Údolí stínů

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Vietnam. Válečné fil­my jsou tak tro­chu moje hob­by, a fil­my z Vietnamu tu před­sta­vu­jí něco jako tře­šin­ku na dor­tu. Proč? Vietnamská vál­ka zna­me­na­la sku­teč­ný, vyčer­pá­va­jí­cí extrém pro obě boju­jí­cí stra­ny. I pro­to je to vděč­né téma fil­ma­řů - s klid­ným srd­cem se dá říct, že dnes jsou mož­nos­ti inspi­ra­ce nepře­ber­né. Posledním fil­mem z dlou­hé řady je Údolí stí­nů - film, kte­rý si bere ambi­ce popsat všech­ny taje vál­ky ve Vietnamu co mož­ná nej­kom­plex­ně­ji.

Příběh začí­ná zhru­ba deset let před vál­kou - to když komu­nis­té ze Severu masa­kru­jí fran­couz­ské jed­not­ky, kte­ré nema­jí žád­né zku­še­nos­ti s par­ty­zán­ským dru­hem boje (jak říká kla­sik, kde měli fran­cou­zi tan­ky, vyhrá­va­li, kam moh­li jen nohou, dostá­va­li pořád­ně na frak). Všichni víme, že za deset let se toho cho­pi­li mistři v obo­ru, Američané.

Jedním z nich je Hal Moore (Mel Gibson), plu­kov­ník, velí­cí jed­not­ce o veli­kos­ti 400 mužů, kte­ří se vydá­va­jí do Údolí stí­nů vyzkou­šet nový druh boje za vyu­ži­tí vrtu­l­ní­ko­vé­ho pře­su­nu. Když nasta­ne čas prv­ní bitvy, oče­ká­va­jí veli­te­lé hlad­ký prů­běh. Ten ovšem rych­le bere za své, když jed­not­ka zjis­tí, že je obklí­če­na kom­plet­ní armá­dou Vietcongu o veli­kos­ti 2000 mužů, kte­ří se na ně sypou z roz­sáh­lých pod­ze­mích cho­deb jako mra­ven­ci. Začíná boj o pře­ži­tí...

Na roz­díl od fil­mů jako je Četa při­po­mí­ná Údolí spíš Tenkou čer­ve­nou linii. Na roz­díl od ponu­ré atmo­sfé­ry a jed­not­li­vých uká­zek nesmy­sl­nos­ti vál­ky jako cel­ku (v tomhle exce­lu­je tře­ba Apokalypsa) se film týká jed­né kon­krét­ní bitvy, dokon­ce tak­též o kopec. Pralesa si oprav­du moc neu­ži­je­te - to ale nepla­tí o ostat­ních aspek­tech vál­ky. Tím vol­ně pře­chá­zí­me do oblas­ti zpra­co­vá­ní, kde se zdr­ží­me tro­chu déle.

Zpracování fil­mu je totiž neu­vě­ři­tel­ně kva­lit­ní. Jedním slo­vem by se - s malič­kou dáv­kou rezer­vy, samo­zřej­mě - dalo popsat jako úchvat­né. Vrtulníky ve for­ma­ci, lad­ně kle­sa­jí­cí do údo­lí, a sví­tí­cí tra­jek­to­rie kulek, co je víta­jí... Artilerie, neú­nav­ně šijí­cí do nekry­tých pozic Vietcongu... Odříznuté jed­not­ky, mar­ně čeka­jí­cí na pomoc v pozi­ci, kdy sta­čí jen zved­nout hla­vu a při­jde­te o ni... bitva na plát­ně zabí­rá celé dvě tře­ti­ny fil­mu (prv­ní tře­ti­na se týká rodin­né­ho živo­ta kon­krét­ních vojá­ků v Americe) a je jed­no­znač­ně nej­lé­pe fil­mo­vě zpra­co­va­nou bitvou za posled­ních pár let. Když už začí­na­jí dochá­zet síly, při­chá­zí na řadu letec­tvo s tuna­mi napal­mu a bojiš­tě se pro­mě­ňu­je v ohni­vé peklo, pohřbí­va­jí­cí všech­no živé, nehle­dě na vlast­ní ztrá­ty. Naturalismus má sice do Stoneova kalib­ru (Četa) dale­ko, ale krve a bru­tál­ních obra­zů se film roz­hod­ně nebo­jí.

Hudba. Zvuk. Tyhle dva aspek­ty dnes nor­mál­ní člo­věk bere jak­si „samo­zřej­mě“ a dále je nero­ze­bí­rá. Ale hud­ba je tady geni­ál­ní (nebo spíš geni­ál­ně zakom­po­no­va­ná k jed­not­li­vým úse­kům fil­mu). Teskné nářky a tiché volá­ní ve sty­lu „many will gone“ spo­lu s úse­ky ran­ní­ho roz­břes­ku a poma­lu začí­na­jí­cí bitvy půso­bí neu­vě­ři­tel­ně suges­tiv­ně. Podobně jsem se cítil při Apokalypse, kde vrtu­l­ní­ky tan­či­ly do tónů kla­sic­ké kom­po­zi­ce. Slovy nepo­psa­tel­né, nut­no vidět na vlast­ní oči (a sly­šet na vlast­ní uši).

Ale řek­ně­me si na rovi­nu, zpra­co­vá­ní není všech­no a i když tady pat­ří do kate­go­rie abso­lut­ní špič­ky, nemůžu tohle říct o fil­mu samot­ném. Tak před­ně: neu­vě­ři­tel­ný morál­ní patos, ze kte­ré­ho tro­chu nároč­něj­ší­mu divá­ko­vi mís­ty musí být zle. Američané jsou zob­ra­zo­vá­ní jako nesku­teč­ní hrdi­no­vé a hlav­ně závě­reč­ná fáze bitvy, kdy nepad­ne na jejich stra­ně nikdo a zma­sa­kru­jí při­tom stov­ky vojá­ků Vietcongu, je pros­tě vymyš­le­ná a posta­ve­ná na hla­vu. Je správ­né dělat fil­my o hrdi­nech Vietnamské vál­ky a při­tom být abso­lut­ně sle­pý k fak­tům? Druhá hrub­ka spo­čí­vá v nerov­no­měr­ném roz­lo­že­ní jed­not­li­vých čás­tí - prv­ní část fil­mu, ode­hrá­va­jí­cí se na základ­ně zabí­rá spous­tu času, nudí a se samot­nou vál­kou až tak moc spo­leč­né­ho nemá. Ale nej­víc mi chy­bí odkaz. Odkaz, že vál­ka ve Vietnamu byla vlast­ně k niče­mu a že při­tom padlo tolik lidí zby­teč­ně.

Takže abych to nějak uza­vřel: Pokud chce­te vidět kva­lit­ní váleč­ný film, urči­tě zkus­te Údolí Stínů. Vězte ale, že i když zpra­co­vá­ním pat­ří mezi abso­lut­ní eli­tu, v ději má závaž­né meze­ry...