Rozhovor s Alice Taglioni

Co Vás při­mě­lo při­jmout roli v tom­to fil­mu?

Před tře­mi lety mi Sophie Lellouche napsa­la, že se jí líbí má prá­ce a má ener­gie. Tento pros­tý dopis mi dodal chuť s ní pra­co­vat. Bylo to pří­jem­né setká­ní. Jakmile jsem si pře­čet­la scé­nář, oka­mži­tě jsem tuto krás­nou roli při­ja­la. Svěžest a nai­vi­ta Alice – v dob­rém slo­va smys­lu – a její vývoj od prv­ní do posled­ní strán­ky mne zce­la sved­ly. Navíc jsem si dosud neza­hrá­la v roman­tic­ké kome­dii a líbí se mi její nádech.

Můžeš nám něco říci o posta­vě Alice?

Alice je mla­dá žena – živel­ná a vese­lá, a má vel­mi blíz­ko ke své rodi­ně. Je tro­chu nevy­spě­lá a neži­je pří­liš rea­li­tou. Má stá­le jaký­si dět­ský pohled na svět, žije ve fan­ta­zii a snu, i když už je dospě­lá. V pří­bě­hu pro­jde sku­teč­ným vývo­jem, ces­tou, což se mi vel­mi líbi­lo. Již od dět­ství Alice doslo­va hltá fil­my Woodyho Allena a netr­pě­li­vě oče­ká­vá kaž­dé dal­ší jeho dílo. Ona bere za svůj urči­tý druh filo­zo­fie, kte­rý jí pomá­há žít a roz­ho­do­vat se. Woody Allen je tako­vý její prů­vod­ce, ale prá­vě díky jeho humo­ru a náhle­du, kte­rý má na lid­ské vzta­hy, umož­ňu­je Alici poro­zu­mět psy­cho­lo­gii živo­ta, její rodi­ny a jejích setká­ní. On je vel­kou sou­čás­tí fil­mu.

Alice trá­ví spous­tu času tím, že se sta­rá o lidi kolem sebe…

Je to lékár­ni­ce, sta­rá se o své kli­en­ty stej­ně jako o nádo­by s léky. Chce štěs­tí dru­hých tak moc, že zapo­mí­ná sama na sebe. Vždy se sna­ží poro­zu­mět a pomo­ci lidem kolem sebe a je ráda, když jsou oni šťast­ní. Ona spí­še žije v ide­jích a fan­ta­zii než v rea­li­tě. Vidí kolem sebe spous­tu krás­ných věcí, ale také šoku­jí­cích fak­tů. Její bez­ú­hon­nost jí brá­ní se pus­tit do jakých­ko­liv nesná­zí. Její emo­ci­o­nál­ní pocti­vost je pře­káž­kou v jejím osob­ním vývo­ji. Občas začne odji­nud, obje­ví se zkla­má­ní a nebe­re v potaz mno­há rizi­ka, neboť věří v úspěch. Pak je však kon­fron­to­vá­na svým pro­ti­kla­dem, Victorem. Sophie Lellouche řek­la, že Alice je „opti­mis­tic­ký nešťast­ník“ a Victor je „pesi­mis­tic­ký šťast­li­vec“. Působí tak jeden na dru­hé­ho.

Jak bys­te popsa­la Alicinu rodi­nu?

Je to vel­ká rodi­na, kte­rá však, stej­ně jako všech­ny rodi­ny po celém svě­tě, urči­té věci vidět nechce. V této rodi­ně hod­ně dba­jí na zása­dy vzdě­lá­ní a na kul­tu­ru, urči­té pro­blémy, kte­ré by moh­ly být vyře­še­ny, jsou čas­to popí­rá­ny: alko­ho­lis­mus mat­ky, sku­teč­nost, že sest­ra není šťast­ná, nevy­zrá­lost té nejmlad­ší… Ačkoliv pat­ří mezi moder­ní věří­cí, tato rodi­na je uza­vře­na v jakém­si spo­le­čen­ském a nábo­žen­ském roz­po­lo­že­ní. Řada lidí se může ocit­nout v této situ­a­ci, v rodin­ném sta­vu, kde je atmo­sfé­ra vel­mi napja­tá, i když se sna­ží­te cho­vat, jako­by se nic nesta­lo. Ve chví­li, kdy všech­ny tyto pro­blémy vypla­vou na povrch, to začí­ná být zají­ma­vé.

Jak jste rea­go­va­la na to, že se Vaše posta­va jme­nu­je stej­ně jako Vy?

Všichni se na tuto věc pta­jí. ALICE je název fil­mu Woodyho Allena, ale může tu být i řada dal­ších vysvět­le­ní. Z mé stra­ny jde o napros­to doko­na­lé oddě­le­ní role od mé oso­by. V kaž­dém fil­mu máte jiné jmé­no. To, že posta­va, kte­rou hra­ji, má stej­né jmé­no jako já, nemá pro mne žád­ný význam. Je to posta­va jako kaž­dá jiná.

I když je to roman­tic­ká kome­die se zami­lo­va­ným párem, žád­ný z nich není úpl­ný roman­tik…

Tyto posta­vy neob­je­vu­jí život, oni už jeho urči­tou část mají za sebou. Oba začí­na­jí chá­pat, kým jsou a co v živo­tě nechtě­jí. Alice pro­plou­vá tro­chu dět­ským vesmí­rem, ve kte­rém je stá­le ve svě­tě dospě­lých. Ona se vyma­ňu­je ze své rodi­ny, od své sest­ry, kte­rá je jejím vzo­rem a ido­lem, z tra­dic jejich nábo­žen­ství a od samé­ho Woodyho Allena. Setkání Alice s Victorem je zvlášt­ní, pro­to­že nejsou okouz­le­ni jeden dru­hým; začí­na­jí tím, že se vzá­jem­ně pozná­va­jí a postup­ně si uvě­do­mu­jí hlu­bo­kou pod­sta­tu toho dru­hé­ho.

Dialogy jsou sku­teč­ným due­lem. Obě posta­vy jsou sku­teč­né osob­nos­ti a Alice nepo­ne­chá­vá nic náho­dě…

Ve fil­mu se hod­ně mlu­ví, ale jsou to živé deba­ty a nejed­ná se o spo­ry. Alice a Victor se vzá­jem­ně zkou­še­jí. Ona je sku­teč­ně ener­gic­ká a spon­tán­ní, zatím­co Victor je vel­mi logic­ký a kla­de správ­ná slo­va ve správ­ný čas. Nezdá se, že by byli stvo­ře­ni jeden pro dru­hé­ho – zvláš­tě pak Alice. V důsled­ku toho ho ona vůbec nesvá­dí, nejed­ná s ním v ruka­vič­kách. To je jed­na z věcí, kte­ré se mi na této posta­vě líbi­ly. Každopádně nemám ráda, když mě někdo svá­dí. Neřekla bych, že vypa­dá jako já, ale chtě­la jsem inter­pre­to­vat její ener­gii, upřím­nost a svo­bo­du.

Jak se Vám hrá­lo s Patrickem Bruelem?

Patrickovu prá­ci znám již dlou­há léta a jsem oprav­du ráda, že při­jal tuto roli, tak odliš­nou od toho, jak je jako herec vní­mán. Jeho posta­va je neče­ka­ná, ale vel­mi dob­ře se k němu hodi­la. Hraní s ním je jed­no­du­ché, snad­né, jas­né a vím, že mě nepře­kva­pí. Máme spo­leč­nou záli­bu v hud­bě, tem­pu, ryt­mu a… poke­ru. Ale jsme odliš­ní muzi­kan­ti. Patrick hrál sám, když já jsem stu­do­va­la dva­cet let hru na kla­vír. Také máme spo­leč­nou záli­bu v kome­di­ích. Je to žánr, ve kte­rém jsem si něko­li­krát zahrá­la a kte­rý sku­teč­ně oce­ňu­ji, pro­to­že v něm domi­nu­je pře­de­vším ryt­mus a hud­ba, kte­ré mě pro­vá­zí již od dět­ství. Najednou to bylo, jako bychom byli sku­teč­né duo, nala­dě­ni na stej­nou vlno­vou dél­ku, stej­né tem­po a snad­no jsme se sla­di­li. V hra­ní jsme nemě­li žád­né pře­káž­ky, Sophie napsa­la skvě­lý scé­nář a pro nás byla radost ho inter­pre­to­vat.

Film ský­tá spous­tu scén typic­kých pro roman­tic­kou kome­dii. Čekala jste něco kon­krét­ní­ho?

Ten film je vlast­ně plný pře­kva­pi­vých situ­a­cí. Ačkoliv ty nej­vtip­něj­ší scé­ny není vždy zábav­né hrát, počí­ta­la jsem s tím, že vtip­né budou rodin­né scé­ny a „vlou­pá­ní“ mi při­šlo sku­teč­ně zábav­né. Na natá­če­ní jsem byla sku­teč­ně šťast­ná, neboť ten­to film při­ná­ší divá­kům svět­lo a štěs­tí. Přináší cosi osvě­žu­jí­cí­ho, jed­no­du­ché­ho a upřím­né­ho, je to tako­vý malý obraz Sophie a jejích postav.

Čím se ten­to sní­mek liší o jiných kome­dií?

Postavy nejsou žád­ní dva­cát­ní­ci, ale již si něco pro­ži­ly. Nicméně, i když to není jejich pri­o­ri­tou, kaž­dý má zájem najít lás­ku a zalo­žit rodi­nu. Navzdory své­mu pře­svěd­če­ní najdou lás­ku, aniž by ji sami hle­da­li. Film nemá kla­sic­kou struk­tu­ru roman­tic­ké kome­die. Pokaždé vše, čím se Victor poku­sí svést tuto dív­ku, se mu odrá­ží ve tvá­ři. Nicméně odra­zy, kte­ré mu ona vra­cí, jsou sto­pa­mi pro lep­ší pří­stup. Je-li Alice zce­la lhos­tej­ná, nedá­vá mu žád­né indi­cie. Panuje mezi nimi hra na koč­ku a myš. Pak do děje vkro­čí jiný muž, svůd­ník a pla­y­boy, kte­rý se Alici líbí a před­sta­vu­je po Victora nebez­pe­čí.

Jaké bylo natá­če­ní?

Natáčení bylo vese­lé a tem­pe­ra­ment­ní. Bylo sku­teč­ným potě­še­ním hrát s Patrickem, ale stej­ně tak i scé­ny s dal­ší­mi part­ne­ry. Film je hlav­ně o lid­ských vzta­zích, což kore­spon­du­je jak se Sophií, tak i se mnou. Vše bylo ply­nu­lé. Sophie nasta­vi­la tón a my ho udr­žo­va­li po celou dobu natá­če­ní. To je důvod, proč je důle­ži­té mít ved­le sebe diri­gen­ta. Ona měla tolik sluš­nos­ti, aby si ohlí­da­la své pro­blémy a svo­je pochyb­nos­ti. Je talen­to­va­nou reži­sér­kou. Ví, jak vést her­ce, respek­tu­je je, stej­ně jako celý tým. Přála bych všem her­cům, aby s ní pra­co­va­li.

Natáčení začí­na­lo s Woody Allenem a Patrickem Bruelem. Jaká byla Vaše reak­ce?

Moci být na pla­ce s Woody Allenem a hrát s ním – to byl sku­teč­ný záži­tek. Hrála jsem s ním jen krát­ce, ale je to sku­teč­ně neza­po­me­nu­tel­ná zku­še­nost. Nebyla jsem tím ohro­me­na, ale byla jsem ráda za jeho pří­tom­nost – za Sophii, za nás všech­ny a za celý film. Všichni jsme byli šťast­ní a fil­mo­vá­ní zača­lo slib­ně.

Když ses pak podí­va­la na film, obje­vi­la jsi něco, co jsi při natá­če­ní neče­ka­la?

Nejprve jsem byla zau­ja­ta svě­žes­tí postav, jejich elá­nem. Jsem ráda, že film vykres­lu­je tuto ener­gii a sym­pa­tie, kte­ré jsem ve scé­ná­ři našla. Ačkoliv nejsou otec a dce­ra na plát­ně tak čas­to spo­lu, jejich vztah je pěk­ný a pomá­há nám hod­ně poro­zu­mět spous­tě věcí mezi Alicí a její sestrou. Hrát s Michelem Aumontem byla radost. Marine Delterme je také vel­mi dojem­ná. A pak mě film potě­šil vizu­ál­ně, Sophiino nasta­ve­ní scé­ny spo­je­né s kame­rou Laurenta Machuela je kou­zel­né, což je u kome­die poměr­ně vzác­né.

Víte již dnes, kam se ve Vaší pro­fes­ní drá­ze zařa­zu­je tato role?

Tato role mne vrá­ti­la zpět ke kome­dii, kte­rou jsem v posled­ní době tro­chu zane­dbá­va­la, a při­po­mně­la mi, jak ten­to žánr milu­ji. Zbožňuji natá­če­ní fil­mů. Neberu se pří­liš váž­ně – tak čas­to, jak to jen jde, dou­fám. Byly to krás­né chví­le plné prá­ce, vzta­hů s dru­hý­mi lid­mi a obje­ve­ní ženy, jakou je Sophie. Z fil­mu mám dob­rý pocit, byla to pro mne leh­ká prá­ce.