Cesta na sever - Co když máme štěstí, které hledáme přímo na očích?

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Máte rádi ces­to­vá­ní? Chcete se podí­vat do Skandinávie? Milujete romá­ny Virginie Grimaldiové? Tak je ten­to román určen prá­vě vám. Nastupte do kara­va­nu spo­leč­ně s Annou a její­mi dce­ra­mi. Právě odjíž­dí­me. 

Anna při­jde o prá­ci a dosta­ne vyso­ké odstup­né. Má vel­ké dlu­hy. Přemýšlí, zda těmi­to peně­zi zapla­tí dlu­hy, najde si novou prá­ci a dále bude žít ve spě­chu se dvě­ma dce­ra­mi, na kte­ré má stá­le méně a méně času nebo zvo­lí dru­hou ces­tu a to, že odje­de kara­va­nem na ces­tu po Skandinávii. Volí dru­hou vari­an­tu. Má dce­ru  Chloé, té je 17 let a dru­hou dce­ru Lily, ta má 12 let. Během ces­ty obje­vu­je všech­ny samy sebe a záro­veň pozná­va­jí ty dru­hé vzá­jem­ně. Chvíle ticha stří­da­jí chví­le boha­té­ho hovo­ru. Tolik věcí, co svým dce­rám Anna nikdy nedo­ká­za­la říci. Jak to vlast­ně měla s jejich tatín­kem, se kte­rým se roz­ved­la, co vše si od něj muse­la vytr­pět?  Během ces­ty potká Anna se svý­mi dce­ra­mi sku­pin­ku dal­ších lidí, kte­ří také ces­tu­jí po Skandinávii. Objeví se  Julien se svým synem Noémem, začnou si rozu­mět. Jak nako­nec vše dopad­ne? Uskuteční si Chloé svůj sen i navzdo­ry tomu, že si mys­lí, že nechat mat­ku samot­nou je něco špat­né­ho? Více už nepro­zra­dím, nech­te se pře­kva­pit.

Ukázka z kni­hy:

„Víte hol­ky, tahle ces­ta byla meta­fo­ra živo­ta.“

„Co to je meta­fo­ra?“ zeptá se Lily.

„To je jako srov­ná­ní, obraz,“ odpo­ví Chloé. „Mami, proč je to meta­fo­ra?“

„Protože nás potka­lo vše­li­cos, vlou­pá­ní, poru­cha auta, záchva­ty pani­ky, hád­ky, odha­le­ní ohled­ně vaše­ho táty, zima, úna­va, strach, ale nako­nec nám zůsta­nou ako­rát polár­ní záře, kou­pá­ní v zamrz­lém jeze­ře, půl­noč­ní slun­ce, vymyš­le­né těho­ten­ství, vodo­pá­dy, barev­né fasády, náš bláz­ni­vý smích, večer s kara­o­ke, Noémova káča, noci ve třech, zpí­vá­ní z plna hrd­la v obyt­ném voze.“

Holky chví­li mlčí. Chloé mě paže­mi ovi­ne kolem krku a na tvář mi vtisk­ne pusu. Lily se usmě­je.

„Máš prav­du, mami, je to krás­ná meta­fo­ra.“

Opravdu nád­her­ná ukáz­ka z kni­hy, kte­rá se mě hlu­bo­ce dotkla a zane­cha­la ve mě sto­py. Stále si musím tuto pasáž před­čí­tat zno­vu a zno­vu. Je úžas­né, co vše Anna se svý­mi dce­ra­mi zvlád­la, co zaži­ly. Naprosto nesku­teč­né.

Román byl pro mě veli­ce inspi­ra­tiv­ní. Přemítala jsem si sama v hla­vě, jak moc je důle­ži­tá mateř­ská lás­ka, vztah mat­ky a dce­ry, jak jed­no­du­še se vše může poka­zit a už nikdy nena­pra­vit, jak rych­le děti ros­tou a je tře­ba na vzta­hu s nimi pra­co­vat a zaklá­dat. Pak totiž může být poz­dě něco dohnat. Někdy to už bohu­žel nejde. Sama mám dva syny. Myslím si, že s nimi mám hez­ký vztah a že se na ně mohu spo­leh­nout. Při čte­ní jsem se čas­to mys­le­la na ně, zda jim dávám dosta­teč­ně naje­vo, co pro mě zna­me­na­jí a jak moc je mám ráda.

Román plný rodin­né­ho pou­ta, mateř­ské lás­ky, ces­to­vá­ní i nadě­je.

Virginie Grimaldiová je úspěš­ná autor­ka romá­nů, kte­ré má na svém kon­tě tři best­selle­ry. Kromě úspěš­né­ho blo­gu, kte­rý zalo­ži­la v roce 2009, je autor­kou poví­dek a romá­nů. Za nove­lu La pein­tu­re sur la bouche zís­ka­la v roce 2014 lite­rár­ní cenu Le prix lit­té­raire aufe­mi­nin, násle­do­va­ly romá­ny jako První den zbyt­ku mého živo­ta, Pochopíš, až budeš vel­ká a V deš­ti voní štěs­tí sil­ně­ji. Virginie žije a tvo­ří ve fran­couz­ském Bordeaux.

Autor: Virginie Grimaldiová

Žánr: román pro ženy

Vydáno: 2019, Vydala Grada pod znač­kou COSMOPOLIS, Praha

Počet stran: 280

Vazba kni­hy: bro­žo­va­ná

ISBN: 978-80-271-2044-4