Bram Stoker’s Dracula

Bezmezná lítost nad ztrá­tou milo­va­né ženy se stá­vá boles­tí, jež tupí všech­ny pře­de­šlé zku­še­nos­ti neo­chvěj­né­ho váleč­ní­ka, obrov­ská trý­zeň v něm zabí­jí vše dob­ré - sou­cit, lás­ku i víru. „To je má odmě­na za ochra­nu Božího Chrámu? Zříkám se Boha! Zříkám! Povstanu ze své vlast­ní smr­ti a budu pít krev svých nepřá­tel! Krev bude můj život!“
Hrot meče se zaryl do dře­vě­né­ho kří­že, pla­mén­ky sví­ček mizí v nehluč­ném vichru, zvuk pro­kle­tých slov drtí skle­ně­né mozai­ky a z očí kamen­ných andě­lů nad oltá­řem dopa­da­jí na zem rudé slzy. Krev trys­ka­jí­cí z rány upro­střed kří­že poma­lu zapla­vu­je pod­la­hu sva­ty­ně a spo­lu s ní i mysl posled­ní­ho rytí­ře Svatého řádu draka, prin­ce Vlada, zva­né­ho Drákula.

Filmové zpra­co­vá­ní nestár­nou­cí­ho romá­nu Brama Stokera, kte­ré režij­ně vedl Francis Ford Coppola, se sna­ží co nej­ví­ce držet kniž­ní před­lo­hy a není pochyb o tom, že prá­vě ten­to fakt film výraz­ně pozve­dl. Již ze slo­ga­nu fil­mu „Láska nikdy neu­mí­rá“, je patr­né, že nepů­jde o typic­ký horo­ro­vý sní­mek plný výkři­ků, krve a natu­ra­lis­tic­kých scén, při nichž je divák buď zne­chu­cen, nebo se pří­jem­ně baví, ale v žád­ném pří­pa­dě není vystra­šen. Dracula je spí­še tragé­die pro­stou­pe­ná antic­kou osu­do­vos­tí, shake­spea­rov­sky poja­tou lás­kou, kte­rá zde pře­má­há i smrt, a hlu­bo­kou medi­ta­cí nad tres­tem a vykou­pe­ní.

Děj fil­mu nese život­ní pří­běh tří hlav­ních postav, kte­ré se vzá­jem­ně pro­stu­pu­jí a míjí. Příběh hra­bě­te Drákuly začí­ná po jeho návra­tu z bojů s mus­lim­ský­mi Turky, kdy zjis­tí, že si jeho milo­va­ná man­žel­ka Ilisabetha v zou­fal­ství nad faleš­nou zprá­vou o smr­ti její­ho cho­tě vza­la život. Drákula se vzdá vše­ho, co mu bylo sva­té, pro­k­le­je sebe a Boha a začne svou vál­ku s „nevděč­ným“ Bohem. Oddá se tem­no­tám a sta­ne se nemrt­vým - upí­rem.
O něko­lik sto­le­tí poz­dě­ji byli Wilhemína Maryová a Jonathan Harker tím nej­šťast­něj­ším snou­be­nec­kým párem, dokud se Jonathan nestal osob­ním rea­lit­ním agen­tem výstřed­ní­ho hra­bě­te z Karpatských hor, kte­rý v jeho Míně roz­po­zná svou dáv­nou lás­ku...

Celé dílo zná­zor­ňu­je pomy­sl­ný sou­boj mezi city a emo­ce­mi, lás­kou a nená­vis­tí, vírou a pomstou. Základní kost­ra kni­hy byla zane­chá­na a s ní i někte­ré původ­ní dia­lo­gy. Aby se však film vešel do kla­sic­ké­ho dvou­ho­di­no­vé­ho pásma muse­ly být urči­té scé­ny a dia­lo­gy vyškr­tá­ny. Hlavního roz­dí­lu si divák všim­ne ihned, jde o to, že film není pojat jako kla­sic­ký horror, ale spí­še jako milost­ný film (i když ten­to pojem není dosta­teč­ně výstiž­ný) pro­stou­pe­ný váš­ní. Tato milost­ná rovi­na pří­bě­hu je i v kniž­ní před­lo­ze, reži­sér ji zde jen nad­řa­dil ostat­ní­mu.
 
Hudba Wojciecha Kilara, v níž se pro­lí­na­jí tem­né tóny vio­ly s kláš­ter­ním cho­rá­lem, je tak pro­stou­pe­na nála­dou sním­ku, že jen poslech soun­d­trac­ku vyvo­lá­vá stej­né dojmy jako celý film. Celý film je natá­čen v ate­li­é­rech, aby byla vyvo­lá­na tem­ná atmo­sfé­ra fil­mu, přes­to neči­ní film „papí­ro­vým“.
Láska, jež pře­kro­či­la oce­á­ny času a moře utr­pe­ní, pře­má­há všech­ny sla­bos­ti a vede ruku Míny nořící čepel dýky do srd­ce toho, koho milu­je víc než vlast­ní život. Ještě jedno mách­nu­tí a stej­ná dýka, kte­rá pro­bod­la srd­ce, oddě­lí Drákulovu hla­vu od těla. Na oba milen­ce mozai­ko­vý­mi okny kap­le dopa­da­jí paprsky svět­la odpuš­tě­ní, zavře­ný­mi ústy kamen­ných andíl­ků stou­pa­jí k nebi pro­seb­né mod­lit­by a věč­ná lás­ka vyky­pu­je viny všech.

Drákulův pří­běh zná prak­tic­ky kaž­dý, přes­to je fil­mo­vé zpra­co­vá­ní z roku 1992 poja­to nově. Coppola sta­ví milost­nou záplet­ku nade vše horo­ro­vé klišé a z fil­mu Bram Stoker´s Dracula tak vzni­ká nej­lep­ší film o hra­bě­ti, jehož lás­ka k milo­va­né ženě pře­ži­vá věč­ně.

Naše hod­no­ce­ní: 

8

3. March 2009 - 16:59 — Pavel Janak

---