Sicario: Nájemný vrah - deprese se stoprocentní zárukou

Za hra­ni­ce vlast­ní země, za meze vlast­ních ide­á­lů, na pokra­ji smr­ti a morál­ky. Depresivní těž­ko­pád­ný film, kte­rý skop­ne divá­ka do nej­hlub­ší depre­se.

     Americko-mexická hra­ni­ce, kde roč­ně umí­ra­jí stov­ky lidí, se opět zmí­tá v nepo­ko­jích. Nájemné vraž­dy, migra­ce i obchod s dro­ga­mi tu jsou na den­ním pořád­ku. Učinit vše­mu pří­trž při­jíž­dí zása­ho­vý tým pod přís­ným dohle­dem své­ráz­né­ho důstoj­ní­ka Gravera ztvár­ně­né­ho Joshem Brolinem. Právě jeho občas­ný lišác­ký úsměv je jedi­ným svět­lem v tem­ném pro­stře­dí mexic­kých kar­te­lů. Losangelský rodák, kte­ré­ho jsme už letos měli pří­le­ži­tost vidět na Everestu, by byl dost mož­ná i nej­drs­něj­ším čle­nem taj­né sku­pi­ny - nebýt tajem­né­ho Alejandra. Oscarový Benicio del Toro, kte­rý si své­ráz­né­ho zabi­já­ka střih­nul, je krá­če­jí­cí cha­rizma. A to i ved­le zbyt­ku týmu, kte­rý tvo­ří elit­ní ame­rič­tí vojá­ci s tri­cepsy, se kte­rý­mi by moh­li hrdě kan­di­do­vat ke Stallonovým Expendables. Málomluvný Graver do této tes­toste­ro­nem nabi­té jed­not­ky při­bí­rá sub­til­ní agent­ku FBI Macer (Emily Blunt) a spo­leč­ně vyrá­ží vstříc nemi­lo­srd­ným mexic­kým kar­te­lům. Jak se naiv­ní agent­ka Macer brzy pře­svěd­čí, aby mise měla úspěch, nebu­de sta­čit jen pře­kro­čit ame­ric­kou hra­ni­ci, ale i meze všech ide­á­lů, kte­rým až dopo­sud věři­la.

     Na ruko­pis reži­sé­ra Denisa Villeneuveho se oprav­du jen tak neza­po­me­ne. Po mno­ha letech doká­zal opro­ti jiným koneč­ně nato­čit sní­mek z americko-mexického pome­zí, kte­rý divá­ka sra­zí do kolen. Oproštěn od poku­sů o humor­né vlož­ky či jakou­ko­li jinou for­mu odleh­če­ní nepo­le­vu­je z drti­vé­ho tem­pa a nechá­vá na divá­ka plně dopad­nout tíhu pří­bě­hu. Že to bude řád­ně zlý film je člo­vě­ku jas­né od prv­ních minut, kdy na plát­ně vypa­dá­va­jí ze zdí mrt­vo­ly a kon­če­ti­ny pole­tu­jí vzdu­chem. Spolu s kamen­ným výra­zem pro­ta­go­nis­tů plným boles­ti i zne­chu­ce­ní je z toho nároč­ná podí­va­ná, kte­rou ne kaž­dý doká­že se zau­je­tím do detai­lů pozo­ro­vat. Když se k tomu ješ­tě při­dá dra­ma­tic­ký soun­d­track s horo­ro­vým náde­chem, je to na ner­vy běž­né­ho kon­zu­men­ta až mož­ná pří­liš. A prá­vě hud­ba hra­je na výsled­ném tíži­vém sta­vu ohrom­nou roli.

     Na kon­to si ji při­psal island­ský rodák Jóhann Jóhannson. Kdo by čekal odsý­pa­jí­cí, rych­lý soun­d­track tolik typic­ký pro akč­ní žánrov­ky, byl by na vel­kém omy­lu. Jóhannson vsa­dil na duni­vé, poma­lé sklad­by, a jak se uká­za­lo, je to pří­mý tah na divá­ko­vu psy­chi­ku. Ponurá, tem­ná basa tvo­ří základ děsi­vých skla­deb a když se k ní při­da­jí bub­ny s rytmem váleč­ných pocho­dů či výš­ky syn­te­ti­zá­to­rů špo­nu­jí­cí napě­tí za únos­nou mez, srd­ce se roz­bu­ší jak akté­rům na plát­ně. Tento jed­no­du­chý, zlý soun­d­track se vry­je hlu­bo­ko do pamě­ti a v hla­vě rezo­nu­je a dozní­vá ješ­tě dlou­ho poté, co psy­chic­ky vydepta­ný divák opouš­tí uti­cha­jí­cí kinosál.

Temný případ podruhé?

     Sicario se může bez vět­ších debat hrdě zařa­dit po boku Oskary ověn­če­né­ho sním­ku Traffic – nad­vlá­da gan­gů Stevena Soderbergha. Přestože obě díla spo­ju­je téma i herec Benicio del Toro, srov­ná­ní se nabí­zí s mno­hem aktu­ál­něj­ším poči­nem. Nejen v někte­rých kon­krét­ních pasá­žích, ale i cel­ko­vým vyzně­ním, nápad­ně při­po­mí­ná detek­tiv­ní seri­ál Temný pří­pad. Ve dvou hodi­nách snou­bí to nej­lep­ší z obou sérií. Zatímco z té prv­ní si bere onu zpro­fa­no­va­nou tem­nou atmo­sfé­ru, ze dru­hé vypja­tou akci. Obě slož­ky půso­bí v bri­lant­ní rov­no­vá­ze a na vahách divá­ko­vy spo­ko­je­nos­ti plno­hod­not­ně vyva­žu­jí jed­nu, dvě pasá­že, ve kte­rých se pří­běh mož­ná až zby­teč­ně táh­ne.

     Sicario: Nájemný vrah je bez debat žha­vým adep­tem na nej­lep­ší žánrov­ku roku. Jen dou­fat, aby se Villeneuvi roz­po­čet vrá­til, a mohl tak nato­čit dal­ší šíle­nost v dob­rém slo­va smys­lu. V kinech by ale snad měli k líst­ku zdar­ma při­dá­vat antistre­so­vý míček. Nebo ale­spoň štam­pr­li k závě­reč­ným titul­kům.

---

---

---