Dítě číslo 44 - Stalinský systém měl k chápání lidské svobody a lidské důstojnosti vlastní přístup

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Lidé musí dělat to, co se od nich vyža­du­je a musí říkat a mys­let jen to, co je dovo­le­no a schvá­le­no. V tako­vé spo­leč­nos­ti jsou jaké­ko­liv pochyb­nos­ti a odliš­nos­ti cho­vá­ní pode­zře­lé a musí násle­do­vat tvr­dý trest.  Přesto mrt­vé dítě čís­lo 44 vzbu­dí u někte­rých lidí nežá­dou­cí pode­zře­ní, že bylo zavraž­dě­no. Pochybnosti mají rodi­če mrt­vé­ho dítě a také rodin­ný pří­tel, důstoj­ník MGB Leo Demilov. Nalézt vra­ha v zemi, kde se ofi­ci­ál­ně nevraž­dí, není vůbec jed­no­du­ché. Až dosud byl Leo loa­jál­ní důstoj­ník a své nad­ří­ze­né spo­leh­li­vě poslou­chal. O pří­ka­zech nepo­chy­bo­val a doká­zal všech­ny nepřá­te­le stát­ní­ho sys­té­mu tvr­dě zpa­ci­fi­ko­vat . Je nau­če­ný plnit roz­ka­zy. Jenže ten­to pří­pad je něco jiné­ho a jaká­ko­liv sna­ha pát­rat po vra­ho­vi vyvo­lá odpor nad­ří­ze­ných a s tím se strh­ne lavi­na dal­ších nepří­jem­nos­tí. Atmosféra stra­chu, pode­zí­rá­ní a doná­še­ní zasáh­ne Lea a pře­de­vším jeho ženu Raisu. Oba mají důvo­dy, proč se musí bát o svůj život a řešit nebez­peč­né situ­a­ce. Nalézt tajem­né­ho vra­ha je stej­ně těž­ké, jako se vyhnout zájmu zákeř­né­ho Vasilije Nikitina, spo­lu­pra­cov­ní­ka z MGB.

Když v roce 2008 vydal ang­lic­ký spi­so­va­tel Tom Rob Smith svůj román Child 44 netu­šil, že pří­běh Lva Děmidova zaujme čte­ná­ře v mno­ha zemích a neu­jde ani hle­dáč­ku fil­ma­řů. Román byl vol­ně inspi­ro­ván udá­lost­mi pří­pa­du sku­teč­né­ho séri­o­vé­ho vra­ha Andreje Čikatila. Románový pří­běh však nemá jen linii vyšet­řo­vá­ní detek­tiv­ní záplet­ky, ale sou­stře­dí se pře­de­vším na život hlav­ní­ho hrdi­ny a jeho ženy. Scénárista Richard Price napsal na námět kni­hy fil­mo­vý scé­nář, kte­rý zvý­raz­nil pře­de­vším tem­né obdo­bí sta­lin­ské­ho reži­mu a jeho dopad na vzta­hy mezi lid­mi i tra­gic­ké lid­ské osu­dy.

Dvě linie pří­bě­hu se pro­plé­ta­jí a vzá­jem­ně na sebe nava­zu­jí. Neustálé napě­tí a strach pře­chá­zí postup­ně i na hlav­ní­ho hrdi­nu, kte­rý má odva­hu ris­ko­vat a začí­ná jed­nat samo­stat­ně. Do 137 minut fil­mo­vé­ho času se vtěs­na­ly roz­ho­du­jí­cí momen­ty živo­ta hlav­ní­ho hrdi­ny, kte­ré v roz­vi­nu­té for­mě zapl­ni­ly 379 stran v kniž­ní ver­zi. V kni­ze je věno­ván vět­ší pro­stor pro popis situ­a­cí, detai­lů a také úvod­ní čás­ti věno­va­né dět­ství hlav­ní­ho hrdi­ny. Spisovatel Tom Rob Smith napsal kni­hu čti­vě a sou­čas­ně drží čte­ná­ře v napě­tí. Není divu, že se fil­ma­ři necha­li zlá­kat k fil­mo­vé ver­zi. Problém je, že román plný napí­na­vých scén a popi­so­va­ných situ­a­cí nešlo vtěs­nat do opti­mál­ní­ho fil­mo­vé­ho času a sou­čas­ně udr­žet pozor­nost divá­ka i dějo­vou návaz­nost. Přes všech­nu sna­hu reži­sé­ra Daniela Espinosy, mis­tra stři­hu Dylana Tichenora (Třicet minut po půl­no­ci, Zkrocená hora) i her­cům stě­žej­ních rolí, se to  nepo­da­ři­lo. Pro zob­ra­ze­ní obdo­bí dět­ství, váleč­né scé­ny, vrchol i pád kari­é­ry Lea, včet­ně pro­blé­mů s vyšet­řo­vá­ním vražd, se nepo­da­ři­lo zajis­tit dosta­teč­ný čas a logic­ké pro­po­je­ní někte­rých scén. Film však má jed­not­ný vizu­ál­ní styl, pochmur­nou atmo­sfé­ru a cel­ko­vé vyzně­ní kore­spon­du­je s kniž­ní před­lo­hou. Napětí a dyna­mi­ku pod­po­ři­lo vět­ši­nou ruč­ní sní­má­ní kame­rou, se kte­rou pra­co­val zku­še­ný kame­ra­man Philippa Rousselota(Lid ver­sus Larry Flynt, Sherlock Holmes).

Z herec­kých výko­nů se mi líbi­la Noomi Rapace, kte­rá půso­bí po vět­ši­nu času jako zakřik­nu­tá a vystra­še­ná oso­ba, ale v roz­ho­du­jí­cích chví­lích boju­je o život. Její Raisa nese v sobě trva­lou oba­vu z okol­ních lidí i vědo­mí toho, co dělá její muž jako důstoj­ník MGB. Jak se mění Leo, tak se změ­ní i jejich vzá­jem­ný vztah a v závě­ru fil­mu už jed­na­jí oba man­že­lé spo­leč­ně. Film však nena­bí­zí žád­né citu­pl­né výje­vy a roman­tic­kou lás­ku. Tvrdá život­ní rea­li­ta  se odrá­ží i ve vzá­jem­ném vzta­hu obou man­že­lů. Hlavní posta­vu Lea hra­je Tom Hardy, kte­rý se emoč­ně nijak nean­ga­žu­je. Většina situ­a­cí je akč­ní­ho cha­rak­te­rů a odmě­ře­ná tvář má udě­lat hrdi­nu neči­tel­né­ho a jeho cho­vá­ní se tak obtíž­ně odha­du­je. Jen ve scé­ně ve spo­leč­nos­ti, kdy si Leo při­po­mí­ná chví­le sezná­me­ní se svou ženou, je cítit uvol­ně­nou spo­ko­je­nost s osu­dem. Civilnost pro­je­vu se jen lehce pro­je­vu­je při roz­ho­vo­ru s lid­mi, kte­ré pova­žu­je za přá­te­le a sku­teč­ně jim věří.

Pěknou roli gene­rá­la Mikaila Nesterova si zahrál Gary Oldman. Ten pone­chá­vá posta­vě potřeb­ný respekt a sna­hu zacho­vat se pod­le ustá­le­ných pra­vi­del při vyšet­řo­vá­ní zatče­ných osob. Přesto pro­ká­že schop­nost pra­co­vat důsled­ně a s trpě­li­vos­tí.

Hnusného a zákeř­né­ho Vasilije, posta­vu plnou závis­ti, kru­tos­ti a kari­é­ris­tu bez skru­pu­lí vykouz­lil s doce­la pří­jem­nou tvá­ří Joel Kinnaman. Nechal posta­vě civil­ní výraz a jeho kru­tost se pro­je­vu­je náh­le a neče­ka­ně. Na prv­ní pohled nevy­pa­dá nebez­peč­ně, ale doká­že dob­ře deptat hla­sem i sna­hou ovlá­dat lidi.

Zajímavostí fil­mu je, že se natá­čel v loka­cích z České repub­li­ky a v rolích ved­lej­ších postav si zahrá­li naši her­ci i sta­tis­té.

Film může vzbu­dit růz­né emo­ce, pro­to­že vykres­lu­je obdo­bí vlá­dy Stalina a pří­běh i cho­vá­ní lidí mohou vypa­dat jako nepři­mě­ře­né a zkres­le­né. Ale je to jen fil­mo­vý obraz, kte­rá odrá­ží před­sta­vy a nad­sáz­ku tvůr­ců. Přesto mi někte­ré situ­a­ce a dia­lo­gy při­pa­da­ly nějak pově­do­mé a dis­ku­to­vat o podob­nos­ti s rea­li­tou bych oprav­du nechtě­la. Film dopo­ru­ču­ji a neško­dí potom pře­číst ješ­tě kni­hu. Může být i nao­pak.

Hodnocení: 60 %