Faunovo velmi pozdní odpoledne

Když se mi kdy­si dáv­no dosta­la do ruky kníž­ka poví­dek Jiřího Brdečky s názvem Faunovo znač­ně pokro­či­lé odpo­led­ne, vůbec jsem netu­šil, že pod­le titul­ní, jen něko­li­kas­t­rán­ko­vé a nijak osl­ňu­jí­cí povíd­ky nato­čí Věra Chytilová jeden ze svých nej­lep­ších fil­mů. Ostatně teh­dy jsem kníž­ku četl kvů­li úpl­ně jiné povíd­ce s názvem Příběh bás­ní­ka Jehlana, kte­rá nám teh­dy při­pa­da­la vel­mi líbi­vě pro­tistát­ní na to, že kníž­ka byla k dis­po­zi­ci ve veřej­né knihov­ně. Titulní povíd­ka mě ale teh­dy ničím neza­u­ja­la. Naštěstí zau­ja­la zná­mou čes­kou reži­sér­ku, jejíž díla jsou zná­má mimo jiné i boha­tý­mi femi­nis­tic­ký­mi prv­ky. A jaké jiné téma může tako­vou fil­mař­ku lákat víc než motiv stár­nou­cí­ho sela­do­na, kte­rý veš­ke­rou svo­ji ener­gii dává do svých stá­le nových a nových milost­ných dob­ro­druž­ství a s pokro­či­lým věkem se stá­vá ve svém koná­ní stá­le směš­něj­ším a poli­to­vá­ní­hod­něj­ším.

Ukázka z původ­ní povíd­ky Jiřího Brdečky: „Když skon­čil svou prá­ci, šel rov­nou domů, vykou­pal se, oblé­kl svůd­cov­ský úbor, jehož základ­ním prv­kem byla bělost­ná silo­no­vá koši­le. Měl dvě, pral je kaž­dou noc před spa­ním a peč­li­vě vyvě­šo­val. Proměna kádro­vě nezá­vad­né­ho pra­cu­jí­cí­ho inte­li­gen­ta v samo­ú­čel­né­ho ero­ti­ka si vyžá­da­la asi hodi­nu. Pak se ihned vyra­zi­lo na lov. Třeba říci, že to byl člo­věk kul­ti­vo­va­ný, a pro­to opo­vr­ho­val mané­v­ry pou­lič­ní­ho sezna­mo­vá­ní, kte­ré pře­ne­chá­val vul­gár­ním duchům. (...) Velmi rych­le odha­dl objekt a pak se cho­val rezer­vo­va­ně nebo drze, seri­óz­ně nebo žer­tov­ně, bru­tál­ně nebo něž­ně, v dal­ších kolech však vždy roman­tic­ky, ba sen­ti­men­tál­ně. Díky pruž­nos­ti svých metod měl úspě­chy na širo­ké základ­ně a měl je už hez­ky dlou­ho. Byl tu však jeden pro­blém. Ačkoliv změ­nil za své­ho živo­ta neje­den svě­to­ná­zor, jeho samo­ú­čel­ně ero­tic­ký vkus stag­no­val, to jest setr­vá­val u dívek zhru­ba dva­ce­ti­le­tých, ne-li kapá­nek mlad­ších.“

Film s mír­ně upra­ve­ným názvem Faunovo vel­mi pozd­ní odpo­led­ne vznik­nul v roce 1983 v Krátkém fil­mu Praha (Barrandov byl teh­dy vůči Chytilové vel­mi chlad­ný a odta­ži­tý) a oka­mži­tě se zařa­dil k mým oblí­be­ným; od té doby se na něj vel­mi rád podí­vám a i když jinak mám k vět­ši­ně fil­mům Věry Chytilové výhra­dy, někdy i znač­né (např. k Dědictví aneb Kurvahošigutntág), Faun se mi i po létech a po mno­ho­ná­sob­ném shléd­nu­tí v kinech i v tele­vi­zi (napo­sled před něko­li­ka dny) moc líbí. Ano, muž­ské posta­vy (kro­mě Fauna Leoše Suchařípy i jeho kole­go­vé Ivan Vyskočil st. a Jiří Hálek) nejsou sti­že­ny žád­ný­mi prvo­plá­no­vý­mi cnost­mi, jsou to bez výjim­ky sla­bo­ši a odsou­dit je nedá sko­ro žád­nou prá­ci. Na dru­hou stra­nu reži­sér­ka ve fil­mu ten­to­krát nešet­ří ani žen­ské posta­vy: Přehled Faunových zná­mos­tí na jed­nu noc je vůbec zvlášt­ním panop­ti­kem a posta­vy, kte­ré do děje zasa­hu­jí zásad­něj­ším způ­so­bem (Faunova šéfo­vá v okouz­lu­jí­cím a záro­veň děs­ném podá­ní Libuše Pospíšilové i jeho spo­lu­pra­cov­ni­ce Vlastička, kte­rou hra­je Vlasta Špicnerová), taky nejsou zrov­na ztě­les­ně­ním dob­rých vlast­nos­tí. Vlastně jedi­né posta­vy, kte­ré si v jis­tém smys­lu zaslou­ží úctu, jsou ty nej­star­ší ve ved­lej­ších, byť výraz­ných rolích, ať už jde o posled­ní roli úžas­ně vitál­ní­ho sedma­de­va­de­sá­ti­le­té­ho Františka Kováříka nebo Ernu Červenou (mimo­cho­dem, man­žel­ku zakla­da­te­le legen­dár­ní­ho kaba­re­tu Červená sedma, Jiřího Červeného) v roli Faunovy sta­ré zra­ni­tel­né sou­sed­ky.

Ostatně stá­ří a smě­ro­vá­ní k němu hra­je ve fil­mu význam­nou roli. Původně cel­kem drob­ný a nekom­pli­ko­va­ný námět dostal v podá­ní Věry Chytilové mno­hem šir­ší kon­text a film o nena­pra­vi­tel­ném prout­ní­ko­vi se stal vlast­ně meta­fo­rou postup­né­ho záni­ku a pod­vě­do­mé hrů­zy z něho. Kromě stá­lé kon­fron­ta­ce mla­dé­ho a staré­ho, kte­rá vyplý­vá z Faunova život­ní­ho sty­lu (je tu i nesmy­sl­né ver­bál­ní ujiš­ťo­vá­ní o vlast­ní mla­dos­ti „Vždyť já vypa­dám ješ­tě jako chla­pec!“), jsou výraz­ným výtvar­ným a postup­ně i dějo­tvor­ným prv­kem prů­stři­hy na sta­ré stro­my s vrás­či­tou kůrou podob­nou sta­ré lid­ské kůži, a jejich opa­da­né tle­jí­cí lis­tí („A já pořád co mi to tle­ní při­po­mí­ná: Vůně mýho dět­ství!“) Faun, kolem kte­ré­ho se celý děj točí (v povíd­ce jde jen o pře­zdív­ku jis­té­ho pana Koblihy, ale ve fil­mu se sku­teč­ně jme­nu­je Faun), se sna­ží pozná­vat dal­ší a dal­ší mla­dé dív­ky a neu­stá­le vyhlí­ží dal­ší cíle svých milost­ných dob­ro­druž­ství, jako by byl zkla­mán, že nemů­že mít úpl­ně všech­ny, kte­ré se mu líbí (smut­ný povzdech „Když vono se to všech­no stih­nout nedá…“), přes­to poci­ťu­je stá­le víc, že mu smy­sl živo­ta pro­té­ká mezi prs­ty („Samej sex a nikde žád­ná lás­ka!“ nebo uště­pač­ná slo­va jed­né z jeho milých „No jo, vždyť já vás znám jenom z tý poste­le…“). Ale přes­to­že po tako­vém citu Faun ver­bál­ně tou­ží („Panebože, dej, ať se dneska zami­lu­ju a ať je to ta pra­vá!“), není už lás­ky - kro­mě lás­ky sám k sobě - scho­pen, přes­to­že se o tom stá­le ujiš­ťu­je.

Celý film je doko­na­lou ukáz­kou pro­lí­ná­ní růz­ných moti­vů i umě­lec­kých obo­rů. Významnou roli hra­je i Praha a její (pře­de­vším barok­ní) památ­ky a ostat­ně i samot­ný název fil­mu není jen ode­zvou Brdečkovy povíd­ky, ale má sou­vis­lost i se sklad­bou Clauda Debussyho Faunovo odpo­led­ne, jejíž moti­vy se ve fil­mo­vé hud­bě obje­vu­jí v jaz­zu­jí­cím podá­ní Jiřího Stivína. Velkou pozor­nost věnu­je Chytilová tra­dič­ně výtvar­né­mu poje­tí fil­mu, fas­ci­nu­jí­cí (a někdy balan­cu­jí­cí na samot­né hra­ně sne­si­tel­nos­ti) je ostat­ně všu­dypří­tom­ná ruč­ní kame­ra Jana Malíře, kte­rá nejen zpro­střed­ko­vá­vá děj, ale nazí­rá ho z růz­ných úhlů, defor­mu­je ho, při sní­má­ní se vlní, dýchá a spo­lu­vy­ja­dřu­je oka­mži­tou nála­du; zce­la puš­tě­ná ze řetě­zu je „opi­lá kame­ra“ např. v závě­reč­né dlou­hé opi­lec­ké scé­ně.

Herecky je film posta­ve­ný na výko­nu Leoše Suchařípy, kte­rý si svou život­ní roli doslo­va užil, byť pamět­ní­ci vzpo­mí­na­jí na vyhro­ce­né emo­ce během natá­če­ní, pře­de­vším mezi reži­sér­kou a před­sta­vi­te­lem Fauna, ale mož­ná i pro­to je pro mne Suchařípa jako Faun ve vět­ši­ně obra­zů doslo­va neza­po­me­nu­tel­ný. Komu jeho způ­sob herec­tví není úpl­ně sym­pa­tic­ký, tomu dopo­ru­ču­ji aspoň závěr fil­mu, kde opi­lý Faun („Já se tady držím. Pojďte mě při­dr­žet, ať se můžu pus­tit!“) jed­nak odha­lu­je pod­sta­tu svých pře­lé­va­vých „citů“, jed­nak zjiš­ťu­je, že bilan­ce jeho živo­ta je ve sku­teč­nos­ti trist­ní a sna­ží se aspoň o for­mál­ní vyjá­d­ře­ní jeho smys­lu („Aspoň to jmé­no aby tu po mně zůsta­lo...“ píše kří­dou své jmé­no na chod­ník ved­le nama­lo­va­né­ho dět­ské­ho paná­ka - F A U ...). Ale nic zásad­ní­ho nestih­ne. Smrt v podo­bě jeho šéfo­vé si pro něj při­chá­zí a nehod­lá se ho již vzdát. Mimochodem - jak jsem nikdy neměl rád dra­ma­tur­gy­ni Československé tele­vi­ze Libuši Pospíšilovou, tahle role jí v mých očích vel­mi slu­ší. Vůbec neva­dí, jak pře­hrá­vá, nao­pak je to přes­ně v inten­cích její afek­to­va­né posta­vy. No a Smrt s kosou v jejím podá­ní je vyslo­ve­ná lahůd­ka! Od roku 1983 je pro mne stá­lým stra­šá­kem vědo­mí, že i pro mne si dřív nebo poz­dě­ji při­jde paní Pospíšilová o odve­ze mne za panem Faunem taxí­kem do své věč­né říše. A byť se hrát­ky se Smrtí jeví jen jako nezá­vazná fil­mař­ská hra, sku­teč­ná Smrt ve fil­mu také zaúřa­du­je a závaž­nost toho oka­mži­ku je ve sko­ro děsi­vém pro­ti­kla­du k bez­vý­znam­nos­ti Faunova sna­že­ní skrýt v ten oka­mžik svou mla­dou milen­ku, jako by na tom prá­vě v jeho pří­pa­dě a s jeho pověs­tí ješ­tě nějak zále­že­lo.

Před kame­rou se mih­ne celá řada zají­ma­vých osob­nos­tí: Výraznou roli má např. dce­ra reži­sér­ky Tereza Kučerová, v malé roli se mih­ne mla­dá Ivana Chýlková („...ty prs­tí­ky by moh­ly... Kdyby chtě­ly...“) i dce­ra auto­ra původ­ní povíd­ky Tereza Brdečková, na kon­cer­tě z děl Vivaldiho může­me vidět i Pavla Bobka a dokon­ce jsem měl pocit, že se před kame­rou na chvi­lič­ku po vzo­ru Hitchcockových děl obje­vi­la i samot­ná paní reži­sér­ka. No a když jsem se doče­tl, že malou roli „Dívky s melou­nem“ hra­je jaká­si Marie Vápeníková, má náklon­nost k fil­mu, už tak dost veli­ká, ješ­tě vzrost­la :-). O pozo­ru­hod­ných kre­a­cích Františka Kováříka a Erny Červené jsem už mlu­vil, zají­ma­vos­tí pro něko­ho mož­ná bude i to, že Erna Červená se kro­mě „Fauna“ ješ­tě obje­vi­la v doce­la slav­né roli leží­cí babič­ky v kome­dii Zdeňka Trošky Slunce, seno, jaho­dy ze stej­né­ho roku. Ty dvě role ovšem snad ani nemo­hou být roz­díl­něj­ší a kte­ré z nich dávám před­nost je, mys­lím, zřej­mé.

Pro mne je film Faunovo vel­mi pozd­ní odpo­led­ne i s odstu­pem jed­ním z nej­po­zo­ru­hod­něj­ších čes­kých fil­mů. Možná k němu už nemám tu fas­ci­no­va­nou „kul­tov­ní“ úctu jako kdy­si, ale na dru­hou stra­nu - tím jak se poma­lu při­bli­žu­ji Faunovu fil­mo­vé­mu věku (mimo­cho­dem, v původ­ní povíd­ce je „sta­rý“ pan Kobliha zdat­ným osmatři­cát­ní­kem :-)), jsou pro mne ale­spoň někte­ré moti­vy koná­ní jeho posta­vy (byť mi roz­hod­ně není vzo­rem jeho pře­lé­ta­vý vztah k ženám a na dru­hou stra­nu ani zda­le­ka nedo­sa­hu­ji jeho svůd­nic­kých úspě­chů :-)) v mno­hém pocho­pi­tel­něj­ší.

Kdo film nezná a nedá­vá před­nost polo­pa­tis­mu a bru­tál­ní fil­mo­vé akci před jem­ným humo­rem a fil­mař­skou nápa­di­tos­tí, tomu můžu film jedi­ně dopo­ru­čit.

Podívejte se na hodnocení Faunovo velmi pozdní odpoledne na Kinoboxu.