Climax – Recenze – 80%

Kontroverzní umě­lec a pro­vo­ka­tér Gaspar Noé napsal a nato­čil svůj nový fran­couz­ský sní­mek Climax jako kom­bi­na­ci psy­che­de­lic­ké­ho horo­ru a taneč­ní­ho fil­mu a s tou­to smě­sí vytřel zrak divá­kům v Cannes (a nedáv­no zví­tě­zil na fes­ti­va­lu ve špa­něl­ském Sitges). Sleduje v něm sku­pi­nu zhru­ba tři­ce­ti taneč­ní­ků a taneč­nic, kte­ří pořá­da­jí po úspěš­ném tré­nin­ku na tur­né po USA sou­kro­mý závě­reč­ný večí­rek, a jimž někdo oko­ře­ní občer­stve­ní v čele se san­grií něja­kou dro­gou (prav­dě­po­dob­ně éčkem nebo LSD), kte­rá jim všem zamo­tá hla­vu a uvrh­ne je do halu­ci­no­gen­ní­ho deli­ria.

Kdo už něco od Gaspara Noého viděl, tomu může Climax při­pa­dat jako fan­tas­tic­ká podí­va­ná posklá­da­ná z reži­sé­ro­vých tra­dič­ních oso­bi­tých tra­de­mar­ků, kte­ré sys­te­ma­tic­ky roz­trousil po taneč­ním mejda­nu a cíle­ně tak stvo­řil apo­ka­lyp­tic­ké pásmo horeč­na­tých noč­ních můr s prak­tic­ky nulo­vým dějem, ale maxi­mál­ní efekt­nos­tí. Na začát­ku poba­ví nekon­venč­ním úvo­dem, v němž pro­běh­nou odza­du nej­pr­ve závě­reč­né titul­ky (a název fil­mu se obje­ví až někdy v polo­vi­ně), vystří­da­né dlou­hou sta­tic­kou scé­nou, v níž se všech­ny posta­vy krát­ce před­sta­vu­jí. Následně uhra­ne pou­ta­vě nasní­ma­ný­mi taneč­ní­mi čís­ly (hyp­no­tic­ky doko­na­lé úvod­ní vystou­pe­ní je čis­tě exta­tic­kým zážit­kem), v půli pře­ru­še­ný­mi pás­mem dia­lo­gů. No a po zby­tek sto­pá­že už „jen“ roz­ru­šu­je obe­cen­stvo pozvol­na stup­ňo­va­nou, vizu­ál­ně extra­va­gant­ní a expe­ri­men­tál­ní dra­vou hudeb­ní jízdou s posta­va­mi pro­pa­da­jí­cí­mi se do růz­ných úrov­ní blouz­ně­ní za dopro­vo­du vel­ko­le­pé kame­ra­man­ské show s epi­lep­tic­kou cho­re­o­gra­fií.