Tiché místo - TICHO ZNAMENÁ PŘEŽÍT

Když si John Krasinski popr­vé pře­če­tl původ­ní návrh scé­ná­ře k Tichému mís­tu od scé­náris­tic­ké­ho dua Bryana Woodse & Scotta Becka (Nightlight), uvě­do­mil si, jak hro­zi­vou tre­fou do čer­né­ho to je. V tu dobu Krasinskiho žena Emily Blunt zrov­na poro­di­la jejich dru­hou dce­ru, tak­že již trá­vil noci tichým šep­tá­ním a pro­ží­val neklid z jejich nové­ho rodi­čov­ství. I pro­to byl Krasinski u vytr­že­ní z nápa­du o rodi­ně, kte­rá ner­vóz­ně a s obrov­ským rizi­kem hle­dá bez­pe­čí, stej­ně jako potře­bu blíz­kos­ti ve svě­tě, kde jedi­ný výkřik nebo těž­ko­pád­ný krok může zna­me­nat oka­mži­tou smrt. Příběh jako by zahr­no­val ty nej­ry­zej­ší oba­vy rodi­čov­ství.

V té době byl Krasinski znám nejen jako herec (napří­klad z jeho aktu­ál­ních rolí v Detroitu a ve fil­mu 13 hodin: Tajní vojá­ci z Benghází), ale také jako sce­náris­ta (jehož scé­ná­ře zahr­nu­jí napří­klad Zemi nadě­je od Guse Van Santa) a také jako vychá­ze­jí­cí reži­sér (kte­rý debu­to­val s Něco na těch mužích je, násle­do­va­ným fil­mem Hollarovi). Ale co se týče Tichého mís­ta, musel se Krasinski ujmout se všech třech rolí. Zatímco se vypo­řá­dá­val s pře­pi­sem pří­bě­hu Woodse a Becka, zahlé­dl i šan­ci zahrát si v sil­ně horo­ro­vém žán­ru cel­kem uni­kát­ním způ­so­bem. Chtěl vytvo­řit horor, u kte­ré­ho se vám kaž­dou vte­ři­nou tají dech, přes­ně pod­le tra­di­ce decbe­rou­cích thrille­rů.

Ale co víc, chtěl stvo­řit bitvu mezi zvu­kem a tichem, mezi stra­chem a lás­kou, kte­rá by pro divá­ky byla napí­na­vým emo­ci­o­nál­ním zážit­kem, kte­ré­ho se mohou pří­mo účast­nit.

Krasinski vzpo­mí­ná, co ho původ­ně zau­ja­lo: „Už teh­dy jsem se sna­žil vypo­řá­dat se se vše­mi oba­va­mi, kte­ré jsem měl nově jako otec – oba­vy, jak ochrá­nit své dce­ry a jak být dob­rým tátou – tak­že když se ke mně scé­nář dostal, doká­zal jsem se s tím zto­tož­nit ve vel­mi osob­ní rovi­ně. Cítil jsem, že v tom­to jed­no­du­chém pří­bě­hu se skrý­vá zají­ma­vá a děsi­vá meta­fo­ra toho, co to zna­me­ná být rodi­čem. Byl jsem pak hod­ně cit­li­vý a emo­tiv­ní, když jsem si začal před­sta­vo­vat, jak se dva rodi­če sna­ží uchrá­nit své děti za nemož­ných okol­nos­tí – žít tak, aby nevy­da­li ani hlás­ku. Moje před­sta­vi­vost se utrh­la ze řetě­zu. Kolem toho nápa­du bylo tolik věcí, kte­ré jsem chtěl pro­zkou­mat.“

Čím více se sna­žil si před­sta­vit, jaké to je, být otcem za hrů­zu nahá­ně­jí­cích pod­mí­nek, tím děsi­věj­ším, ale záro­veň pře­svěd­či­věj­ším, se ten­to nápad stá­val. Tento pří­běh byl plný sil­ných a odzbro­ju­jí­cích momen­tů, a záro­veň v něm byla žalost­ná sna­ha rodi­ny spo­leč­ně komu­ni­ko­vat, nehle­dě na to, jak špat­né věci se děly. „V běž­ném živo­tě se sna­ží­te, aby vaše děti byly šťast­né, zdra­vé, nakr­me­né, bez sta­ros­tí a vzdě­la­né, což je vel­ká spous­ta sta­ros­tí. Ale v téhle noč­ní můře je tenhle tlak 10tisíckrát vět­ší,“ pozna­me­ná­vá Krasinski. „Ve svě­tě Abbottových vás jeden nešťast­ný krok může stát život vaše­ho milo­va­né­ho, což oni již moc dob­ře zna­jí.“

Fakt, že ten­to film pře­ky­po­val kre­a­tiv­ní­mi mož­nos­ti pro herec­ké výko­ny, design i efek­ty, byl dal­ším důvo­dem, proč Krasinskiho téma oslo­vi­lo. „Nadšeně jsem pře­mýš­lel, jak můžu ten­to pří­běh vyprá­vět tím nej­ví­ce vzru­šu­jí­cím způ­so­bem, za pou­ži­tí rov­no­váhy mezi zvu­ky a tichem,“ vysvět­lu­je.

Horor je pro Krasinskiho jako pro sce­náris­tu a reži­sé­ra úpl­ně novým žánrem, ale už od začát­ku do toho inves­to­val spous­tu svých emo­cí. „Popravdě moje nej­ob­lí­be­něj­ší fil­my, ať už horo­ry nebo jiné, jsou ty, kte­ré mají sil­nou skry­tou meta­fo­ru,“ říká. „Například Čelisti jsou jed­ním z mých nej­ob­lí­be­něj­ších fil­mů vůbec. Pro mě Čelisti neby­ly moc o žra­lo­ko­vi. Bylo to o třech mužích, kte­ří měli něco, co chtě­li pře­ko­nat, a žra­lok byl kata­ly­zá­to­rem jejich pří­bě­hu. Takhle jsem ten pří­běh vní­mal. Je to děsi­vý pří­běh, ale děsi­vý je pro­to, že je o sku­teč­né rodi­ně. Měl jsem pocit, že já sám mám osob­ní zku­še­nost, kte­rou jsem do toho mohl při­nést.“

Jako všech­ny horo­ro­vé fil­my, Tiché mís­to sto­jí na pro­vo­ka­tiv­ním scé­ná­ři zalo­že­ném na vašich nej­hor­ších noč­ních můrách. Ale z toho­to bodu se Krasinski vydal svým vlast­ním smě­rem: pro­po­jit lás­ku a strach a aktiv­ně zapo­jit divá­ky do obo­jí­ho. Hlavním nápa­dem bylo vytvo­řit horo­ro­vý rámec, ve kte­rém se divák neu­brá­ní ros­tou­cí náklon­nos­ti vůči Abbottovým.

„Pokud vám na Abbottových zále­ží, pak bude­te pře­kva­pe­ni, když budou pře­kva­pe­ni oni, bude­te smut­ní, když oni budou smut­ní a bude­te zou­fa­le vydě­še­ní, když zaží­va­jí zou­fa­lý strach. Toto je jádro toho, co jsem chtěl vytvo­řit: aby se divá­ci zami­lo­va­li do toho, co z Abbottových dělá tak úžas­nou rodi­nu,“ vysvět­lu­je Krasinski. „Bojíte se o ně tím nej­in­ten­ziv­něj­ším způ­so­bem, pro­to­že si doká­že­te před­sta­vit sami sebe na jejich mís­tě.“

Důležitou sou­čás­tí toho, jak při­mět divá­ky, aby si sami sebe doká­za­li před­sta­vit v kůži Abbottových, bylo vyu­ži­tí zvu­ko­vých ilu­zí. Jak se Krasinski pro­kou­sá­val pře­pi­sy scé­ná­ře, začal si dělat pro­pra­co­va­ný seznam kaž­do­den­ních zvu­ků, kte­ré si roz­dě­lil na „bez­peč­né zvu­ky“ a „zvu­ky nebez­pe­čí“. Tvořit svět, kte­rý je tak odliš­ný od naše­ho ruši­vě hluč­né­ho svě­ta, bylo záro­veň napí­na­vé a odha­lu­jí­cí. Svět, ve kte­rém je zvuk defi­no­ván jako nebez­peč­ný, je také ale sou­čás­tí lid­ské­ho pro­žit­ku.

„Moc jsem chtěl obje­vit tu hra­ni­ci, kdy vydá­te zvuk, ale ty bytos­ti vás ješ­tě neu­sly­ší. Strávil jsem spous­tu času zkou­má­ním kaž­dé­ho mož­né­ho zvu­ku, kte­rý rodi­na na izo­lo­va­né far­mě může vytvo­řit, a poté jsem začal pře­mýš­let, na kte­ré všech­ny způ­so­by by ta rodi­na moh­la při­jít, aby ty zvu­ky uti­ši­la. Byl to vel­mi zábav­ný a pod­nět­ný pro­ces.“

Všechna běž­ná zavr­zá­ní a šumy kaž­do­den­ní­ho živo­ta, kte­ré už poklá­dá­me za samo­zřej­mé, pro Krasinskiho najed­nou dosta­ly nový význam. „Začal jsem poslou­chat úpl­ně všech­no,“ při­zná­vá, „od cin­ká­ní pří­bo­rů na talí­řích až po dopad­nu­tí boty na zem při vyzou­vá­ní. U nás doma se z toho sta­la tako­vá hra, kdy jsme se já a moje žena [Emily Blunt] sna­ži­li být úpl­ně zti­cha a pokud jeden z nás vydal něja­ký zvuk, oto­či­li jsme se tiše na sebe a řek­li „je po tobě“. Stala se z toho skvě­lá for­ma pří­pra­vy.“

Krasinski dokon­ce i doo­prav­dy zkou­šel, kte­ré nápa­dy by divá­ky nej­ví­ce otřásly a dosta­ly se jim pod kůži. „Často jsme já a Emily jen sedě­li a vymýš­le­li růz­né situ­a­ce, a pokud Emily řek­la: ‚To mě tak hroz­ně děsí, že o té situ­a­ci nechci ani uva­žo­vat.‘, tak jsem řekl: ‚To půjde do scé­ná­ře.‘“

Aby Abbottovi moh­li zdár­ně čelit všu­dypří­tom­né hroz­bě, kvů­li kte­ré muse­li vše peč­li­vě poslou­chat 24 hodin 7 dní v týd­nu, zkon­stru­o­va­li pro­myš­le­né způ­so­by, díky kte­rým tiši­li zvu­ky, kte­ré vydá­va­jí. Zahrnuje to napří­klad ces­tič­ky z pís­ku, kte­ré tlu­mí jejich kro­ky, natí­rá­ní par­ket na pod­la­ze, aby vědě­li, kam šláp­nout a vyhnu­li se tak vrzá­ní pod­la­hy nebo spe­ci­ál­ní svě­tel­ný sys­tém, pomo­cí kte­ré­ho komu­ni­ko­va­li. „Spousta zába­vy tkvě­la v tom, jak dale­ko až může­me zajít s nápa­dem sna­žit se zůstat poti­chu. Od Abbottových komu­ni­ku­jí­cích přes barev­ná světýl­ka až po tvo­ře­ní ces­ti­ček z pís­ku kvů­li tichým kro­kům,“ říká Krasinski.

Protože je jejich dce­ra Regan hlu­chá, umí Abbottovi pou­ží­vat zna­ko­vou řeč, kte­rá jim pomá­há pře­žít. Ale jak se scé­nář vyví­jí, Krasinski se sna­ží pro Abbottovy zlep­šo­vat vše­li­ja­ký­mi způ­so­by stra­te­gie pro jejich komu­ni­ka­ci. Se dvě­ma dět­mi, kte­ré čelí extrém­ně nepřed­ví­da­tel­né budouc­nos­ti, a s dal­ším dítě­tem na ces­tě, mají Abbottovi vel­ký počet neod­klad­ných zále­ži­tos­tí, o kte­rých spo­lu musí mlu­vit, ale šká­la jejich mož­nos­tí, jak jeden s dru­hým mohou komu­ni­ko­vat, se dost zten­či­la.

Logistika toho, jak se Abbottovým daří pře­žít, byla stě­žej­ní. Kyvadlo fil­mu pod­le Krasinskiho leží hlav­ně mezi nesne­si­tel­ným napě­tím a povzná­še­jí­cím uvol­ně­ním. Největší výzvou toho­to scé­ná­ře bylo při­jít na to, jak vytvo­řit víří­cí poci­ty frustra­ce, před­tu­chy, zármut­ku, vzdo­ru, potře­by a lás­ky, zavr­še­ný­mi děsem z nesro­zu­mi­tel­né­ho, všesly­ší­cí­ho nepří­te­le, kte­rý vás obklo­pu­je, a to vše za pou­ži­tí pou­ze něko­li­ka málo slov. Krasinski zjis­til, že je toho mož­né dosáh­nout pou­ze neu­stá­lým spo­jo­vá­ním nej­zá­klad­něj­ších lid­ských emo­cí a svě­ta, ve kte­rém byla lid­skost naru­še­na.

„Nejvíce mě zají­ma­ly intim­ní scé­ny, kde Abbottovi byli spo­leč­ně jako rodi­na,“ říká Krasinski. „Později na pla­ce bylo úžas­né pozo­ro­vat her­ce, jak roz­po­zná­va­jí krás­né spo­leč­né momen­ty, kte­ré se ode­hrá­va­jí mezi lid­mi, ale bez potře­by dia­lo­gu. Komunikace je najed­nou o těch nej­dů­le­ži­těj­ších věcech: o lás­ce, péči a o stra­chu, co dal­ší den při­ne­se.“

Proces psa­ní scé­ná­ře se pro Krasinskiho stal pří­le­ži­tos­tí, jak zlep­šit svůj reži­sér­ský směr (a záro­veň uni­kát­ní vizu­ál­ní jazyk, kte­rý je pou­ži­tý ve fil­mu), aniž by se obje­vil na pla­ce. „Na pře­pi­so­vá­ní scé­ná­ře bylo nej­lep­ší, že jsem celou dobu mys­lel na reží­ro­vá­ní,“ říká. „Přesně jsem při psa­ní věděl, co chci nato­čit, a už jsem i vymýš­lel z jakých úhlů a dal­ší tako­vé věci. Vkládání všech reži­sér­ských nápa­dů rov­nou do scé­ná­ře pro mě byla hod­ně jedi­neč­ná zku­še­nost.“

Podpora po celou dobu pro­duk­ce od vel­mi zku­še­né­ho týmu z Platinum Dunes, kte­rý vůbec popr­vé Krasinskiho sezná­mil s nápa­dem, mu dovo­li­la posí­lit jeho vizi. Michael Bay, Andrew Form a Brad Fuller nejsou jenom jed­ně­mi z nej­schop­něj­ších fil­mo­vých tvůr­ců v obo­ru, ale záro­veň již něko­li­krát pro­ká­za­li vášeň pro horo­ro­vý žánr tak ori­gi­nál­ní­mi fil­my jako Očista a Ouija, nebo kla­si­ka­mi typu Texaský masa­kr moto­ro­vou pilou, 3:15 zemřeš, Pátek tři­nác­té­ho nebo Noční můra v Elm Street.

Krasinski to shr­nu­je: „Myslím, že máme oprav­du štěs­tí, že se ten film takhle poda­řil. Všichni tomu byli oprav­du odda­ní, od pro­du­cen­tů až po her­ce. Myslím, že se všich­ni do pro­jek­tu při­da­li s jis­to­tou, že pokud to dotáh­ne­me do kon­ce, tak z toho může být něco oprav­du spe­ci­ál­ní­ho.“

---