pohla­ze­ním uklá­dám do knihov­ny a vím, že se k ní někdy zase vrá­tím. Nebo že ji jed­nou podám své dce­ři s tím „podí­vej, tohle byl krásnej pří­běh!“ Možná je ta hloub­ka a krá­sa pří­bě­hu způ­so­be­na i drs­nou všu­dypří­tomnou skot­skou pří­ro­dou a men­ta­li­tou tam­ních lidí. Hlubokou, leč někde v nit­ru srdeč­nou a cit­li­vou. A autor­ce se poda­ři­lo k těm­to dia­man­tům v srd­cích těch­to lidí pro­nik­nout.

Ukázka

„Vrátila se o pár minut poz­dě­ji. Podala mi dešt­ník a vtisk­la mi do ruky něco zaba­le­né­ho v papí­ru. „Je to jenom sendvič s lanč­mí­tem. Namazala jsem vám na to dro­bet vej­pe­ku. Potřebujete tro­chu vykr­mit. A neza­po­meň­te, co jsem vám říka­la o pan­ství. Existuje dob­rej důvod, proč ve ves­ni­ci nikdy nevi­dí­te zele­ný bare­ty. Ani chla­pi se nemů­žou jenom tak pro­me­ná­do­vat sem a tam – teda až na Anguse, ae ten zná pan­ský pozem­ky jako svý boty.“

Sice jsem si ven­ku při­pa­da­la stej­ně ztra­ce­ná jako uvnitř, ale potře­bo­va­la jsem se od své­ho man­že­la fyzic­ky vzdá­lit.

Doma jsme se alko­ho­lu roz­hod­ně nevy­hý­ba­li, Ellis s Hankem ho teď ale kon­zu­mo­va­li v pováž­li­vém, až nebez­peč­ném množ­ství a já zno­vu zača­la pře­mýš­let, co by se sta­lo, kdy­by loch­nesskou pří­še­ru nikdy nena­šli.  Hank by se s tím samo­zřej­mě vyrov­nal, jen­že Ellis při­šel o všech­no. I kdy­by se mu nějak poda­ři­lo zase zís­kat ztra­ce­né spo­le­čen­ské posta­ve­ní, neby­la jsem si jis­tá, jest­li chci dál zůstá­vat sou­čás­tí jeho živo­ta, když teď vím, že celé mé man­žel­ství, kte­ré jsem vždyc­ky pova­žo­va­la za svo­ji spá­su, není nic jiné­ho než krás­ně način­ča­ný pod­vod.“

Sara Gruenová - Na bře­hu jeze­ra, Argo, 2016

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře