Teorie všeho - Stručná historie

Brilantního ast­ro­fy­zi­ka Stephena Hawkinga vždyc­ky fas­ci­no­val čas: kdy vzni­kl vesmír, kdy zanik­ne, a taky všech­no mezi tím. Profesorovy slav­né kni­hy Stručná his­to­rie času se po celém svě­tě pro­da­lo více než 10 mili­ó­nů výtis­ků.

Pojem času ho však zasá­hl v nej­o­sob­něj­ší rovi­ně, když mu v roce 1963, v jeden­a­dva­ce­ti letech, léka­ři dia­gnos­ti­ko­va­li ALS (amy­o­t­ro­fic­kou late­rál­ní skleró­zu; poz­dě­ji zná­mou též jako Lou Gehrigova nemoc) s pro­gnó­zou dvou let živo­ta.

Hawking chtěl žít i s při­chá­ze­jí­cím ome­ze­ním řeči a pohy­bu. Chtěl lás­ku a chtěl ji pro­ží­vat s ženou, kte­rá se poz­dě­ji sta­la jeho man­žel­kou. A navzdo­ry vše­mu to vše, a víc, dostal.

Bez ohle­du na to, jak sil­nou měl vůli, nikdy by to nezvlá­dl sám. Na ces­tě ho dopro­vá­ze­la Jane Wilde, poz­děj­ší Jane Hawking. Žena bri­lant­ní­ho inte­lek­tu se roz­hod­la věno­vat Stephenovi a rodi­ně.

Stephen svou pro­gnó­zu pře­ží­val deká­du po deká­dě a dál zkou­mal vněj­ší hra­ni­ce teo­re­tic­ké fyzi­ky, což ved­lo k dal­ším výraz­ným posu­nům. Ve 21. sto­le­tí se jeho jmé­no vyslo­vu­je jed­ním dechem se jmé­nem Alberta Einsteina.

Profesor Hawking sce­náris­tu a pro­du­cen­ta Anthonyho McCartena fas­ci­no­val dlou­ho, zejmé­na to, kolik času a úsi­lí stá­lo váž­ně fyzic­ky posti­že­né­ho člo­vě­ka napsat svou klí­čo­vou kni­hu. „Otevřel fyzi­ku svě­tu a v tom je smysl a hloub­ka celé jeho prá­ce,” vysvět­lu­je McCarten. „To vše je zvý­raz­ně­no Stephenovou vlast­ní fyzic­kou situ­a­cí, kte­rá mu umož­ňu­je komu­ni­ko­vat zou­fa­lou rych­los­tí jed­no­ho slo­va za minu­tu; tady se v jed­nom člo­vě­ku snou­bí tak výji­meč­ná men­tál­ní zdat­nost a tak výji­meč­ná fyzic­ká neschop­nost, že to nemá obdo­by. Jeho zmo­zek stá­le ote­ví­rá jed­nu hra­ni­ci za dru­hou během vytr­va­lé­ho výzku­mu, kte­rý ješ­tě víc roz­ši­řo­val jeho zdán­li­vě neo­me­ze­né kapa­ci­ty– což sedí na muže, kte­rý svůj život zasvě­til stu­diu vesmí­ru.”

McCarten si pře­če­tl bio­gra­fii Jane Hawking Cesta do neko­neč­na: Můj život se Stephenem a pod­le svých slov obje­vil „úžas­ný milost­ný pří­běh dvou lidí, neu­vě­ři­tel­ně inten­ziv­ní a extrém­ně han­di­ca­po­va­ný: za prvé vzhle­dem ke stá­le se zhor­šu­jí­cí­mu fyzic­ké­mu ome­ze­ní, a pak také pří­cho­dem slá­vy a věhla­su do jejich živo­tů. Když se uká­za­lo, že léka­ři před­po­klá­da­ná doba Stephenovy smr­ti byla pře­hna­ná a ze dvou let se sta­lo deset a potom dva­cet, vyža­do­val jejich vztah, pokud měl pře­žít, sil­né a vel­mi neob­vyk­lé for­my. To, co zaži­li, byl milost­ný pří­běh, kte­rý napros­to nemá obdo­by.”

Napadlo ho vytvo­řit z pří­bě­hu této dvo­ji­ce celo­ve­čer­ní film a začal psát pod­le kni­hy scé­nář. Navštívil dokon­ce Jane v jejím domě, aby spo­leč­ně pro­jekt pro­bra­li: „Vždycky jí budu nesmír­ně vděč­ný za to, že na domov­ní zvo­nek rea­go­va­la, ote­vře­la a pozva­la mě dál. Ten den jsme si nic neslí­bi­li a náš dia­log pokra­čo­val dál,” vzpo­mí­ná McCarten.

Po něja­ké době ho jeho ICM agent Craig Bernstein před­sta­vil pro­du­cent­ce Lise Bruce. Ta o Stephenu Hawkingovi vědě­la jen to, že to je muž s bri­lant­ním moz­kem, kte­rý je upou­tán na moto­ri­zo­va­ný inva­lid­ní vozík a kte­rý se svě­tem komu­ni­ku­je pro­střed­nic­tvím mecha­nic­ké­ho hla­so­vé­ho zaří­ze­ní – a scé­nář pro ni byl zje­ve­ním.

Podle pro­du­cent­ky spous­tu lidí pros­tě nena­pad­ne pře­mýš­let o rodin­ném živo­tě Stephena Hawkinga a ješ­tě méně z nich ví, že cho­dil a mlu­vil – a lidé urči­tě nevě­dí, že má děti. „Když se zadí­vá­te na jeho život hlou­bě­ji, uvi­dí­te dale­ko víc než jen génia,” říká Lisa Bruce. „Najdete otce, man­že­la a – pod tím vším – věč­né­ho opti­mis­tu. Pro mě je ale nej­sil­něj­ším prv­kem celé­ho pří­bě­hu to, že by nikdy nedo­sá­hl toho, čeho dosá­hl, bez part­ner­ky jakou je Jane.”

Producentku pře­kva­pi­lo, jak je pří­běh vzta­hu Stephena a Jane záro­veň jedi­neč­ný a uni­ver­zál­ní. „Nikdo neza­žil to, co zaži­li Hawkingovi jako pár; byli to dva mla­dí lidé, kte­ří před sebou měli celý život plný pří­sli­bů a najed­nou na ně spadla bom­ba v podo­bě nemo­ci, kvů­li kte­ré dáva­li léka­ři Stephenovi dva roky živo­ta – v pod­sta­tě roz­su­dek smr­ti, kte­rý nad ním vynes­li ve 21 letech. Oni se ale roz­hod­li čelit tomu bez­na­děj­né­mu živo­tu spo­leč­ně – a myslím, že v tom­to ohle­du jde o jeden z nej­in­spi­ra­tiv­něj­ších milost­ných pří­bě­hů sou­čas­nos­ti.”

Manželství se vyví­je­lo a uzpů­so­bo­va­lo, zatím­co Stephen dělal ve své prá­ci význam­né pokro­ky. „Film uka­zu­je vztah Jane a Stephena v rozpě­tí 25 let a vidí­me, jak doká­ží věci, kte­ré si ti nej­schop­něj­ší z nás nedo­ká­ží ani před­sta­vit,“ říká Lisa Bruce. „V tom­to smě­ru je jedi­neč­ný. Zároveň ale téma lás­ky a péče o něko­ho je napros­to uni­ver­zál­ní.“

„Jane udě­la­la výji­meč­nou věc,” říká McCarten. „Řekla Stephenovi, že si ho vez­me a že v tom poje­de s ním. To bylo pro Stephena zásad­ní, pro­to­že, jak při­zná­vá, byl v té době na dně. Právě začal žít, když mu řek­li, že to brzy skon­čí. A tak navzdo­ry nejis­to­tě vstou­pi­li do man­žel­ství radost­ně a s opti­mis­mem.”

„Byl to vel­ký zlom v osob­ním i pro­fes­ním živo­tě najed­nou. S Janinou pomo­cí pře­ko­nal depre­se a vědo­mí brz­ké­ho kon­ce urych­li­lo jeho men­tál­ní akti­vi­tu. Ve vel­mi krát­kém čase obje­vil svůj poten­ci­ál jako ast­ro­fy­zik. Teorie vše­ho sle­du­je ten­to inte­lek­tu­ál­ní vze­stup při sou­čas­ném zhor­šo­vá­ní jeho fyzic­ké­ho sta­vu. Během toho vše­ho Stephen nějak najde kuráž a vnitř­ní sílu s tím nejen žít, ale v pod­sta­tě nad tím zví­tě­zit – což je úžas­né.”

McCarten a Bruce potře­bo­va­li něko­lik let na zís­ká­ní všech práv a na požeh­ná­ní a svo­le­ní Jane a Stephena, aby moh­li z roman­tic­ké­ho pří­bě­hu udě­lat film. Během těch­to let spo­leč­ně pra­co­va­li na pří­bě­hu, kte­rý sli­bo­val podat his­to­rii páru bez sen­za­cí nebo sen­ti­men­tu a vyjá­d­řit slo­ži­tost toho­to man­žel­ství.

McCarten tvr­dí, že „pro­dí­rat se tou těž­kou situ­a­cí spo­leč­ně a mít man­žel­ství trva­jí­cí celá dese­ti­le­tí pro ně neby­lo ničím jiným než pořád­ným tri­um­fem. Stephen a Jane nám uka­zu­jí, čeho jsou lid­ské bytos­ti schop­né, když se na něco zamě­ří. Ale při psa­ní scé­ná­ře jsem samo­zřej­mě musel nechat zaznít jejich nála­dy a frustra­ce, kte­ré byly zce­la pocho­pi­tel­né. Náš film Stephena osla­vu­je, ale nepo­kou­ší se z něj udě­lat mýtus; samo­zřej­mě v sou­vis­los­ti se ztrá­tou fyzic­kých sil pro­ží­vá vel­mi nega­tiv­ní poci­ty, což jsme uká­za­li, stej­ně jako vrcho­ly a pro­pas­ti jejich man­žel­ství. Teorie vše­ho je stej­ně tak o fyzi­ce lás­ky, jako o lás­ce k fyzi­ce.”

Do pro­jek­tu se zapo­jil Oscarem oce­ně­ný fil­mař James Marsh a dal­ší drži­te­lé Oscara, pro­du­cen­ti z Working Title Films Tim Bevan a Eric Fellner, s kte­rý­mi Lisa Bruce pra­co­va­la na tele­viz­ním fil­mu Mary and Martha.

„Tim s Ericem se hod­ně sta­ra­li jak o pří­běh samot­ný, tak o způ­sob, jakým prav­du a emo­ci­o­nál­ní sílu pří­tomnou v živo­tech Hawkingových podá­me,“ vzpo­mí­ná Bruce. „Podpora z Working Title byla obrov­ská. Všichni jsme to cíti­li a Jamesk, kte­rý měl vždyc­ky sla­bost pro reál­né předob­ra­zy svých hrdi­nu, vyza­řo­val pat­řič­nou empa­tii, pro ten­to pří­běh nezbyt­nou.”

Marsh, kte­rý zís­kal Oscara za doku­ment Muž na laně, pokra­čo­val v prá­ci na celo­ve­čer­ních doku­men­tech. O své reak­ci na scé­nář reži­sér při­zná­vá: „Měl jsem zafi­xo­va­nou před­sta­vu Stephena Hawkinga jako úžas­né­ho vědec­ké­ho moz­ku s koleč­ko­vým křes­lem a hla­so­vým zaří­ze­ním. Anthonyho pohled si mě ale oka­mži­tě zís­kal. Dokázal najít fas­ci­nu­jí­cí způ­sob podá­ní, kdy se celý pří­běh vyprá­ví z pohle­du ženy, kte­rá se zami­lo­va­la do zdra­vé­ho muže – a potom uči­ni­la klí­čo­vé roz­hod­nu­tí zůstat s milo­va­ným mužem, když mu dia­gnos­ti­ko­va­li smr­tel­nou nemoc. Dojemný a neob­vyk­lý milost­ný pří­běh, kte­rý Anthony napsal, ori­gi­nál­ním způ­so­bem uká­zal, jaké je žít s někým, kdo je nemo­hou­cí a záro­veň génius, a jakou zátěž to zna­me­na­lo pro Janinu kari­é­ru a pro ni samot­nou jako man­žel­ku a mat­ku. To je vel­mi boha­té téma.“

Režiséra při­ta­ho­va­la Teorie vše­ho také pro­to, že mu její pod­sta­ta při­po­mí­na­la Muže na laně; oba fil­my jsou o lidech, kte­ří se vze­pře­li běž­ným lid­ským hra­ni­cím a ome­ze­ním. „Je tam kaž­do­pád­ně vel­ká podob­nost a kus kos­mic­ké iro­nie: Stephen je fyzic­ky vel­mi limi­to­va­ný a přes­to men­tál­ně schop­ný jít kam­ko­liv chce. Jeho mysl může ces­to­vat a také ces­tu­je k vněj­ším hra­ni­cím vesmí­ru, ale tělo trpí vel­kým ome­ze­ním,” pře­mí­tá reži­sér.

Základní výzvou, na kte­rou se Marsh zamě­řil, bylo, že „pří­běh Stephena Hawkinga, jak­ko­liv hoř­ko­slad­ký, není žád­nou tragé­dií, i přes nevy­lé­či­tel­nou a téměř fatál­ní nemoc, kte­rá postih­la mla­dé­ho zdra­vé­ho muže. Klíčem k tomu je para­dox­ně prá­vě hlav­ní hrdi­na - to, jak své nemo­ci s humo­rem vzdo­ru­je a jeho vytr­va­lost a schop­nost zatnout zuby dělá z pří­bě­hu nako­nec přes­ný opak tragé­die. Padesát let poté Stephen stá­le žije – a to je neu­vě­ři­tel­né.”

Jako člo­věk, kte­rý pře­vrá­til naši před­sta­vu o vzni­ku vesmí­ru, pro nás nepře­stá­vá být pro­fe­sor Hawking výzvou a inspi­ra­cí i v novém tisí­ci­le­tí.

---