Alena Sabuchová: Šeptuchy

Kraj mezi Polskem a Běloruskem, mís­to, kde spo­či­ne­te na dlou­hý čas v roli dospí­va­jí­cí dív­ky a ve vel­mi poe­tic­kém pro­stře­dí  moder­ní­ho svě­ta a tra­dic a pověr, kte­ré se do nové­ho svě­ta vůbec neho­dí. Přesto v něm mají své mís­to. Přesto prá­vě v pro­stře­dí tako­vé bídy, víry, kte­rá uzdra­vu­je, ale také bere živo­ty, vyrůs­ta­jí dív­ky. Děj je zasa­zen do 90. let, což pro dneš­ní dospě­lou gene­ra­ci může být dob­rá vzpo­mín­ka na dět­ství a díky tomu­to nechá­ní se unést do idy­li­ky své­ho vlast­ní­ho mlá­dí a dět­ství, jsem audi­ok­ni­hu poslech­la celou na jeden zátah. Byla chví­le­mi až medi­ta­tiv­ní, pro­to­že byly dosti roz­sáh­lé čás­ti, kde ani neby­lo tře­ba děj nějak sle­do­vat. Děj se pro­lí­nal, někdy více logic­ky, někdy méně. Někdy byla kni­ha roz­tříš­tě­ná, ale v tom nasta­ve­ní se na pou­hou auru celé­ho pří­bě­hu to zase tolik neva­di­lo.

Chápu ale, že tvr­do­šíj­ní čte­ná­ři mohou kni­ze prá­vě tuto roz­bě­ha­nost sem a tam vyčí­tat. Spíše mi chví­li trva­lo nala­dit se na dobu a na napros­to roz­díl­né lidi. Na jed­nu stra­nu moder­ní ang­lič­ti­nář­ka, na dru­hou stra­nu ženy šep­tu­chy… tra­di­ce, stra­chy, mlhy, ze kte­rých může vze­jít jenom smrt.

Snad jsem také z těch, kte­rým chy­bě­lo více roze­bra­né téma bohy­ní, pro­to­že to je tak vzác­ný mate­ri­ál! A mož­ná pro­to se autor­ka nepouš­tě­la do pří­liš hlu­bo­kých a častých kon­fron­ta­cí, pro­to­že kdo je vlast­ně znal tak moc, až do mor­ku  kos­tí, že se do nich může vtě­lit a napsat román? Toto tan­če­ní kolem šep­tuch ale i tak bylo roman­tic­ké a pokud máte rádi pří­běhy ve sty­lu „pocit, kte­rý zane­chá, i když děj za půl roku zapo­me­nu“, pak vře­le dopo­ru­ču­ji.

Hlubokého mys­te­ria se jen dotý­ká­me… a je to tak asi dob­ře.

Audio podo­ba je při­da­nou hod­no­tou, pro­to­že je činí celé dílo vel­mi sno­vé, fan­ta­zij­ní…. Ve čte­né podo­bě bych asi nemě­la tak dobrou výdrž. Ženský hlas dodá­vá tajem­ství, o kte­rém celá kni­ha je. Tam, kde roze­chví­vá poslu­cha­čo­vo srd­ce, tam se dělo to, co se dít mělo.

Šeptuchy jsou dob­rým tipem na leni­vý večer… na mlha­vou noc. Na chví­le, kdy chce­te být sami.

A mys­le­la jsem čas­to i na autor­ku a uspo­ko­je­ní, kte­ré muse­la cítit, když pří­běh psa­la. Když vzni­kal... když ho cíti­la. 

Odkaz s audi­ou­káz­kou.