Sladký život – Recenze – 30 %

Photo © CinemArt

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 4,00 z 5)

Loading...

Českou roman­tic­kou kome­dii Sladký život nato­čil, napsal a pro­du­ko­val Tomáš Hoffman, autor kome­die Bezva žen­ská na krku. Na scé­ná­ři s ním spo­lu­pra­co­val Martin Horský, reži­sér a sce­náris­ta sním­ků Ženy v běhu a Srdce na dla­ni, na nichž se Tomáš Hoffman také podí­lel coby pro­du­cent. Oba tito tvůr­ci a spe­ci­a­lis­té na roman­tic­ký kome­di­ál­ní žánr jsou schop­ni do svých fil­mů zajis­tit hvězd­né herec­ké obsa­ze­ní a dodat do kin pro­fe­si­o­nál­ně půso­bí­cí pro­duk­ty, jimiž rea­gu­jí na poptáv­ku divá­ků (a zejmé­na diva­ček) lač­ní­cích po nená­roč­né roman­tic­ké fil­mo­vé zába­vě. V pří­pa­dě fil­mu Sladký život (jehož název není na roz­díl od nijak nesou­vi­se­jí­cí stej­no­jmen­né ital­ské kla­si­ky od Federica Felliniho z roku 1960 myš­len iro­nic­ky) je jim však pře­káž­kou vylo­že­ně pito­mý děj, nad jehož někte­rý­mi aspek­ty zůstá­vá rozum stát.

Photo © CinemArt

Hlavním hrdi­nou Sladkého živo­ta je Rosťa (Vladimír Polívka), hoke­jis­ta a drži­tel zla­té medai­le z mis­trov­ství svě­ta, kte­rý je po náh­lém infark­tu nucen pod­stou­pit transplan­ta­ci srd­ce a pově­sit spor­tov­ní kari­é­ru na hře­bík. Při splá­ce­ní dlu­hů navíc při­jde o všech­no, dokon­ce i o nuz­né náhrad­ní byd­le­ní, kte­ré mu zajis­til jeho býva­lý mana­žer (Vojtěch Kotek). Pryč jsou chví­le, kdy si domů do poste­le vodil kaž­dý večer jinou fanyn­ku. Namísto toho popr­vé zatou­ží po oprav­do­vém vzta­hu, tak­že poru­ší své pra­vi­dlo neza­jí­mat se o star­ší ženy a začne balit dok­tor­ku Magdu (Petra Hřebíčková), jenž mu onu transplan­ta­ci pro­ved­la.

Tato roman­tic­ká záplet­ka zní ješ­tě rela­tiv­ně obvykle, byť vychá­zí z dosti pochyb­né­ho zákla­du. Pravidelné zdra­vot­ní kon­t­ro­ly po ope­ra­ci jsou důvo­dem, proč se Magda sta­ne pro Rosťu prv­ní ženou, s níž se začne vídat opa­ko­va­ně – a hned je to pro něj ta pra­vá, přes­to­že spo­lu nema­jí nic spo­leč­né­ho a nesdí­lí spo­lu žád­né zájmy, ba ani věko­vou kate­go­rii (mezi herec­ký­mi před­sta­vi­te­li obou rolí je dese­ti­le­tý roz­díl). Že se do Magdy zami­lo­val, pozná Rosťa pod­le toho, že „se mu líbi­lo se s ní líbat, přes­to­že je jí přes tři­cet“. To mu ale nebrá­ní se taj­ně schá­zet i s její dospě­lou dce­rou. A Magda se od něj nechá­vá svá­dět, přes­to­že ví o jeho pověs­ti nestá­lé­ho suk­nič­ká­ře, kte­rý jí navíc při prv­ní pří­le­ži­tos­ti vme­te do tvá­ře, že je sta­rá.

Ten sku­teč­ný pro­blém ale při­chá­zí až s dru­hou záplet­kou. Rosťa se dozví, že jeho transplan­to­va­né srd­ce před­tím pat­ři­lo jakési ženě. Tento fakt v něm způ­so­bí pro­mě­nu cha­rak­te­ru a kri­zi muž­ství – zni­če­ho­nic si začne při­pa­dat zžen­šti­le, lidé v jeho oko­lí jej najed­nou začnou ozna­čo­vat za „nějak vyměk­lé­ho“ a k tomu se roz­hod­ne aktiv­ně zají­mat o ple­te­ní a vaře­ní mar­me­lád. Usmyslí si zjis­tit identi­tu nezná­mé dár­ky­ně orgá­nů a vypá­t­rá její pozůsta­lé – ovdo­vě­lé­ho man­že­la Jindřicha (Jan Cina) a jejich šes­ti­le­tou dcer­ku. A ti ho u sebe necha­jí byd­let, pro­to­že mohou po veče­rech v jeho hru­di poslou­chat mamin­či­no srdíč­ko.

Není nut­ně na ško­du před­sta­vit hlav­ní­ho hrdi­nu fil­mu jako nesym­pa­tic­ké­ho ješit­né­ho macho sexis­tu, jenž k ženám při­stu­pu­je jako k lov­né zvě­ři, a kte­rý se výraz­ně ohra­dí při zjiš­tě­ní, že na něm bude chys­ta­ný ope­rač­ní zákrok pro­vá­dět žena (pro­to­že těž­ší pří­pa­dy by na sále měly být pod­le něj svě­řo­vá­ny výhrad­ně mužům). Takový hrdi­na pak v prů­bě­hu fil­mu pocho­pi­tel­ně pro­chá­zí pro­mě­nou názo­rů a své­ho cho­vá­ní, čímž si postup­ně zís­ká­vá pří­zeň divá­ků. Potíž nastá­vá ve chví­li, kdy k této pro­mě­ně dojde z vět­ší čás­ti v důsled­ku toho, že je do jeho těla vpra­ven orgán pat­ří­cí zesnu­lé ženě, což význam­ně posí­lí ty aspek­ty jeho osob­nos­ti, kte­ré tvůr­ci fil­mu pova­žu­jí za typic­ky žen­ské. Nechutně oblud­ná pře­hlíd­ka ste­re­o­typ­ní­ho uva­žo­vá­ní po vzo­ru kome­die Po čem muži tou­ží 2 se z fil­mu Sladký život nesta­ne jen díky tomu, že ona pro­mě­na hlav­ní­ho hrdi­ny naštěs­tí není jeho hlav­ním téma­tem.

Oním hlav­ním téma­tem je zapr­vé zmí­ně­ná roman­tic­ká linie, kte­rá ale půso­bí mís­ty dost těž­ko­pád­ně a nevě­ro­hod­ně a k tomu vrcho­lí jed­nou z nej­kře­čo­vi­těj­ších sérií závě­reč­ných odha­le­ní v his­to­rii čes­kých kome­dií. Zadruhé je jím otáz­ka, jest­li se Rosťa doká­že uchy­tit na pra­cov­ním trhu, když dle svých slov nic kro­mě hoke­je neu­mí, a také ve spo­leč­nos­ti Jindřicha a jeho dcer­ky, jimž dělá něco jako náhrad­ní mamin­ku. Tato rovi­na pak obsa­hu­je nema­lé množ­ství sen­ti­men­tál­ních a sebe­do­jí­ma­vých scén, kdy malá hol­čič­ka při­klá­dá k hrdi­no­vě vypra­co­va­né­mu hrud­ní­ku ply­šo­vé­ho slo­na s vel­ký­ma uši­ma a posmut­ně­le pře­svěd­ču­je své­ho tatín­ka, že pře­ce toho člo­vě­ka nemo­hou nechat ven­ku na uli­ci, když v sobě nosí srd­ce její mamin­ky.

Ještě více než v před­cho­zích fil­mech Tomáše Hoffmana či Martina Horského je na fil­mu Sladký život znát, že vzni­kl jako mecha­nic­ky posklá­da­ná směs růz­ných líbi­vých témat a po srs­ti hla­dí­cích moti­vů osvěd­če­ných z jiných divác­ky úspěš­ných roman­tic­kých kome­di­ál­ních fil­mů z nedáv­né doby, čas­to i jejich vlast­ních. Ve znač­né míře se opa­ku­jí též hereč­tí pro­ta­go­nis­té, k nimž se oba fil­ma­ři čas­to vra­cí. Jako vždy v jejich fil­mech půso­bí nad­stan­dard­ně v rám­ci žán­ru i řeme­sl­né zpra­co­vá­ní, když si člo­věk odmys­lí zce­la gene­ric­kou hud­bu (patr­ně z hudeb­ní data­ban­ky) a chví­le­mi i chy­by v návaz­nos­ti mezi scé­na­mi.

Pokud nicmé­ně pat­ří­te mezi divá­ky, jimž se před­cho­zí fil­my obou tvůr­ců líbi­ly, pak není bez nadě­je, že vás uspo­ko­jí i Sladký život. Přijdete si na odde­cho­vý film protka­ný spous­tou zná­mých tvá­ří (dokon­ce i v okra­jo­vých rolích) a tu a tam vás tře­ba i poba­ví něčí pove­de­ná kome­di­ál­ní herec­ká kre­a­ce (nej­čas­tě­ji Vladimíra Polívky). Jen je potře­ba se hod­ně obr­nit před napros­tou bana­li­tou a mís­ty též oká­za­lou hloupostí před­klá­da­né­ho pří­bě­hu.