Amélie z Montmartru (Le Fabuleux destin d´Amélie Poulain)

Potřebujete-li pozi­tiv­ně nala­dit, chcete-li na chví­li zapo­me­nout na myš­len­ky tmavších barev a vyla­dit svou tvář do úsmě­vu, Amélie z Montmartru tohle všech­no na výbor­nou spl­ní. Nejen to, návdav­kem jde ješ­tě o film zatra­ce­ně kva­lit­ní, dyna­mic­ký a moder­ní (i když - je to neu­vě­ři­tel­né - už je mu celých devět let). Jak toho dosáh­nul, když tu nestří­ká krev, lidé se navzá­jem nevraž­dí a nepřed­vá­dě­jí se v bojo­vých umě­ních, a když už si výji­meč­ně pro­ve­dou něja­kou malou lum­pár­nu, má i ta myš­len­ku, vtip a nad­hled? Myslím, že ho pros­tě muse­li dělat lidé s dob­rým úmys­lem a s chu­tí. Filmařské nápa­dy tu jenom srší, čas­to jde jen o drob­nos­ti, kte­ré se dají obtíž­ně zachy­tit napo­pr­vé. Každopádně dopo­ru­ču­ji se k fil­mu vrá­tit a inte­li­gent­ní hru drob­nos­tí si vychut­nat v době, kdy už se nemu­sí­te kon­cen­t­ro­vat na hlav­ní lin­ku děje.

Uvedení do děje je dlou­hý mono­log vypra­vě­če, ale mono­log tak dyna­mic­ký, že si snad divák neu­mí před­sta­vit, že by se v podob­ném tem­pu odví­jel celý sko­ro dvou­ho­di­no­vý film, ostat­ně - to oprav­du nejde a tem­po se zmír­ní do sne­si­tel­něj­ší­ho nad­stan­dard­ní­ho fil­mo­vé­ho ryt­mu, kte­rý je ale nápa­di­tě roz­bí­je­ný růz­ný­mi drob­nost­mi a chu­ťov­ka­mi, stři­hač a ani­má­to­ři si jis­tě při­šli na své. Všechny posta­vy jsou vlast­ně nor­mál­ní, ale při­tom kaž­dá je nějak uje­tá; cha­rak­te­ris­ti­ky, kte­ré dodá­vá vypra­věč, jsou neotře­le břit­ké a při­tom vět­ši­nou vystih­nou přes­ně to zají­ma­vé. Každá z postav žije ve vlast­ním mik­ro­svě­tě, kaž­dá se z něče­ho radu­je, ale kaž­dá je také něčím mile nesne­si­tel­ná a kaž­dá něčím trpí, což ovšem Amélie nedo­ká­že vystát, a roz­hod­ne se pro­to šířit kolem sebe nená­pad­ně dob­ro.

Impulsem se stá­vá nález sta­ré kra­bič­ky s dět­ským „pokla­dem“, kte­rý se Amélie roz­hod­ne po 40 letech vrá­tit maji­te­li. Výsledkem je vel­ko­le­pý úspěch a roz­hod­nu­tí hlav­ní hrdin­ky, že bude cíle­ně ovliv­ňo­vat osu­dy lidí kolem sebe k lep­ší­mu. Nikdo z její blíz­kos­ti není ušet­řen: Kolegyně i hos­té z kavár­ny U dvou mlýnů, kde Amélie dělá ser­vír­ku, sle­pec, kte­ré­ho Amélie potká­vá v met­ru, sou­se­di ze staré­ho paříž­ské­ho domu i Améliin otec, kte­rý - zdá se - si již nikdy nespl­ní žád­ný ze svých snů. Ale běda, když se Amélie setká s nespra­ve­dl­nos­tí: Pak se pro­mě­ňu­je ve msti­te­le, kte­rý doká­že udě­lat hříš­ní­ko­vi jeho svět na zážit­ky bohat­ší, než by si přál.

Amélie žije život plný fan­ta­zie a snů, stá­vá se téma­tem fil­mů, kte­ré sama sle­du­je v tele­vi­zi, roze­hrá­vá kom­pli­ko­va­né hry a její při­ro­ze­nost je doslo­va odzbro­ju­jí­cí. Jen v tom slo­ži­tém svě­tě roz­dá­va­né­ho dob­ra nějak zapo­mí­ná na sebe, a zdá se, že jí dob­ro dob­rem nikdo neo­plá­cí. Ale to bychom samo­zřej­mě neby­li ve svě­tě fil­mu, aby se nena­šel muž, kte­rý je stvo­řen prá­vě pro ni, žád­ný nado­po­va­ný nad­sa­mec, ale mír­ně „lůzro­vi­tý“ sní­lek Nino, vydě­lá­va­jí­cí si napůl v por­nosho­pu a napůl jako stra­ši­dlo v domě hrů­zy. Cesta obou k sobě navzá­jem je dlou­há a kom­pli­ko­va­ná, při­po­mí­ná slo­ži­tou šacho­vou par­tii, ale není pochyb, že vše dob­ře dopad­ne. Jsme pře­ce v krá­lov­ství dob­ra, ve svě­tě, ve kte­rém by si snad kaž­dý, kdo úpl­ně neotu­pěl a nere­zig­no­val, rád vyzkou­šel chvil­ku žít.

Hovořit o Audrey Tautou a jejím okouz­lu­jí­cím herec­kém výko­nu v roli Amélie by bylo „noše­ní sov do Athén“. Na jejím výko­nu film sto­jí, ale nemé­ně na skvě­lém scé­ná­ři a úžas­ných režij­ních nápa­dech. Film tak při­po­mí­ná mozai­ku, kte­rá z jed­not­li­vos­tí postup­ně sklá­dá logic­ký obraz, ale nebo­jí se pus­tit fan­ta­zii ze řetě­zu. Malou oba­vu je tak snad mož­né mít jen o to, zda fan­ta­zie a před­sta­vy hlav­ní posta­vy nezví­tě­zí nad sku­teč­nos­tí a nor­mál­ním živo­tem. Co mys­lí­te - jak ten sou­boj dopad­ne?

Myslím, že podob­ně jako se Amélie roz­hod­ne konat ve svě­tě kolem sebe dob­ro, odchá­zí i divák z kina při­pra­ven se na tom­to lep­ším svě­tě podí­let. Aspoň chví­li, než mu dojde, že vše bylo jenom vymyš­le­né a „jako“. Ale kou­sí­ček tako­vé Amélie je snad ve vět­ši­ně lidí, a když si to - tře­ba jen díky tomu­to fil­mu - uvě­do­mí­me, zaplať­pánbůh za to.

---

---