VLADIMÍR SMUTNÝ (kameraman)

Kameramanská oce­ně­ní jsou spí­še vyjá­d­ře­ním vku­su hod­no­ti­te­lů v kom­bi­na­ci s mód­ní­mi tren­dy, a jako tako­vé bych je nepře­ce­ňo­val. Někdy víte, že jste udě­lal kame­ra­man­sky sil­ný film, ale do vku­su poro­ty nebo do oce­ně­ní se pros­tě „neve­jde­te“.

Není pro vás jako kame­ra­ma­na někdy těž­ké, když jste her­cům doslo­va „na tělo“ při jejich výko­nech? Nebojí se člo­věk někdy pohnout, aby nena­ru­šil jejich sou­stře­dě­ní?

Vztah mezi kame­ra­ma­nem a v tom­to pří­pa­dě hereč­ka­mi vždyc­ky byl a bude o vzá­jem­né důvě­ře.

Před kame­rou v ten oka­mžik nejsou Eliška Balzerová a Táňa Vilhelmová, ale mat­ka a dce­ra. A zase  – všich­ni slou­ží­me pří­bě­hu, kte­rý vyprá­ví­me.

 

V čem pro vás bylo natá­če­ní fil­mu Tátova volha zají­ma­vé?

Asi tím vel­kým množ­stvím žen­ských postav, růz­no­ro­dostí jejich herec­kých před­sta­vi­te­lek. A tam, kde jsou krás­né a milé ženy, je svět hned lep­ší, a to jsme si oprav­du spo­leč­ně uží­va­li (smích).

 

Která scé­na vám byla nej­ná­roč­něj­ší a proč?

Nejnáročnější bylo vyrov­nat se s nepříz­ní poča­sí, pro­to­že to září, kdy jsme natá­če­li, slun­ce nezá­ři­lo a pří­běh by ho býval moc potře­bo­val. Měli jsme hod­ně exte­ri­é­rů a kra­ji­na ve slun­ci a pod mra­kem, to je roz­díl. Ale nějak jsme se s tím vypo­řá­da­li.

 

Kdybyste měl divá­ky pozvat do kina, na co bys­te je nalá­kal?

Na zvlášt­ní pří­běh ze svě­ta žen, kte­rý nám mužům bývá zastřen. Díky fil­mu do toho­to svě­ta nahléd­ne­me. A byl to prá­vě žen­ský úhel pohle­du, kte­rý mě nej­víc zau­jal a pře­kva­pil.

---