Recenze knihy: Čarodějnice

Je vel­ký počet stránek zna­kem dob­ré detek­tiv­ky se zají­ma­vou záplet­kou? Nebo se jed­ná o vatu a pří­běh by měl jiný spád, kdy­by kni­ha o tře­ti­nu stránek zhub­la? Přesně tyto otáz­ky jsem si kladla při čte­ní kni­hy švéd­ské spi­so­va­tel­ky Camilly Läckberg Čarodějnice. Námět je zají­ma­vý a nepo­hy­bu­je se v obvyk­lých mezích, kdy jsou obě­tí mla­dé naiv­ní ženy nebo špi­o­ni, kte­ří vědě­li pří­liš, ale jak se autor­ka zhos­ti­la jeho zpra­co­vá­ní, ve mně vzbu­zu­je leh­ké roz­pa­ky.

Čeho si nelze nevšim­nout hned při čte­ní úvod­ních strá­nek, je hus­tá zalid­ně­nost romá­nu při­po­mí­na­jí­cí počet oby­va­tel čín­ské­ho vel­ko­měs­ta na kilo­me­tr čtve­reč­ní. Bohužel nejen počtem, ale i podob­nos­tí a slo­ži­tos­tí jmen. Pro čes­ké­ho čte­ná­ře před­sta­vu­je potíž zapa­ma­to­vat si najed­nou řadu švéd­ských jmen a pří­jme­ní, tak­že v prv­ní tře­ti­ně kni­hy občas bude­te mít pro­blém s tím, kdo je kdo. Hlavním aktér­kám, kte­ré byly obvi­ně­né z vraž­dy malé hol­čič­ky před tři­ce­ti lety, naštěs­tí autor­ka dala jmé­na snad­no zapa­ma­to­va­tel­ná.

Když se v malém měs­tě stane dal­ší vraž­da a opět je obě­tí malá hol­čič­ka a pro­ve­de­ní vraž­dy více­mé­ně totož­né, je nasna­dě, že pode­zře­lí (é) se obje­ví hned. Na vyšet­řo­vá­ní se podí­lí celý tým poli­cis­tů, kte­rý je momen­tál­ně ve měs­tě k dis­po­zi­ci plus civi­list­ka – autor­ka píší­cí detek­tiv­ky, kte­rá se sho­dou okol­nos­tí momen­tál­ně věnu­je prv­ní­mu pří­pa­du zavraž­dě­né hol­čič­ky. A okruh pode­zře­lých se roz­ši­řu­je, zužu­je a roz­ši­řu­je… A kni­ha narůs­tá do roz­mě­rů u detek­tiv­ky neo­če­ká­va­ných. Řada postav s pří­pa­dem nijak nesou­vi­sí,  a kdy­by je autor­ka do děje neza­po­jo­va­la, mož­ná by to kni­ze jen pro­spě­lo. Stejně tak mi uni­ká smy­sl his­to­ric­kých vsu­vek z čaro­děj­nic­ké­ho pro­ce­su, kte­rý se konal v 17. stole­tí. Čtenář stále čeká na závě­reč­né pro­po­je­ní, aby se na kon­ci v jed­nom odstav­ci dozvě­děl, že pacha­te­lé jsou přímý­mi potom­ky těch zlých, kte­ří nebo­hou ženu posla­li na hra­ni­ci. Kniha má dost sil­ný pří­běh i bez toho­to spo­je­ní, kte­ré moc nedá­vá smy­sl. Stejně jako pasá­že, kdy jsou do děje v kon­tex­tu udá­los­tí dneš­ních dnů, zapo­je­ni uprchlí­ci a jejich sží­vá­ní s míst­ním oby­va­tel­stvem.

Pokud se čte­nář pro­kou­še někte­rý­mi hlu­chý­mi pasá­že­mi, kdy někte­rý člen vyšet­řo­va­cí­ho týmu na celé straně labo­ru­je na tím, že jis­tě něco pře­hlé­dl, ale vůbec neví co, dosta­ne se k pří­bě­hu, kte­rý zaujme a do posled­ní chví­le není zce­la jas­né, kdo a kdy vraž­dil. A kdo si jen mys­lí, že vraž­dil a celý život pak neo­práv­ně­ně nese stigma, kte­ré ovliv­ní i dal­ší živo­ty. Čarodějnice je urče­na pro zdat­né čte­ná­ře s pamě­tí na jmé­na a ty, kte­rým neva­dí, že detek­tiv­ku nepře­čtou na jeden zátah, ale posta­vy s ním pobu­dou něko­lik dní.

Na pře­ba­lu je uve­de­no, že se jed­ná o detek­tiv­ku od krá­lov­ny sever­ské kri­mi, se kte­rý­mi se v posled­ní době, zdá se, roz­tr­hl pytel. Pro mě zůstá­vá krá­lov­nou tem­ných sever­ských detek­tiv­ních pří­bě­hů jen jed­na autor­ka a Camilla Läckberg ji svou Čarodějnicí z trů­nu sesa­dit nedo­ká­za­la.

Ukázka z kni­hy:

Helen a Sam. Žili ve své vlast­ní bub­li­ně.

Z domu sly­še­la Jamesův roz­či­le­ný hlas. Věděla, že by si měla dělat staros­ti. Jedno z tajem­ství, na kte­rém si vybu­do­va­li spo­leč­ný život, se teď pro­zra­dí. Zvedla ruku a chtě­la Sama pohla­dit po tvá­ři. Ale on se odvrá­til a Helen ruku zase stáhla. Na vte­ři­nu se jí zdá­lo, že vidí, jak se na ni z lesa dívá Stella. Nazrzlé vla­sy kon­tras­to­va­ly s bílou ple­tí. Pak byla pryč.

Helen vza­la do ruky mobil. Napadlo ji jedi­né mís­to, kam by se moh­la uchý­lit.   

Knihu může­te aktu­ál­ně zakou­pit se sle­vou na Albatrosmedia.

---