Tiché místo - ZVUK A STRACH

Hororoví fanouš­ci již dlou­ho vědí, že zvu­ky vás mohou vystra­šit dale­ko více než to, co vidí­te. Tiché mís­to se spo­lé­há na všech­ny ino­va­tiv­ní fil­my, ze kte­rých mra­zí a kte­ré chytře vyu­ží­va­jí upra­ve­né zvu­ky a hud­bu k tomu, aby vysta­vě­ly atmo­sfé­ru, ve kte­ré se stup­ňu­je zma­tek a kte­ré při­ná­ší téměř nesne­si­tel­né napě­tí. Nápadem toho­to fil­mu ale také bylo vytvo­řit něco nové­ho, aby se zvuk stal něčím víc. Zvuk v tom­to fil­mu je brá­nou ke stra­chu i k poci­tu potě­še­ní. Abbottovi spo­lu sice nemů­žou nahlas mlu­vit, ale o to důle­ži­těj­ší je, když už si něco doo­prav­dy řek­nou.

„Zvuk je o všem, co nemů­že­te vidět. Film, ve kte­rém jsou zvu­ky tak oje­di­ně­lé, nechá­vá pub­li­kum vyu­žít svou fan­ta­zii tako­vým způ­so­bem, díky kte­ré­mu se pří­běh zdá ješ­tě dale­ko děsi­věj­ší,“ říká sce­náris­ta Woods.

Krasinski chtěl ten­to nápad dotáh­nout do detai­lu jak při psa­ní scé­ná­ře, tak při režii. K fil­mu při­ve­dl i tým oce­ně­ných legen­dár­ních zvu­ko­vých stři­ha­čů – Erika Aadahla a Ethana Van der Ryna, kte­ří spo­leč­ně dosáh­li nomi­na­ce na Cenu Akademie za svou spo­lu­prá­ci na fil­mech Argo a Transformers 3. Pomohli Krasinskimu vytvo­řit všu­dypří­tom­né zvu­ko­vé kuli­sy, kte­ré v divá­cích při jakém­ko­li zvu­ku pro­bou­zí adre­na­lin.

Týmu se muse­lo poda­řit najít onu stra­te­gic­kou ten­kou hra­ni­ci mezi hlu­kem a tichem. Pro Krasinskiho byla spo­lu­prá­ce s Aadahlem a Van der Rynem povzná­še­jí­cí. „Erik a Ethan odved­li nesku­teč­nou prá­ci,“ komen­tu­je. „Zvuk ve fil­mu Tiché mís­to má téma­tic­ky vel­mi význam­nou roli, tak­že prá­ce, kte­rou na tom­to fil­mu odved­li, je od jejich ostat­ních pro­jek­tů dost odliš­ná.“

Vyhýbání se veš­ke­rým zvu­kům při natá­če­ní donu­ti­lo tým se ješ­tě více zamys­let nad živo­tem Abbottových. „Dokola pře­mýš­let o zvu­cích bylo nápl­ní celé­ho naše­ho dne,“ pokra­ču­je Krasinski. „Všichni jsme se muse­li nau­čit být na pla­ce tak tiší, jako nikdy před­tím. Důležitost zvu­ko­vých efek­tů ve fil­mu se díky tomu­to tichu sta­la ješ­tě více zřej­mou. Když jste takhle poti­chu a najed­nou usly­ší­te vodu nebo stro­my kymá­ce­jí­cí se ve vět­ru, je to úžas­né. Uvědomíte si, že v téhle době s tele­fo­ny a se vším, nemá­te čas­to mož­nost se do svě­ta jen tak zapo­slou­chat. Všichni jsme byli nad­še­ní z toho, že divá­ci budou dávat pozor na kaž­dý zvuk způ­so­bem, kte­rým si jich mož­ná dří­ve nevšimli.“

Zvuk je v tom­to fil­mu sice spo­rý, ale záro­veň vyční­vá díky své­mu napě­tí. Vybrat tu správ­nou hud­bu bylo tedy roz­ho­du­jí­cí. Krasinski se obrá­til na skla­da­te­le Marca Beltramiho, kte­rý byl dva­krát nomi­no­ván na Cenu Akademie za film 3:10 Vlak do Yumy a Smrt čeká všu­de. „Už od začát­ku jsem chtěl, aby se hudeb­ní sklad­by sta­ly sou­čás­tí fil­mu, ale ne tou hlav­ní. Tím mys­lím, že jsem nechtěl, aby divá­ci měli pocit, že je to celé jen hud­ba,“ vysvět­lu­je jejich pří­stup Krasinski. „Chtěl jsem, aby hud­ba byla v poza­dí, zatím­co rodin­né vzta­hy v popře­dí odvá­dí tu hlav­ní prá­ci. „Měli jsme nesku­teč­né štěs­tí, že se nám poved­lo sehnat Marca, kte­rý napsal jed­ny z mých nej­ob­lí­be­něj­ších skla­deb pro Smrt čeká všu­de nebo Světová vál­ka Z. Skvěle umí pro­po­jit akci a poci­ty.“

Beltramimu se poda­ři­lo téma­ta stra­chu a lás­ky smí­chat do boha­té hudeb­ní kom­po­zi­ce. Krasinski hud­bu ale stej­ně vyu­žil zdr­žen­li­vě. „Marco napsal úžas­nou hud­bu, ale poté jsme se muse­li roz­hod­nout, kte­rou a kdy pou­ži­je­me. Marco byl skvě­lý part­ner, pro­to­že doo­prav­dy pocho­pil, o čem ten film je.“

Koneckonců Krasinskiho inten­ziv­ní odda­nost kaž­dé­mu zatlu­če­ní srd­ce, kro­ku a emo­ci, měla ve fil­mu jedi­ný defi­ni­tiv­ní záměr: udr­žet divá­ky bys­tře pono­ře­né do cen­t­ra toho­to tiché­ho svě­ta, kte­rý kdy­ko­li může zni­če­ho­nic vybuch­nout do nesvá­ru a hrů­zy.

Krasinski to shr­nu­je: „Chci, aby se divá­ci celou dobu pta­li: Co bych v téhle situ­a­ci dělal? Jak bych zvlá­dl nevy­dat ani hlás­ku? Co bych udě­lal, aby to moje rodi­na pře­ži­la?“

„Doufám, že ten­to film pře­dá str­hu­jí­cí a děsi­vý záži­tek, ale také tako­vý, kte­rý vám uká­že sílu rodi­ny,“ uza­ví­rá Krasinski. „Abbottovi mají jen sami sebe navzá­jem a nema­jí kam jít, nema­jí kam unik­nout. Musí zůstat na své rodin­né far­mě a musí se nau­čit, jak spo­leč­ně pře­žít. Jejich nej­vět­ší silou, jak pře­žít dal­ší den, se stá­vá jejich vzá­jem­ná lás­ka a pocho­pe­ní.“

---