Zabiji Nixona

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Vysvětlete mi to pane Bernsteine. Já chci jen kou­sek toho ame­ric­ké­ho snu. To chci váž­ně tak moc… Životní pří­běh Samuela Bycka, ústřed­ní posta­vy toho­to fil­mu, je moc smut­ný. Životní ztros­ko­ta­nec, kte­rý selhal postup­ně jako man­žel, sou­ro­ze­nec, zaměst­na­nec a nako­nec hlav­ně jako člo­věk, to je Samuel Byck. Nevím, zda dotyč­ný před onou tra­gic­kou udá­los­tí na letiš­ti Baltimor sku­teč­ně napsal onen poměr­ně dojem­ný dopis skla­da­te­li a diri­gen­tu Leonardu Bernsteinovi. Každopádně tahle for­ma výpo­vě­di o způ­so­bu pře­mýš­le­ní toho­to nešťast­ní­ka, byla poměr­ně sil­ná, zvláš­tě když byla dopro­vá­ze­na krás­ně melan­cho­lic­kou Beethovenovou hud­bou (Bernstein a Beethoven to jde urči­tě k sobě) . Na co jsem musel v prů­bě­hu celé­ho fil­mu poměr­ně dost mys­let, bylo otáz­ka, proč život­ní ztros­ko­tan­ci tak čas­to viní ze své­ho selhá­ní dru­hé lidé a mnoh­dy i celý sys­tém („oby­čej­ný člo­věk nic nezmů­že, pro­to­že sys­tém je pro­lez­lý rako­vi­nou…“). V prů­bě­hu film mi bylo Bycka někdy doce­la i líto. Určitě měl v jis­tých chví­lích prá­vo na to cítit se svým oko­lím i celou spo­leč­nos­tí opo­mí­jen, nepo­cho­pen a mož­ná i deho­ne­sto­ván. Přesto, když tře­ba říká své­mu čer­noš­ské­mu pří­te­li, že „v této zemi otroc­tví neskon­či­lo, jen nám dali jiné jmé­no: zaměst­nan­ci“, při­šlo mi ta jeho pře­cit­li­vě­lost už poně­kud za hra­nou. Ale co by člo­věk asi měl chtít od něko­ho, kdo sama sebe vní­má jen jako bez­vý­znam­né „zrn­ko pís­ku“...

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře