Sebevražedný oddíl (The Suicide Squad) – Recenze – 80%

Ve stu­diu Warner Bros. se patr­ně roz­hod­li igno­ro­vat pět let sta­rý komik­so­vý film Sebevražedný oddíl od reži­sé­ra Davida Ayera, jehož autor­ská vize v něm byla k nespo­ko­je­nos­ti mno­hých divá­ků poško­ze­na zásad­ní­mi post-produkčními úpra­va­mi, a radě­ji se poku­si­li začít zno­vu od nuly a celý ten nápad na pří­běh o super­hr­din­ském týmu slo­že­ném ze samých odsou­ze­ných trestan­ců a nad­lid­ských vyvrhe­lů jed­no­du­še restar­to­vat. K nové ver­zi Sebevražedného oddí­lu si při­tom při­zva­li reži­sé­ra a sce­náris­tu Jamese Gunna, kte­rý v tom­též žán­ru uspěl u kon­ku­renč­ní­ho Disneyho/Marvelu již s fil­my Strážci Galaxiea Strážci Galaxie Vol. 2, a jemuž ten­to­krát na roz­díl od Davida Ayera necha­li v pod­sta­tě vol­nou ruku.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Předchozí tem­nost a osu­do­vost tak v Gunnově podá­ní nahra­di­la leh­ko­no­há a bar­vi­tá roz­ju­cha­nost těží­cí z uje­tých postav a šíle­ných nápa­dů, kte­rých si Gunn navy­mýš­lel tuny. V zákla­du sice jen zopa­ko­val šab­lo­nu Strážců Galaxie, nicmé­ně oko­ře­nil ji věc­mi, kte­ré by mu u Disneyho nikdy nedo­vo­li­li – film je totiž mlá­de­ži nepří­stup­ný, pro­čež se topí ve vul­ga­ri­tách, krvi a bru­tál­ní akci. Gunn se v tom­to smě­ru de fac­to utr­hl ze řetě­zu a znač­né vele­to­če pro­vá­dí i ve vyprá­vě­ní, kdy si např. hned v úvo­du dovo­lí ve zkrat­ce před­sta­vit celý super­hr­din­ský (do znač­né míry sebe-parodický) tým a pak nechá sko­ro všech­ny jeho čle­ny zemřít ješ­tě před úvod­ní­mi titul­ky hned na jejich prv­ní misi, aby násled­ně mohl pozor­nost pře­su­nout k jiné­mu super­hr­din­ské­mu týmu, jenž do pří­bě­hu vplu­je tak nějak bokem, a tomu se již věno­vat pořád­ně. 

Titulní Sebevražedný oddíl tak v důsled­ku tvo­ří pro­ti své vůli elit­ní střel­ci a rana­ři Bloodsport (Idris Elba) a Peacemaker (John Cena), vlád­ky­ně krys Ratcatcher 2 (Daniela Melchior), barev­né pun­tí­ky vystře­lu­jí­cí Polka-Dot Man (David Dastmalchian) a huma­no­id­ní žra­lok Nanaue (dabo­va­ný Sylvesterem Stallonem). Ano, huma­no­id­ní žra­lok, kte­rý žere lidi a říká u toho „ňam, ňam“. Krom toho se k nim při­dá již dob­ře zná­má Harley Quinn, kte­rá to sem dotáh­la (včet­ně své herec­ké před­sta­vi­tel­ky Margot Robbie) z před­cho­zí­ho Sebevražedného oddí­lu a záro­veň měla i svůj vlast­ní sní­mek Birds of Prey, a pak ješ­tě něko­lik dal­ších lidí, z nichž někte­ří vydr­ží jen chví­li, jiní déle. Jejich spo­leč­ným cílem je ten­to­krát obsa­dit post-nacistickou expe­ri­men­tál­ní labo­ra­toř na jakém­si fik­tiv­ním dik­tá­tor­ském ost­ro­vě v Jižní Americe, což v závě­ru vygra­du­je do nahá­ně­ní obří moř­ské hvěz­di­ce z vesmí­ru, demo­lu­jí­cí měs­to. Ano, čte­te správ­ně. 

S něja­kým zevrub­ným před­sta­vo­vá­ním jed­not­li­vých postav se James Gunn nezdr­žu­je – do pří­bě­hu všich­ni vstu­pu­jí zce­la bez ohlá­še­ní, defi­no­va­ní čas­to jen svou schop­nos­tí a jedi­nou dal­ší infor­ma­cí (např. že Bloodsport má nezle­ti­lou dce­ru, na kte­ré mu zále­ží) nebo jedi­ným doda­teč­ným fla­shbac­kem. S tím si Gunn zce­la vysta­čí, neb záměr­ně nevy­prá­ví pří­běh niko­ho kon­krét­ní­ho, nýbrž celé­ho týmu jako cel­ku, a spo­lé­há tak na vzá­jem­nou inter­ak­ci jeho čle­nů, niko­li na osob­ní dra­ma­tic­ké oblou­ky. Vztahy mezi anti-hrdiny při­tom variu­jí v růz­ných kom­bi­na­cích od nedob­ro­vol­né spo­lu­prá­ce a neu­stá­lé­ho haš­te­ře­ní po nabíd­ky přá­tel­ství a vzá­jem­né ochra­ňo­vá­ní. Nějaké hlub­ší emo­ce bys­te v tom hle­da­li mar­ně, nicmé­ně posta­vy jdou z akce do akce, vyprá­vě­ní má kon­zis­tent­ně hbi­té tem­po a jest­li si je James Gunn v něčem oprav­du jis­tý, tak to jsou prá­vě akč­ní scé­ny, kte­ré jsou per­fekt­ní. 

O dost méně si je jis­tý v humo­ru, jenž zby­teč­ně sto­jí na čet­ných vul­ga­ri­tách a na pře­sí­le­ných hláš­kách, kte­ré ve výsled­ku půso­bí až pří­liš tvr­dě a čas­to budí namís­to smí­chu v lep­ším pří­pa­dě jen drob­né pou­smá­ní, v hor­ším pří­pa­dě roz­pa­či­té pokr­če­ní rame­ny. Což nezna­me­ná, že film není zábav­ný, o zába­vu je totiž posta­rá­no díky akci a díky neu­tu­cha­jí­cí bizar­nos­ti, šíle­nos­ti a chví­le­mi až takřka úchyl­nos­ti toho, co se na plát­ně od začát­ku do kon­ce ode­hrá­vá.

Sebevražedný oddíl pře­té­ká nápa­dy, neští­tí se niče­ho a kaž­dou chví­li se vyta­sí s něčím novým, záro­veň ale nepů­so­bí pře­plá­ca­ně. Krvavé scé­ny jsou mís­ty hod­ně drs­né, rea­li­zo­va­né jsou však s vyvá­že­nou mírou nad­sáz­ky a sty­li­za­ce (stej­ně jako vše ostat­ní ve fil­mu), tak­že nako­nec nepů­so­bí ani úpl­ně rea­lis­tic­ky, ani moc umě­le. Sympatické je i zjev­né rýpnu­tí do USA jako země, kte­rá se do vše­ho cpe, taj­ně ope­ru­je na cizím úze­mím a pak si nad pro­blémy myje ruce (což se dá vyklá­dat i jako meta­fo­ra na fil­mo­vá stu­dia, kte­rá se cpou fil­ma­řům do jejich vizí). 

Kdo čekal fiasko, bude zkla­mán. Sebevražedný oddíl se totiž dočkal nesmír­ně zábav­né­ho, divo­ké­ho, ztřeš­tě­né­ho, extra-stylizovaného a pře­kva­pi­vě pev­ně ucho­pe­né­ho zpra­co­vá­ní, na nějž je snad­né se nala­dit, když pře­dem víte ale­spoň při­bliž­ně, do čeho jde­te. Což po Gunnových před­cho­zích fil­mech, v nichž zachra­ňo­va­li gala­xii mimo jiné mlu­ví­cí mýval a obživlý strom, jde cel­kem snad­no odhad­nout. Přesto se jis­tě najdou divá­ci, jimž bude tato nesou­ro­dá (leč sehra­ná) sebran­ka ve finá­le při­pa­dat až pří­liš extra­va­gant­ní.

 

---

---