Suchý konce: Všichni jsme směšní při svém konání i čekání

V živo­tě jsou sil­né oka­mži­ky. Veskrze jsme u nich směš­ní sami sobě nebo dru­hým. Například, když napo­sle­dy zírá­te na stro­meč­ko­vý vzor na par­ke­tách v domě, ze kte­ré­ho se prá­vě stě­hu­je­te. A už nikdy se tam nevrá­tí­te. Když se popr­vé nastě­hu­je­te do sklep­ní­ho bytu v rám­ci stu­dent­ské­ho živo­ta. Vůně para­fí­no­vé­ho zába­lu, když si prv­ně dopře­je­te láz­ně. Možná se to už nikdy nezo­pa­ku­je. Je to tak miho­ta­vé, že jen těž­ko zachy­ti­tel­né.

Mihotavé oka­mži­ky při setká­ních s cizí­mi lid­mi, kte­ří už zít­ra nebu­dou sou­čás­tí vaše­ho živo­ta, a nej­spíš už nebu­dou nikdy ve vaší blíz­kos­ti.

Lidské míje­ní.

Asi tak bych nazva­la tuhle kni­hu Lenky Sobotové s názvem Suché kon­ce. Lidské míje­ní v celé své krá­se. Spletité pavu­čin­ky osu­dů, myš­le­nek a situ­a­cí, ve chví­lích, kte­ré jsou něčím vel­mi význam­né, ale přes­to je může čas vel­mi brzy zasy­pat dáv­ka­mi všed­nos­ti a dal­ší­mi rádo­by důle­ži­tý­mi zále­ži­tost­mi. Ale pak mož­ná někdy, v hovo­ru nebo sami u čaje, si jed­no­ho dne vzpo­me­ne­te…

„Třeba jako teta. Ta když jde na smě­nu do JZD, vypa­dá jako Kateřina Polyxena z Perglasu nebo pros­tě někdo na obra­ze v chu­de­nic­kým zám­ku. I v tý kvě­to­va­ný zástě­ře a holin­kách vypa­dá nóbl. A nejen pro­to, že do těch holi­nek nosí silon­ky, a ne tep­lá­ky jako ostat­ní báby. Máma říká, že smu­tek člo­vě­ku při­dá na důstoj­nos­ti.

Posledním domem na kon­ci ves­ni­ce je cha­lu­pa s ošum­tě­lý­ma písma­na­ma vytla­če­ný­ma do omít­ky: Obchodní dům. Nikdo tam nebyd­lí. Omítka je zašed­lá, zaprá­še­ná pra­chem ze sil­ni­ce, okna tak špi­na­vý, že skrz ně není vidět, ani když při­le­pím nos až na sklo, a dve­ře jsou opře­de­ný pavu­či­na­ma. Ale ten nápis nad vcho­dem mi uhra­nul, jako by sli­bo­val něco vel­ko­le­pý­ho. V kon­zu­mu na návsi totiž mají vel­ký kulo­vý, a tak mě napadlo, že by v Obchodním domě, kdy­by ješ­tě fun­go­val, moh­li mít vět­ší výběr, tře­ba spon­ky nebo kří­žov­ky nebo fix­ky nebo krém na opa­lo­vá­ní, zkrát­ka něco, co jede­nác­ti­le­tou hol­ku na prázd­ni­nách zají­má. A ne jen sor­ti­ment pro jezeďá­ky jako mou­ku, mucho­lap­ky, kvas­ni­ce nebo ztep­la­lej sýr Matador.“

Suché kon­ce je úžas­ná povíd­ko­vá kni­ha, kte­rá sta­ví prá­vě na těch­to oka­mži­cích, kte­ré snad­no zapo­mí­ná­me, ale mají pro nás v tu chví­li obrov­ský význam. Nevýznamné drob­nos­ti dne, kte­ré se ale ve vzpo­mín­kách rozvo­ní, jako dlou­ho upe­če­ný pecen chle­ba.

Nezapomenutelné voně­ní

Suché kon­ce ve mne zane­cha­ly dojmy pře­váž­ně vje­mo­vé, smys­lo­vé, voňa­vé a atmo­sfé­ric­ké.  To je ono, atmo­sfé­ru umí Lenka Sobotová vykres­lit doko­na­le. Jste s ní, jste pří­mo v hla­vě člo­vě­ka, o kte­rém čte­te. Jako bys­te umě­li před­ví­dat kaž­dou jeho myš­len­ku. Zažívala jsem nefal­šo­va­ný smu­tek, když byla povíd­ka u kon­ce.

Vážená autor­ko, víte, kaž­dá z poví­dek, by si zaslou­ži­la pořád­ně tlus­tý román!

Umírala jsem zvě­da­vos­tí, co bude dál.. a ono… konec. Skončil den, skon­či­la poin­ta a hlav­ní posta­va, kte­rá vám tak při­rost­la k srd­ci, odchá­zí do pro­pad­liš­tě dějin. Ach bože, tohle se ubo­hé­mu čte­ná­ři nedě­lá!

Za mě tedy – vel­ká jed­nič­ka s hvěz­dič­kou. Krásné lid­ské dám­ské čte­ní bez pato­su, nao­pak – s pořád­nou dáv­kou rea­li­ty, nad­hle­du, vti­pu a slov­ní­ho šar­mu.

O autor­ce:

Lenka Sobotová (nar. 1970) vystu­do­va­la ang­lis­ti­ku a bohe­mis­ti­ku. Pracuje jako nakla­da­tel­ská redak­tor­ka a je pře­kla­da­tel­kou belet­rie z ang­lič­ti­ny. Její kniž­ní debut Ilustrátorka a jiné obráz­ky (Argo, 2013) vzbu­dil pří­z­ni­vý ohlas recen­zen­tů i čte­nář­ské obce.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2017, www.argo.cz

---