Black Widow – Recenze – 60%

Na akč­ním super­hr­din­ském fil­mu Black Widow je nej­ví­ce zvlášt­ní jeho nezvlád­nu­té nača­so­vá­ní. A tím není myš­le­no to, že kvů­li pan­de­mii vstou­pil do kin po více jak roč­ním odkla­du, nýbrž to, že by dáva­lo o dost vět­ší smy­sl, kdy­by měl pre­mi­é­ru už tak zhru­ba před čtyř­mi lety. Postava Nataši Romanovové, kte­rá je coby Black Widow pří­tom­na ve fil­mo­vém uni­ver­su Marvelu od roku 2010 (a dopo­sud nemě­la svůj vlast­ní film), se totiž napo­sle­dy obje­vi­la v mar­ve­lov­ce Avengers: Endgame (2019), kde byl její osud více­mé­ně zavr­šen. A film Black Widow, kte­rý vyprá­ví o jed­nom jejím sólo­vém dob­ro­druž­ství a záro­veň čás­teč­ně pojed­ná­vá i o jejím půvo­du a dět­ství, je navíc (až na úvod a závěr) dějo­vě zasa­zen mezi udá­los­ti z fil­mů Captain America: Občanská vál­ka (2016) a Avengers: Infinity War (2018). Takže přes­to­že Marvel fil­mem Black Widow ofi­ci­ál­ně zaha­ju­je svou tzv. „čtvr­tou fázi“, tak sní­mek svým obsa­hem půso­bí spíš jako poně­kud opož­dě­ně uve­de­ný dově­tek k fázi před­cho­zí. Což ale nezna­me­ná, že nejde o dob­rý film.

Zdroj fotek: Falcon

Na začát­ku je krom samot­né Nataši nově uve­de­na na scé­nu i její „sest­ra“ Jelena a také posta­vy jejích „rodi­čů“, jimiž byli věd­ky­ně Melina (Rachel Weisz) a voják Alexej (David Harbour), jenž býval super­hr­di­nou jmé­nem Red Guardian (v pod­sta­tě sovět­ská vari­a­ce na Captaina Americu). Uvozovky jsou v obou pří­pa­dech na mís­tě, neb Melina a Alexej byli ve sku­teč­nos­ti rus­ký­mi agen­ty, kte­ří se vydá­va­li na ame­ric­kém úze­mí za oby­čej­nou rodi­nu, při­čemž Nataša a Jelena jim byly jako děti při­řa­ze­ny v rám­ci kry­tí. Po třech letech však byla jejich iden­ti­ta vyzra­ze­na a obě dív­ky puto­va­ly do rus­ké­ho výcvi­ko­vé­ho tábo­ra, kde se z nich sta­ly pro­fe­si­o­nál­ní agent­ky a vra­žed­ky­ně. Zbytek fil­mu se ode­hrá­vá o více jak dva­cet let poz­dě­ji, v době, kdy jsou z roze­kla­ných čle­nů týmu Avengers glo­bál­ní psan­ci. Na útě­ku se oci­tá i Nataša (Scarlett Johansson), kte­rá se po letech popr­vé shle­dá­vá s Jelenou (Florence Pugh), aby s ní spo­ji­la síly v boji pro­ti nebez­peč­né orga­ni­za­ci s názvem „Rudá komo­ra“, z níž obě vze­šly. A to zna­me­ná mimo jiné kon­tak­to­vat jejich býva­lé „rodi­če“… 

Film Black Widow kupo­di­vu nej­lé­pe fun­gu­je v rovi­ně rodin­né­ho dra­ma­tu, jež se výraz­ně opí­rá o víceméně-sesterský vztah Nataši a Jeleny, kte­ré se vzá­jem­ně popi­chu­jí a opra­šu­jí při­tom sou­ro­ze­nec­ké pou­to, kte­ré spo­lu sdí­le­ly v dět­ství. K podob­né­mu opra­šo­vá­ní dáv­ných rodin­ných rolí a vazeb dochá­zí i při jejich kon­fron­ta­ci s domně­lý­mi rodi­či, při nichž všich­ni čty­ři ohle­dá­va­jí trosky citů, jež k sobě před dvě­ma deká­da­mi cho­va­li, pole­mi­zu­jí o hra­ni­ci sku­teč­nos­ti a fal­še ve svých vzpo­mín­kách a neob­rat­ně a s pochy­ba­mi se pokou­še­jí navá­zat na dáv­no zpře­tr­ha­nou pospo­li­tost. Postava sto­ic­ky klid­né Meliny v tom všem zastá­vá rozu­mo­vou pozi­ci, leč z hle­dis­ka svých moti­va­cí je napsa­ná poně­kud nepře­hled­ně, tak­že o něco lépe půso­bí pod­stat­ně pří­mo­ča­řej­ší posta­va hro­motlu­ka Alexeje, jenž zastá­vá nao­pak pozi­ci fyzic­ké síly a ve fil­mu krom toho slou­ží i jako hlav­ní zdroj humo­ru, při­čemž v jeho pro­je­vu se (pře­de­vším díky skvě­lé­mu výko­nu Davida Harboura) v per­fekt­ním pomě­ru mísí komič­nost s tragič­nos­tí. 

O něco hůře se sním­ku daří v rovi­ně komik­so­vé akč­ní podí­va­né, kte­rá se pohy­bu­je v mezích veskr­ze prů­měr­né­ho mar­ve­lov­ské­ho stan­dar­du, v němž se gene­ric­ké kon­takt­ní sou­bo­je stří­da­jí s pře­mrš­tě­nou digi­tál­ní spek­ta­ku­lár­ní akcí, jíž by v mno­ha pří­pa­dech slu­še­la men­ší roz­tře­se­nost obra­zu, a při níž Nataša i Jelena půso­bí jako nad­li­dé, kte­ré prak­tic­ky nelze zni­čit a poma­lu ani zra­nit. Nijak zvlášť výraz­ně ten­to­krát nevy­ni­ká ani dvo­ji­ce hlav­ních zápo­rá­ků tvo­ře­ná mas­ko­va­ným zabi­já­kem se vze­zře­ním kybor­ga a jis­tým mag­ná­tem, kte­ré­ho se Nataša již jed­nou poku­si­la zabít. Co se nao­pak poda­ři­lo vel­mi, je zce­la při­ro­ze­ná a neru­ši­vá imple­men­ta­ce moti­vu „moc­né­ho a boha­té­ho muže zne­u­ží­va­jí­cí­ho mla­dé dív­ky a ženy“ do pří­bě­hu, kte­rý tak reflek­tu­je stá­le živé dění oko­lo hnu­tí MeToo způ­so­bem, jenž nepů­so­bí ruši­vě a smys­lu­pl­ně do fil­mu zapa­dá. 

Klíčové jsou pro film i výko­ny Scarlett Johansson a Florence Pugh, jež jsou obě vel­mi schop­ný­mi a kva­lit­ní­mi hereč­ka­mi, a kte­ré utvo­ři­ly sehra­nou dvo­ji­ci, co je věro­hod­ná jak v civil­ních scé­nách, tak při roz­dá­vá­ní kopan­ců a ran pěs­tí. Režie půvo­dem aus­tral­ské fil­mař­ky Cate Shortland, pro niž byla Black Widow prv­ním holly­wo­od­ským vel­ko­fil­mem, lze ozna­čit za poměr­ně ustá­tou, stej­ně jako i scé­nář Erica Pearsona, jenž do fil­mu zda­ři­le zakom­po­no­val více­ú­rov­ňo­vé eman­ci­pač­ní moti­vy. Míst, kde by se to nej­ví­ce zají­ma­vé a pozo­ru­hod­né na fil­mu kon­tra­pro­duk­tiv­ně utá­pě­lo v rutin­ní komik­so­vé akci, naštěs­tí není tolik, a z hle­dis­ka žen­ských super­hr­din­ských fil­mů Black Widow v porov­ná­ní s Captain Marvel (a potaž­mo i s oba díly Wonder Woman) navzdo­ry výtkám a škobr­tá­ní stá­le vítě­zí. Každopádně i v tom­to pří­pa­dě pla­tí, že film je určen zejmé­na těm, kte­ří se ori­en­tu­jí ve fil­mo­vém uni­ver­su Marvelu a v jeho posta­vách a jsou zvě­da­ví na dal­ší dílek této sple­ti­té sklá­dač­ky. A nepře­kva­pí je, že poti­tul­ko­vá scé­na ten­to­krát nelá­ká na dal­ší film, nýbrž na chys­ta­ný seri­ál. 

---

---