Vymítač ďábla: Znamení víry

Příběh nové­ho Vymítače ďáb­la začal na Haiti, kde foto­graf Victor (Leslie Odom, Jr.) při­šel před dva­nác­ti lety v důsled­ku kata­stro­fál­ní­ho zemětře­se­ní o těhot­nou man­žel­ku Sorenne (Tracey Graves). Naštěstí se poda­ři­lo zachrá­nit novo­ro­ze­nou dcer­ku Angelu (Lidya Jewett), o kte­rou se Victor od té doby vzor­ně sta­rá. Absolutně ho pro­to vyko­le­jí, když se jed­no­ho dne Angela nevrá­tí domů ze ško­ly. Zmizela spo­leč­ně se spo­lu­žač­kou Katherine (Olivia O’Neill) ´´v lese za měs­tem a zou­fa­lí rodi­če, poli­cis­té, vojá­ci a dob­ro­vol­ní­ci po nich mar­ně pát­ra­jí. Třetího dne se sta­ne zázrak. Dezorientované a vyčer­pa­né dív­ky se obje­ví na malé far­mě, dale­ko od mís­ta, kde zmi­ze­ly. Bezmeznou radost však záhy vystří­dá narůs­ta­jí­cí zne­po­ko­je­ní. Po důklad­ném lékař­ském vyšet­ře­ní jsou sice Angela i Katherine ozna­če­ny za zce­la zdra­vé, jejich cho­vá­ní ale nazna­ču­je, že si z toho, co pro­ži­ly, odnes­ly víc než jen nepří­jem­nou vzpo­mín­ku. Zkušený exor­cis­ta by na prv­ní pohled poznal, že jsou obě dív­ky posed­lé. Victor je ale prag­ma­tik, kte­rý na peklo ani nebe nevě­ří, dokud ho neza­ži­je na vlast­ní kůži. Tou dobou už ale může být poz­dě. Pro všech­ny....

Vymítač ďáb­la Williama Friedkina z roku 1973 je nestár­nou­cí horo­ro­vou kla­si­kou, kte­rá v roce 1973 zvlád­la divá­ky šoko­vat nejen díky iko­nic­kým a dodnes mra­zi­vým momen­tům. Jde dodneš­ka o význam­ný mil­ník žán­ru, jehož nej­vět­ším pro­blé­mem je, že se mu nevyh­la rea­li­za­ce spous­ty pokra­čo­vá­ní. Původní Vymítač ďáb­la se v letech 1977 a 1990 dočkal dvou pokra­čo­vá­ní, v letech 2004 a 2005 poté došlo na dvo­ji­ci preque­lů, kde v roli otce Martina nahra­dil Maxe von Sydowa Stellan Skarsgård. Respekt, kte­ří mno­zí k původ­ní­mu Friedkina cho­va­jí, pod­tr­hu­je fakt, že mno­ho tvůr­ců pro­hlá­si­lo, že by bylo bláz­nov­ství rea­go­vat něja­ký rebo­ot původ­ní­ho sním­ku, nejen díky fak­tu, že se žád­ný nava­zu­jí­cí sní­mek kva­li­tám Friedkinova fil­mu nepři­blí­žil. Každý ovšem ví, že se časy mění. Studio Universal se tak pár let nazpá­tek roz­hod­lo inves­to­vat cel­kem 400 mili­o­nů dola­rů (!!!!) do zce­la nové tri­lo­gie, při­čemž režie prv­ní­ho sním­ku se cho­pil David Gordon Green. Ten reži­sér Travičky zele­né nebo nebo Prince a pruďa­se, kte­rý se pár let nazpá­tek cho­pil režie i scé­ná­ře nej­no­věj­ší tri­lo­gie Halloween. William Friedkin se poté sice pre­mi­é­ry nové­ho fil­mu nedo­žil a zemřel před 2 měsí­ci, ješ­tě před smr­tí ovšem sti­hl pro­hlá­sit, že ve sní­mek Greena nevklá­dá vel­kou důvě­ru. A není se ani moc čemu věřit.

Halloween z roku 2018 (kte­rý navá­zal pou­ze na původ­ní film Johna Carpentera z roku 1978 a všech­ny ostat­ní násled­ně igno­ro­val) mož­ná zvlá­dl mno­hé fanouš­ky původ­ní­ho fil­mu potě­šit, se zbyt­kem nové tri­lo­gie to ovšem tak snad­né neby­lo. Jak ješ­tě někte­ří zvlád­li v jis­té rovi­ně oce­nit dru­hý díl s názvem Halloween zabí­jí, tře­tí díl s názvem Halloween kon­čí je pro mno­hé lidi jed­ním ze hře­bí­ků do rakve iko­nic­ké­ho sla­she­ro­vé­ho zabi­já­ka Michaela Myerse, a jak byl po pre­mi­é­ře prv­ní­ho dílu tri­lo­gie Green mno­hý­mi vyzdvi­ho­ván, po závě­ru nové tri­lo­gie zby­la již pou­ze nená­vist. Dává tak vlast­ně smy­sl, že Green již nyní bere zpět pro­hlá­še­ní o tom, že se cho­pí celé tri­lo­gie a nazna­ču­je, že tomu tak úpl­ně nebu­de. Green ten­to­krát do hry sice nevra­cí Jamie Lee Curtis, ale Ellen Burstyn z původ­ní­ho Exorcisty, mís­to Carpenterovi vzdá­vá chví­le­mi poctu zmí­ně­né­mu Friedkinovi, Znamení víry ovšem ve finá­le utvr­dí pou­ze sta­tus zby­teč­né­ho fil­mu. A fakt, že inves­to­vat 400 mili­o­nů dola­rů zrov­na do této tri­lo­gie mož­ná neby­la nej­ro­zum­něj­ší inves­ti­ce.

Vymítač ďáb­la sice mohl v roce 1973 vydě­sit divá­ka mno­hem snad­něj­ším způ­so­bem a doba letí rake­to­vým způ­so­bem, přes­to je původ­ní Vymítač ďáb­la mil­ní­kem i díky fak­tu, že skrý­vá dodnes mno­ho památ­ných momen­tů a má pře­de­vším Friedkinovu vizi, skrý­vá funkč­ní lin­ku kon­flik­tu otce Karase v podá­ní Jasona Millera s jeho vírou, a dá se snad­no odů­vod­nit proč je tak snad­né i 50 let po pre­mi­é­ře k původ­ní­mu sním­ku cho­vat zaslou­že­ný respekt. Ten sice může na prv­ní pohled cho­vat i Green, výsle­dek přes­to půso­bí tak tro­chu bez srdíč­ka. Chybí tomu děsi­vá atmo­sfé­ra, sil­něj­ší momen­ty a pře­de­vším nádech té nepří­jem­nos­ti, kte­rý zvlá­dá i po 50 letech vyvo­lá­vat původ­ní film. Halloween z roku 2018 sice mohl do jis­té míry fun­go­vat jako milost­ný dopis původ­ní­mu fil­mu, nový Vymítač ďáb­la ovšem ten­to nádech postrá­dá. A chví­le­mi vlast­ně snad­no vyvo­lá pocit, že to tak leda­by­le snad ani dopad­nout nemoh­lo.

Málokterý film byl v posled­ních letech tak výraz­nou ukáz­kou toho, že se tu snad jenom ždí­má popu­lár­ní znač­ka bez žád­né při­da­né hod­no­ty navíc. Kdyby byl podti­tul Znamení víry (v ori­gi­ná­le Believer) pový­šen na hlav­ní název fil­mu, z fil­mu by zmi­ze­la Ellen Burstyn i Linda Blair i iko­nic­ký hudeb­ní motiv a film by tak při­šel o jakou­ko­liv spo­ji­tost se znač­kou Vymítač ďáb­la, nic by to v pod­sta­tě zna­me­nat nemu­se­lo. Tam, kde se v Greenově Halloweenu s návra­tem Jamie Lee Curtis do role Laurie Strode pra­co­va­lo nějak smy­sl­ně, půso­bí návrat Ellen Burstyn do role Chris MacNeil nejen směš­ně, ale vůči hereč­ce vylo­že­ně neu­cti­vě. Motiv kon­flik­tu s vírou ten­to­krát není tolik sil­ný jako v pří­pa­dě zmí­ně­né­ho otce Karase, vše je navíc až pří­liš před­ví­da­tel­né.

Původní Vymítač ďáb­la zvlá­dl být pro­vo­ka­tiv­ní v něko­li­ka momen­tech, napří­klad díky momen­tu, kdy posed­lá Regan v podá­ní Lindy Blair v původ­ním Vymítači ďáb­la mastur­bu­je pomo­cí kru­ci­fi­xu. Momenty jako otá­če­ní hla­vy o 360 stup­ňů nebo chůze po čtyřech pozpát­ku jsou momen­ty, kte­ré zvlá­da­jí dodnes vyvo­lá­vat mráz. V původ­ním fil­mu se nějak zají­ma­vě pra­co­va­lo s moti­vem vírou v boha, nejen skrz posta­vu otce Karase. S ničím tako­vým se v tom­to pří­pa­dě počí­tat nedá. Herci mož­ná umí hrát a je to vidět, kro­mě Burstyn a dosta­teč­ně výraz­né­ho Leslie Odom Jr.  v hlav­ní roli sto­jí za zmín­ku hlav­ně ústřed­ní posed­lé dív­ky v podá­ní Lidye Jewett a Olivie O’Neill. Jenomže pořád je to tak tro­chu málo.

Znamení víry trvá nece­lé dvě hodi­ny, v kon­tras­tu s původ­ním dvou­ho­di­no­vým sním­kem ovšem nedo­ká­že Green nějak peč­li­vě vybu­do­vat ústřed­ní záplet­ku, stej­ně tak mu vlast­ně chy­bí něja­ká nápa­di­tost a výraz­něj­ší vize. Scénář, kte­rý Green napsal spo­lu s Peterem Sattlerem, mož­ná pra­cu­je se zají­ma­vým moti­vem o tom, že fun­gu­jí růz­né pří­stu­py k exor­cis­mu, ani z toho­to nápa­du ovšem nic tak obstoj­né­ho nevy­pad­ne. Žádná posta­va nemá tak výraz­ný dějo­vý oblouk jako něko­li­krát zmí­ně­ný Karas z původ­ní­ho fil­mu, Leslie Odom Jr. se sice může sna­žit sebe­ví­ce, jeho kon­flikt s vírou kvů­li osob­ní tragé­dii ovšem zase tolik nos­ný není. A našrou­bo­vá­ní Chris MacNeil do děje je tak tro­chu kře­čo­vi­té, kdy to celé sku­teč­ně půso­bí dojmem, že jde pou­ze o něja­kou for­mu sna­hy, aby šlo Znamení víry sku­teč­ně vní­mat jako pra­vou sou­část celé série. Kdyby ovšem její posta­vu nahra­di­la něja­ká zce­la nová a  nezná­má, emo­ci­o­nál­ní váhu by film zřej­mě zane­chal stej­nou.

Nejvíce ve finá­le bolí závě­reč­né vymí­tá­ní, a to nejen při nos­tal­gic­kém vzpo­mí­ná­ní na finál­ní část původ­ní­ho sním­ku. To, co má nej­spíš půso­bit děsi­vě, ve finá­le spí­še půso­bí směš­ně. Postav je pří­liš, někte­ré z nich tam pros­tě jsou, a pak to celé dojde k něja­ké­mu zdán­li­vě šoku­jí­cí­mu finá­le, kte­ré je ovšem snad­né odhad­nout na míle dopře­du. David Gordon Green roz­hod­ně není patlal a u Znamení víry pořád ovlá­dá něja­ké řeme­sl­né kva­li­ty, po Halloween kon­čí jde ovšem o dal­ší ukáz­ku toho, že mu v horo­ro­vém žán­ru zřej­mě pšen­ka nepokve­te. A Friedkinův duch by rázem mohl mít svo­bod­né prá­vo Greena posed­nout. Film o tom, jak duch reži­sé­ra horo­ro­vé kla­si­ky posed­ne duši něko­ho, kdo nedů­stoj­ným pokra­čo­vá­ním vrhá na původ­ní film nemi­lé svět­lo, by roz­hod­ně mohl být o pozná­ní zají­ma­věj­ší.

Do nové tri­lo­gie Vymítač ďáb­la bylo inves­to­vá­no cel­kem 400 mili­o­nů dola­rů, už po prv­ním dílu je ovšem jas­né, že tohle neby­la ta nej­lep­ší inves­ti­ce. David Gordon Green je rozum­ný, že už tak nějak začí­ná nazna­čo­vat, že rych­le zmi­zí. Znamení víry není peklem v pra­vém slo­va smys­lu, pro­to­že Green pořád ovlá­dá řemes­lo a není vylo­že­ný patlal. V porov­ná­ní s jeho prv­ním Halloweenem je ovšem jas­né, že tahle sáz­ka na jis­to­tu pros­tě nefun­gu­je, jed­ná se jed­no­du­še o zby­teč­ný horo­ro­vý návrat, kte­rý kva­li­ty, atmo­sfé­ru i horor původ­ní­ho fil­mu nevi­dí ani z rych­lí­ku. Tenhle horor vymí­tá­ní nepo­tře­bu­je, na to je pří­liš bez své­ho vnitř­ní­ho démo­na. Nejzásadnější film Williama Friedkina si roz­hod­ně zaslou­žil více, Green by po tra­gic­kém závě­ru své Halloween tri­lo­gie měl vlast­ně zvá­žit, zda se mu chce u horo­ro­vé­ho žán­ru nadá­le setr­vat....

---

Verdikt: 4 z 10

---