Velká chyba s vůní ústřic a moře: Doggerland vás uchvátí

Jsem si jis­tá, že s Karen Eikenovou si bude­te rozu­mět. Hned zkra­je vás vez­me na oustřič­ky, celo­ná­rod­ní osla­vu prv­ních sych­ra­vých dnů pod­zi­mu s vůní ústřic, česne­ku, piva a vína. Svátek, kdy celá měs­ta i ves­ni­ce vypnou a pono­ří se do darů moře. Chladného, voňa­vé­ho solí, chr­lí­cí od těch­to chvil na celé sou­ostro­ví Doggerland jenom mlhu, jež živí všu­dypří­tom­né vře­sy, boro­vi­ce a zaha­lu­je ska­lis­ka.

Karen se nepro­bu­dí po oustřič­kách zrov­na stan­dard­ně.

„Ví to, ješ­tě než ote­vře oči. Tohle je chy­ba. Tohle celé je jed­na vel­ká chy­ba. Měla by ležet v jiné poste­li, jaké­ko­liv, jen né téhle. To tiché pochru­po­vá­ní ozý­va­jí­cí se z dru­hé stra­ny poste­le by mělo pat­řit něko­mu jiné­mu, komu­ko­li, jen ne jemu. Všemi ostat­ní­mi myš­len­ka­mi najed­nou pro­nik­ne pal­či­vá jis­to­ta, že musí pryč. Okamžitě, dokud on ješ­tě spí…“

Policejní inspek­tor­ka musí opus­tit pokoj 507 a pokud mož­no dou­fat, že i její nad­ří­ze­ný zapo­me­ne, s kýmže to strá­vil noc. A když v ran­ní mlze hle­dá své auto a doje­de una­ve­ná domů, nemá ani čas pořád­ně vstře­bat koco­vi­nu.

„Takhle brzy ráno po oustřič­kách je v tomhle měs­teč­ku vyspá­va­jí­cím koco­vi­nu nej­spíš jedi­ná, kdo je vzhů­ru, s nad s výjim­kou něja­ké kry­sy pro­hle­dá­va­jí­cí pře­pl­ně­né koše a sko­řáp­ky ústřic. Z té před­sta­vy se jí zno­vu obrá­tí žalu­dek.“

A pán z hote­lo­vé­ho poko­je: Jejich ces­ty se zno­vu spo­ju­jí. Na scé­ně se obje­vu­je vraž­da. A Karen ví, že jedi­ná vzhů­ru roz­hod­ně neby­la.

Klid... román je pří­jem­nou rela­xa­cí

Slabší pova­hy uklid­ním, že tím­to prvot­ním odha­le­ním zlo­či­nu vše kru­té kon­čí a ten­to román si může při­psat jed­no plus, kte­ré u sever­ských detek­ti­vek bývá oříš­kem – ne, Velká chy­ba se nevy­ží­vá v děsi­vých detai­lech na kaž­dé strán­ce. Naopak – dojem, kte­rý ve mně čte­nář­sky zane­cha­la je jen o těch sla­ných mlhách, vodo­vé kávě na poli­cej­ní sta­ni­ci a oschlých chle­bíč­cích, kdy s veče­ry una­ve­ni k smr­ti s ostat­ní­mi sedí­te na pora­dě a pře­mýš­lí­te nad nový­mi a nový­mi sku­teč­nost­mi. Takhle nějak si prá­ci poli­cie před­sta­vu­ji. A to ne ani tak fak­tic­ky, jako spíš v té lid­ské rovi­ně, se vším zalu­po­vá­ním, přá­tel­stvím i nepřá­tel­stvím, a pře­de­vším Karen je pros­tě žena na vyš­ším postu na sta­ni­ci plné hlav­ně mužů. A pod­le toho to také vypa­dá.

Navíc pří­pad je mno­hým deli­kát­ní a jak to má ve správ­né detek­tiv­ce být, roz­krý­va­jí se v něm pře­kva­pi­vé sku­teč­nos­ti. Atmosféra je skvě­le popsá­na až tak, že máte pocit, že autor­ka v něčem tako­vém snad vyrost­la. Nemýlíte se. Autorka sku­teč­ně vyrost­la v podob­ném pro­stře­dí a při­rost­lo ji k srd­ci. A tak se nedi­vím, že vymys­le­la nový ost­rov mezi Británií a Dánskem a Norskem a posa­di­la tam své hrdi­ny.

Přebal navíc úchvat­ně nazna­ču­je pro­stře­dí, ve kte­rém se bude­te pohy­bo­vat, tak­že rov­nou říkám – milujete-li skal­na­té stu­de­né pobře­ží a vůni ústřic, smě­le do toho.

A jest­li chce­te víc slu­níč­ka, opti­mis­mu a tep­lé moře, tak ruce pryč!

O autor­ce:

Maria Adolfssonová (1958) se naro­di­la a vyrost­la ve Stockholmu, ale vel­kou část dět­ství strá­vi­la na Stockholmském sou­ostro­ví. Pustá kra­ji­na se zakrs­lý­mi boro­vi­ce­mi, zvu­kem mlho­vých sirén a okol­ním mořem ji sil­ně ovliv­ni­la, což ostat­ně čte­nář série Doggerland záhy odha­lí.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2019, www.argo.cz

 

 

 

---