Tomb Raider (2013)

Laru Croft zná asi kaž­dý, dokon­ce i ten, kdo nikdy na inter­ak­tiv­ní počí­ta­čo­vou zába­vu moc nebyl a otřel se o ni se stej­nou frek­ven­cí jako orto­dox­ní mus­lim o tal­mud.

Jistě, Lara je iko­na, po video­hrách to dotáh­la na strán­ky komik­sů, ba dokon­ce i na fil­mo­vá plát­na. Můžeme tu snad mlu­vit o glo­bál­ní celebri­tě. Jenže, nová doba potře­bu­je nové hrdi­ny a při­znej­me si tro­chu, že ta dáma s pře­bu­je­lý­mi vna­da­mi, taha­jí­cí arze­nál zbra­ní, za kte­rý by se nemu­se­la sty­dět ani jed­not­ka kte­ré by velel Arnold Schwarzenegger, a v poho­dě pada­jí­cí z bůhví­ko­li­ka met­rů (bez zra­ně­ní a kapič­ky potu) si asi restart své série zaslou­ží.

Nová Lara je nová v mno­ha ohle­dech. Ano, i zde si člo­věk uži­je růz­né hopsá­ní po roz­lič­ných pře­káž­kách, drob­né logic­ké úko­ly, to zůstá­vá stej­né, ale vše je i záro­veň jiné. Hopsání není naho­di­lé, tvůr­ci hrá­če více­mé­ně intu­i­tiv­ně vedou jak dále, obtíž­nost je - zejmé­na opro­ti prv­ním dílům - o něco niž­ší (a hra je tak pří­stup­ná šir­ší hráč­ské obci), sou­bo­je jsou o pozná­ní více str­hu­jí­cí a akč­něj­ší (a při­znám se, že i zábav­něj­ší). Dále jsou tu i tech­nic­ké změ­ny, což je logic­ké, neboť z hle­dis­ka počí­ta­čo­vých her jsou roky 2013 a 1996 vzdá­le­ny něko­lik svě­tel­ných let. Ano, na hru se i veli­ce hez­ky kou­ká a při­znám se, že gra­fi­ka mě vel­mi pří­jem­ně potě­ši­la.

Zásadní změ­na ale při­chá­zí v celém poje­tí Lary. Pryč je ta dáma, kte­rá se niče­ho nebo­jí a vždy si umí pora­dit. Lara z nové „tom­brajdří“ série je mla­dá hol­ka, kte­rá je nebez­peč­ným svě­tem oko­lo sebe šíle­ně vydě­še­na. Když se s ní (not­ně uma­za­nou a pochrou­ma­nou) plí­ží­te tajem­nou, potem­ně­lou džun­glí (Lara vrá­vo­rá, má totiž čet­ná pora­ně­ní) a sly­ší­te podiv­né zvu­ky a k tomu se navíc při­dá to, že začne pršet, vám (ehm, tedy Laře) je zima a zbý­vá posled­ní zápal­ka...., pak se při­stih­ne­te u toho, že s tou hol­kou všech­ny ty věci dost inten­ziv­ně pro­ží­vá­te. Právě v tom oka­mži­ku si může­te být jis­ti, že vás hra vtáh­la do sebe... a jen tak nepus­tí.

Jeden pří­klad za všech­ny. V prů­bě­hu hry se Lara dosta­ne (když už to s ní vypa­dá špat­ně, pře­si­la nepřá­tel ji pozvol­na udo­lá­vá) ke gra­ná­to­me­tu. Nepřátelé se zdě­sí a s výři­ky, „pro­bo­ha, ona má gra­ná­to­met“, utí­ka­jí někam do kry­tu. Lara za nimi pro­ne­se lehce vydě­še­ně hys­te­ric­kým hla­sem něco ve smys­lu, „přes­ně tak, jdu si pro vás“. Do toho zazní pompéz­ní hud­ba a vy jako hráč, po všech těch ústr­cích co se hlav­ní posta­vě dosta­lo, cítí­te krás­ný pocit satis­fak­ce....

Navíc je zde i zají­ma­vý pří­běh, kte­rý by sice prv­ní cenu za ori­gi­na­li­tu a nápa­di­tost nezís­kal, ale pou­ta­vý urči­tě je a nutí hrá­če jít dál a dál, až je hra v pod­sta­tě dohrá­na, což zabe­re cca něco mezi 10 - 15 hodi­na­mi (na dnešek to ujde) v závis­los­ti na tom, zda hráč peč­li­vě pro­lé­zá i nepo­vi­ná mís­ta. Jedná se obvykle o růz­né skry­té jes­ky­ně, což jsou v pod­sta­tě jedi­ná mís­ta, kde lze tro­chu potrá­pit mozko­vé závi­ty. Jinak se hrou totiž dá pro­jít rela­tiv­ně snad­no.

To ale nemu­sí­me brát zase jako vel­ké mínus. Hra samot­ná je nato­lik nápa­di­tá a tak čas­to mění pro­stře­dí (a navíc má doko­na­lý fil­mo­vý „střih“), že jsem sku­teč­ně neob­je­vil sle­pé mís­to, pasáž, kde bych se nudil.

Leckteré skal­ní fanouš­ky dří­věj­ších dílů tato nová Lara mož­ná tro­chu zkla­me, ale mě osob­ně si zís­ka­la.