Ami, chlapec z hvězd... se vrací...

A Ami se vra­cí… s nad­še­ním může­me oče­ká­vat i tře­tí díl, kte­rý se už při­pra­vu­je, ale pokud tuhle dvo­ji­ci knih nezná­te, pojď­te je s námi otevřít. Prý je to něco jako „Malý princ“. Trochu ano, ces­tu­je­me po pla­ne­tách a vidí­me lid­ské koná­ní a žití ze zce­la jiné­ho úhlu pohle­du, přes­to mají tyto dva pří­běhy spous­tu roz­díl­né­ho. A vezmeme-li v potaz, že popr­vé tato kni­ha vyšla v břez­nu 1986 v Chile, ucí­tí­te, že máte v rukou pří­běh neo­by­čej­ně nad­ča­so­vý. Mnoho z řeče­né­ho se sta­lo sku­teč­nos­tí, mno­ho se tře­ba ješ­tě sku­teč­nos­tí sta­ne. Příběh je fan­ta­zií, sci-fi, děti si uži­jí akč­nost v kaž­dém řád­ku.

Pedrito sedí jed­no­ho dne na bře­hu moře a ješ­tě než se sta­čí vrá­tit domů na veče­ři, z moře náh­le vyplu­je vesmír­ný koráb, ze kte­ré­ho vystou­pí bělo­vlasý chla­pec a dá s ním do řeči. Zastaví se čas a roze­běh­ne pří­běh, kte­rý má schop­nost se vrýt hlu­bo­ko do srd­ce člo­vě­ka.

Rodiče se pak zasní a zamys­lí nad smys­lem lid­ské­ho bytí a snad i v někte­ré z navští­ve­ných pla­net pozna­jí svůj domov. To je potom sil­ný záži­tek pro člo­vě­čí duši…

Ukázka:

Nikde neby­lo vidět žád­né měs­to.

„Na Ofiru ani v jiných vyspě­lých svě­tech nee­xis­tu­jí vel­ká měs­ta. To jsou prehis­to­ric­ké for­my sou­ži­tí,“ řekl Ami.

„Proč?“

„Mají mno­ho nedo­stat­ků, z nichž jeden je, že pří­liš mno­ho lidí na jed­nom mís­tě vyvo­lá­vá nerov­no­váhu, kte­rá ovliv­ňu­je jak je samot­né, tak i celou pla­ne­tu.“

„Planetu?“

„Planety jsou živé bytos­ti s růz­ným stup­něm vývo­je. Pouze život vytvá­ří život, pro­to je všech­no svým způ­so­bem živé. Vše je na všem vzá­jem­ně závis­lé, všech­no je pro­po­je­né. To, co se sta­ne pla­ne­tě Zemi, ovliv­ňu­je lidi, kte­ří na ni žijí, a nao­pak.“

„Proč pří­liš mno­ho lidí na jed­nom mís­tě vyvo­lá­vá nerov­no­váhu?“

„Protože jsou na pře­lid­ně­ných mís­tech nespo­ko­je­ni. A Země to vní­má. Lidé potře­bu­jí pro­stor, stro­my, kvě­ti­ny, vodu, vzduch.“

„I vyspě­lí lidé?“ zeptal jsem se zma­te­ně, pro­to­že Ami vlast­ně nazna­čo­val, že vyspě­lé spo­leč­nos­ti žijí v pří­ro­dě jako něja­cí sed­lá­ci. Myslel jsem si, že budouc­nost bude úpl­ně jiná – umě­lá měs­ta na oběž­né drá­ze, obrov­ské budo­vy vel­ké jako měs­ta, pod­zem­ní měs­ta s mili­o­ny oby­va­tel, všu­de kolem plast a kov jako ve futu­ris­tic­kých fil­mech.

„Především: vyspě­lí lidé potře­bu­jí žít v kon­tak­tu s pří­ro­dou,“ řekl.

„Myslel jsem, že je to nao­pak, že život ve vol­né pří­ro­dě je prá­vě pro ty méně civi­li­zo­va­né.“

„Kdybyste na Zemi nemys­le­li všech­no nao­pak, nehro­zi­lo by vám dal­ší zni­če­ní. V pří­ro­dě se dá žít civi­li­zo­va­ně, Pedro.“

„A lidé z Ofiru se nechtě­li vrá­tit na Zemi?“

„Ne.“

„Proč?“

„Opustili své rod­né hnízdo a dospě­lí se tam už pak nevra­ce­jí, je jim pří­liš malé.“

Najednou jste upro­střed pří­bě­hu a neví­te jak…

Byl mi najed­nou malý tenhle svět, byl mi svět na Ofiru nějak blíz­ký.  Blízký v poci­tech, v duši. A tako­vých chvi­lek může kaž­dý čte­nář zažít bez­po­čet, zále­ží na tom, k čemu jeho duše tíh­ne. Sám autor prý napsal Amiho jako pohád­ku záměr­ně, aby do ní scho­val moud­rost a posel­ství lidem, kte­ré by jinak nepo­cho­pi­li. Přece jen, v pohád­kách strá­ví­me prav­du lépe než v pouč­né pub­li­ka­ci. Dodnes pře­mýš­lím, jest­li Enrique Barrios něco podob­né­ho nepro­žil, pro­to­že Amiho napsal za pou­hých osm dnů na jeden zátah. Už to musel mít v hla­vě vel­mi dob­ře srov­na­né!

Zaujme kaž­dé­ho, nejen pro svůj maleb­ný a zají­ma­vý pří­běh, ale také pro zají­ma­vé teo­rie o časo­prosto­ru, o pře­mis­ťo­vá­ní, o urči­tém uspo­řá­dá­ní lid­stva a duší ve Vesmíru, záko­ni­tos­tech a o našich úko­lech zde na Zemi. A je to jako jeden malý brou­ček za dru­hým, kte­rý hlo­dá a hlo­dá… a pro­to si mož­ná Amiho ote­vře­te ješ­tě za pár let a zno­vu pře­čte­te. A zno­vu v něm najde­te něja­kou prav­du, kte­rou jste před lety pře­hléd­li…

O auto­ro­vi:

Enrique Barrios je spi­so­va­tel chilsko-venezuelského půvo­du naro­ze­ný v roce 1945, ces­to­va­tel a hle­dač, jehož neklid­ná duše již v mlá­dí ved­la k neu­stá­lé­mu puto­vá­ní a pozná­vá­ní. Navštívil země všech pěti kon­ti­nen­tů a objel téměř celý svět. V roce 1984 obje­vil pod­le vlast­ních slov své sku­teč­né poslá­ní. Ve sta­vu roz­ší­ře­né­ho vědo­mí se setkal s tím, co nazý­vá Nejvyšší vesmír­ná rea­li­ta. Tento záži­tek byl zákla­dem veš­ke­ré jeho poz­děj­ší tvor­by. Láska jako moc­ná vesmír­ná síla, původ­ce a strůj­ce vše­ho. Bylo to přes­ně to, co celý život hle­dal a po čem pát­ral.  Zjistil, že to nesou­vi­sí s vírou či ate­is­mem, ale že je to rea­li­ta, kte­rou může kaž­dý poznat a zažít sám bez jakých­ko­liv pro­střed­ní­ků, neboť (sko­ro) kaž­dý z nás je scho­pen pro­ží­vat lás­ku, kte­rá je pra­pů­vod­ní ide­ou všech nábo­žen­ství. První vydá­ní Amiho spat­ři­lo svět­lo svě­ta v Chile v břez­nu roku 1986. Tuto kni­hu napsal autor za pou­hých osm dní, for­mu­lo­val v ní důle­ži­tou a hlu­bo­kou zprá­vu, kte­rá mu byla pře­dá­na a kte­rou již dří­ve zazna­me­nal ve své prvo­ti­ně Kniha Boha Lásky (Libro de Dios Amor). Enrique Barrios je auto­rem dva­nác­ti knih. Žije v Brazílii, kde řídí Institut Ami-Ophir, vir­tu­ál­ní, vzdě­lá­va­cí a nená­bo­žen­skou orga­ni­za­ci, zamě­ře­nou na pozved­nu­tí vědo­mí lás­ky jed­not­liv­ců a sku­pin.

Vydalo nakla­da­tel­ství Anch Books, www.anch-books.eu, 2012, 2013

---