Sedmá pečeť – Poetická, dramatická i horrorová báseň o smyslu života

Nevím, jest­li jsem zrov­na ten správ­ný člo­věk, kte­rý by měl něco psát o sed­mé peče­ti, snad nej­zná­měj­ším fil­mu Ingmara Bergmana. Bylo o něm napsá­no už tolik pra­cí, úvah i roz­bo­rů jako snad o žád­ném jiném fil­mu. Mezi klu­bo­vý­mi fil­my je v řadách inte­lek­tu­á­lů jed­ním z nej­o­pě­vo­va­něj­ších fil­mů. Stala se z něho kla­si­ka, kte­rá ovliv­ni­la celý svět a sta­la se pří­klad­ným dílem Bergmanovy fil­mo­vé poe­ti­ky. Vím, že těch­to pár řádek bude zby­teč­ných, ale aspoň tro­chu hod­ných ke vzpo­me­nu­tí na ten­to vel­mi vyjí­meč­ný film a tře­ba pak i vy opět oprá­ší­te dvd, kte­ré máte zasu­nu­té někde ve skříň­ce až vza­du a opět se nechá­te unést...Život ver­sus smrt
Sledujeme pří­běh rytí­ře Antonia Blocka (Max von Sydow), kte­rý se se svým pomoc­ní­kem vra­cí z kři­žác­ké výpra­vy, na kte­ré strá­vil posled­ních deset let. Vrací se do kra­je, kde by měl být jeho domov, nalé­zá tu však jen strach, nejis­to­tu a smrt. Krajem se neú­pros­ně šíří moro­vá náka­za a bere sse­bou kaž­dé­ho, kdo se jí zlí­bí. Morální úpa­dek je na dru­hé stra­ně dopro­vá­zen extré­mis­tic­kou vírou církve, kte­rá káže o kon­ci svě­ta. Když se jed­no­ho dne rytíř pro­bu­dí, sto­jí ved­le něho smrt, aby si ho vza­la s sebou. Nabídne jí šacho­vou par­tii a dokud jí nedo­hra­jou, smrt si ho nevez­me. Hrají o jeho život a přes­to je kaž­dé­mu jas­né, že rytíř nemů­že vyhrát. Ale ani jemu nejde o to zůstat živ, sna­ží se jen pou­ze ve zbý­va­jí­cím krá­tí­cím se čase najít smy­sl živo­ta. V kaž­dém fil­mo­vém cel­ku toho­to fil­mu se setká­vá­me s kon­fron­ta­cí živo­ta se smr­tí. Smrt jako by tu svou kru­tos­tí a hlav­ně bez­cit­nos­tí vyhrá­va­la, ale přes­to nedo­ká­že zni­čit veke­rý život. Hned po úvod­ních titul­kách fil­mu nám zazní v uších ohlu­ši­vá melo­die hudeb­ní­ho sbo­ru, na kte­rou navá­že obraz oblo­hy, ptá­ka, kte­rý v ní letí a násled­ně moře, u kte­ré­ho spí rytíř Antonius Block. Už to samé, jako by zna­či­lo jaký­si bož­ský pohled na malou scé­né­rii země a ješ­tě men­ší­ho člo­víč­ka, kte­rý po ní krá­čí. Stejně jako tře­ba u fil­mů Federica Felliniho, i zde je zásad­ní otáz­ka fil­mu řeše­na před obzo­rem moře. Základní pro­blém, kri­ze jako by před neko­neč­ným mořem dáva­la mož­nost roz­běh­nout se do jaké­ho­ko­liv smě­ru, zna­čit neo­me­ze­né mož­nos­ti, jak daný pro­blém vyře­šit a také zna­čí urči­tou kon­fron­ta­ci s pří­ro­dou, a hlav­ně – se sám sebou. Zde nám začí­ná asi nej­znám­něj­ší scé­na fil­mu, kde rytíř sehrá­vá šacho­vou par­tii se smr­tí. Smrt zde nahra­zu­je horro­vi­tý prvek a je pod­le mého názo­ru oprav­du vyni­ka­jíc­ně ztvár­ně­na. Ukazuje se nám jako něco nad­při­ro­ze­né­ho ale přes­to nám lidem blíz­ké­ho.

Bůh ver­sus Ateismus
Po ces­tě zemí, kam se vra­cí vchá­zí rytíř Antonius Block do kos­te­la, kde se sna­ží pro­mlou­vat s bohem, avšak v kos­te­le najde jenom smrt, kte­rá se vydá­vá za kně­ze a lstí tak z něho dosta­ne, jak chce táh­nout v příš­tím tahu v šachách. Rytíř se svě­řu­je se svou nejis­to­tou, kte­rou má vůči víře. Jak říká: „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“, což je základ­ní úska­lí víry v boha, pro­to­že člo­věk to nebu­de nikdy vědět, ale bude vždy jen věřit že něja­ký bůh exis­tu­je. Zde také vysvět­lu­je, důvod své hry se smr­tí: chce vyko­nat za svůj život ale­spoň jeden smys­lu­pl­ný sku­tek, něco co by doká­za­lo zale­pit jeho prázd­ný život, kte­rý až do této doby vedl. To je vel­mi zásad­ní otáz­ka, kdy nás kon­fron­ta­ce se smr­tí nutí zamys­let, jest­li jsem už vyko­na­li něco, na co bys­me moh­li být hrdí, něco, čím bys­me napl­ni­li svůj život... To vše ješ­tě pod­tr­hu­je scé­na, kdy kome­di­an­ti, kte­ří se ubyd­le­li ve ves­ni­ci pořá­da­jí před obe­cen­stvem své fraš­ko­vi­té před­sta­ve­ní a náh­le při­chá­zí prů­vod mni­chů, kte­ří vne­sou do všech zůčast­ně­ných strach a káží o nevy­hnu­tel­né smr­ti pro všech­ny. Výborně udě­la­ná scé­na, kdy vidí­me vlast­ně cír­kev, jako živi­te­le stra­chu, vyprázd­ně­né od „boží spá­sy“ a pou­hým prázd­ným „sdru­že­ním“. Rytíř nalé­zá v kome­di­an­tech chuť k živo­tu, jejich nezka­že­nost a roz­hod­ne se ces­to­vat s nimi. Avšak smrt si ho nachá­zí a on, v posled­ní fázi hry šach jí pro­dlu­žu­je, aby dal šan­ci kome­di­an­tům utéct a žít život dál.

Sedmá pečeť
Rytíř se ješ­tě se sku­pin­kou dal­ších lidí, kte­ří se k němu při­da­li ces­tou dostá­vá na svůj hrad, kde se dostá­vá sku­pin­ce odpo­čin­ku. Zatímco čtou bib­li, ven­ku nastá­vá apo­ka­ly­psa a na dve­ře hra­du kle­pe smrt. Je to posled­ní a nej­dů­le­ži­těj­ší děj­ství fil­mu, pro­to­že zde vidí­me sna­hu ate­is­tů, lidí, kte­ří boha již zavrh­li se tvá­ří v tvář smr­ti odvo­lá­va­jí k bohu a sna­ží se ho nalézt. Bergmanovo ztvár­ně­ní této posled­ní epi­zo­dy je oprav­du vel­mi půso­bi­vé a obra­zo­vá nara­ce neu­stá­le gra­du­je. Avšak i přes­to dává Bergman lidem šan­ci. Ráno po apo­ka­lip­se vidí­me, že život kome­di­ant­ské rodi­ny byl ušet­řen a jejich vůz se nachá­zí opět na kra­ji moře. Zde je to zase stej­ná sym­bo­li­ka a záro­veň závěr fil­mu, kte­rý odka­zu­je na začá­tek, dotvá­ří ho a sym­bo­li­zu­je navíc ješ­tě urči­tý lid­ský nevrat­ný koloběh živo­ta. Vydávají se vstříc hori­zon­tu moře, jako neko­neč­né­mu svě­tu mož­nos­tí, cílů a vyzná­ní, pří­li­vů a odli­vů, zatím­co za jejich zády si smrt odvá­dí své věz­ně.

Bergman jako mis­tr ve vyprá­vě­ní
Atmosféra toho­to fil­mu je str­hu­jí­cí. Bergman pra­cu­je s prv­ky horro­ru, dra­ma­tu, ale­go­rie i kome­die. I přes své stá­ří má film neu­stá­le co nabíd­nout a nenu­dí v žád­ném oka­mži­ku. I napo­ně­ko­li­ká­té nachá­zí­te ve fil­mu spous­tu nových zna­ků a meta­for, kte­ré poklá­da­jí spous­tu nových otá­zek. Tématem smys­lu živo­ta a stra­chu smr­ti se však Bergman neza­bý­vá pou­ze v tom­to fil­mu, celá jeho fil­mo­gra­fie je pro­stu­po­vá­na otáz­ka­mi o smys­lu exis­ten­ce, pre­ciz­ne odvy­prá­vě­ných a fil­mo­vě pro divá­ka stra­vi­tel­ných. Právem se ten­to film řadí ke špič­ce svě­to­vé kine­ma­to­gra­fie. Tento text není ani recen­zí, či něja­kým roz­bo­rem, jen jakousi fanouš­kov­skou reka­pi­tu­la­cí a poctou Bergmanově fil­mu. Pojďme si o něm popo­ví­dat do dis­ku­ze pod člá­nek, vždyť i vás nějak oslo­vil...