Svět patří nám - Svět patří nám pro všechny dosti místa, jen zato vzít a plivnout do dlaní

Proti všem pod­vod­ní­kům, kari­é­ris­tům a dare­bá­kům bro­jí ve svém čtvr­tém a posled­ním fil­mu Voskovec s Werichem. Film je, až na nepa­tr­né změ­ny, adap­ta­cí jejich padel­ní hry Rub a líc a nato­čil ji v roce 1937 Martin Frič. Voskovec a Werich tu hra­jí dva kon­ku­renč­ní kame­lo­ty (Jiří Voskovec a Jan Werich), kte­ří ve svém sou­pe­ře­ní pokra­ču­jí i jako malí­ři pro­pa­gač­ních nápi­sů, na kte­ré ovšem málem dopla­ti­li a tak se radě­ji spo­ji­li. Jejich pro­střed­nic­tvím může­te sle­do­vat boj cti­žá­dosti­vé­ho pod­vod­ní­ka Dexlera (Bohuš Záhorský) pro­ti děl­ní­kům vede­ným Dexlerovým býva­lým spo­lu­pra­cov­ní­kem Formanem (Vladimír Šmeral), půvab­nou roz­hla­so­vou hla­sa­tel­kou Markétkou (Adina Mandlová) a pocti­vým ředi­te­lem továr­ny Hartem (Jaroslav Průcha). Hrdinové v podá­ní Voskovce a Wericha jsou jakým­si hyb­ným mecha­nis­mem střet­nu­tí dob­ra a zla.V roce 1936 se poli­tic­ké nebe zata­ho­va­lo stá­le tem­něj­ší­mi mra­ky. Hrozba nacis­mu byla neod­vrat­ná.....

Legendy Jan Werich a Jiří Voskovec spo­lu v rám­ci fil­mu počtvr­té a napo­sle­dy v režii Martina Friče. Už tohle samo o sobě sta­čí k snad­né­mu láká­ní na to film shléd­nout a vidět film, kte­rý jsme už klid­ně vidět nemu­se­li, pro­to­že se během 2. svě­to­vé vál­ky poku­si­li nacis­té zni­čit veš­ke­ré kopie a jeho posled­ní kopie se jen jako zázra­kem našla na sme­tiš­ti. Klidně se tak moh­lo stát, že jsme oprav­du tuto spo­lu­prá­ci dvou herec­kých legend a dost mož­ná nej­zná­měj­ší­ho reži­sé­ra své doby nemu­se­li my jako páci žijí­cí po 40. letech 20. sto­le­tí nikdy v živo­tě vidět. A i když by se v tako­vém pří­pa­dě těž­ko háda­lo či věš­ti­lo zda by to byla ško­da nebo ne, kdy­by se pře­ce jen našel člo­věk ezo­te­ric­ké­ho talen­tu a do jis­té míry by zkou­mal prá­vě tuto otáz­ku v para­lel­ní rea­li­tě kde by se nedo­cho­va­la byť jen jedi­ná kopie Svět pat­ří nám, urči­tě by se naskyt­la pří­le­ži­tost ano. Jednoduše pro­to, že Svět pat­ří nám je film okouz­lu­jí­cí, svým humo­rem zábav­ný a ve své době pře­sa­ho­vý.

Hvězdy Osvobozeného padla Voskovec a Werich k tomu­to fil­mu sepsa­li scé­nář dle své padel­ní hry Rub a líc a k režii si vybra­li Martina Friča se kte­rým už spo­lu­pra­co­va­li na fil­mu Hej-rup! a prá­ce se jim pro­to zřej­mě osvěd­či­la. Ve Světě pat­ří nám se dají nalézt úka­zy Fričova sty­lu režie, kte­ré zná­me už tře­ba z fil­mů jako Cesta do hlu­bin študá­ko­vy duše nebo Kristián a žánr kome­die mu svěd­čí. Ze všech těch kome­dií je ale Svět pat­ří nám roz­hod­ně nej­váž­něj­ší a i když se ozna­ču­je za kome­dii a má v sobě spous­ty pove­de­ných kome­di­ál­ních vti­pů a gagů, film je to poje­tím váž­ný a pře­de­vším hod­ně snad­no může způ­so­bit dep­ku. Tenhle film totiž dopře­du vyvěš­til udá­los­ti budou­cí, kte­ré se prav­dě­po­dob­ně oby­va­te­lům Československa nezdá­li ani v těch nej­hor­ších snech. Tehdy sice film čer­pal pře­de­vším z fak­tu, že se v Německu kupil faši­zmus, to co se ale sta­lo potom pros­tě oprav­du snad nikdo čekat nemohl. A už jenom kvů­li tomu jen ten­to film výraz­ný a pře­de­vším uka­zu­je, že sice měli Voskovec a Werich pod čepi­cí co se týče humo­ru, roz­hod­ně to ale nezna­me­na­li, že by byli nějak výraz­ně jed­no­du­ší v jiných ohle­dech.

Ve Světě pat­ří nám boju­jí děl­ní­ci s demo­kra­cií a zábav­né to roz­hod­ně není. Skvěle to ale uka­zu­je teh­dej­ší pro­pa­gan­dis­ty, kte­ří vlast­ni­li média a nijak moc se neli­ší od někte­rých osob ze sou­čas­nos­ti. V tomhle ohle­du si může kaž­dý pák najít něco sám a zasa­dit si sem koho uzná on sám.

Pořád ale doká­ží Voskovec a Werich nesmír­ně bavit a před­vá­dě­jí humor, kte­rý by jim mohl dnes kdekdo závi­dět. Tahle dvo­ji­ce tu před­vá­dí vtip­ný hon na obě­do­vé­ho holu­ba nebo nesku­teč­ně zábav­ně odstra­ňu­jí mří­že z krku. Jsou to pros­tě situ­ač­ní gagy, kte­ré fun­gu­jí i přes své sta­ří, kte­ré brzy dosáh­ne 85 let. A to je pros­tě skvě­lé a není to záru­ka všech gagů. To tepr­ve pra­vé gagy totiž doká­ží pře­bít zub času a být parád­ní neu­stá­le.

Z volá­ní na pomoc demo­kra­cii oprav­du mra­zí. Gagy Wericha a Voskovce baví. Kamera Otty Hellera, kte­rý sto­jí za nej­slav­něj­ší­mi fil­my Vlasty Buriana jako Anton Špelec, ost­rostře­lec nebo Ducháček to zaří­dí sto­jí za to. Pobaví to i dnes skvě­le a záro­veň ten film vzbu­zu­je chuť zamys­let se nejen nad udá­lost­mi minu­los­ti ale i nad těmi co se prá­vě ode­hrá­va­jí. A násled­ně jen dou­fat v co nej­svět­lej­ší budouc­nost. Nádherně to potom shr­nu­je závě­reč­ná cita­ce:

---

Celý film

https://youtu.be/XrFxNmOgoJo

---

Foto:  AB Film

---