Grindhouse: Planeta Teror - Grindhouse: Planet Terror

Společný pro­jekt dvou kul­tov­ních reži­sé­ru Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze čeřil hla­di­nu fil­mo­vé­ho svě­ta dlou­ho před svou pre­mi­é­rou a čeří jí i po ní. Pocta béč­ko­vým hitům nazva­ná Grindhouse byla vel­mi oče­ká­vá­na, ale i tak pře­kva­pi­vě dosáh­la nemi­lých kasov­ních výsled­ků. I když ono to vlast­ně nebu­de až tak pře­kva­pi­vé, když v USA byla pří­stup­nost ozna­če­na pís­men­kem „R“ a až na výjim­ky také ve vět­ši­ně ostat­ních zemí byl do kin vpuš­těn jen ten, kdo dosá­hl mini­mál­ně věku 18-ti let. A jeli­kož vel­kou část fil­mo­vých tržeb při­ná­ší do kas kin mlad­ší divá­ci, Grindhouse si pří­liš nevy­dě­lal. A tak se roz­hod­lo o tom, že film bude v USA uve­den zno­vu, respek­ti­ve Tarantinovo Auto zabi­ják a Rodriguezova Planeta Teror budou uve­de­ny samo­stat­ně (mimo­cho­dem, u nás bylo o „roz­sek­nu­tí“ Grindhouse roz­hod­nu­to už před celo­svě­to­vou pre­mi­é­rou). A i když pro­du­cen­ti z účet­ních výsled­ků nad­še­ní nejsou, Rodriguez a  Tarantino se mohou klid­ně plá­cat po zádech, pro­to­že Grindhouse se u divá­ků těší vel­ké obli­bě a fil­mo­ví fanouš­ci jsou si jeho kva­lit vědo­mi (v sou­čas­né době se drží v  TOP 250 nej­lé­pe divá­ky hod­no­ce­ných fil­mů na www.imdb.com , což mlu­ví samo za sebe).

Kdybych měl volit mezi obě­ma reži­sé­ry, lépe řeče­no, pokud bych se dostal do situ­a­ce, kdy bych mohl zhléd­nout buď­to Auto zabi­já­ka nebo Planetu Teror, pak je pro mě vol­ba jas­ná. Přestože Tarantino má u mě díky Kill Billovi vel­ké plus a  mám rád i jeho ostat­ní fil­my, tak i  přes někte­rá uklouz­nu­tí, kte­ré Rodriguez v minu­los­ti měl (Dobrodružství Žraločáka a Lávovky), mám radě­ji jeho. Preferuji spí­še Rodriguezův smy­sl pro béč­ko­vou akci než Tarantinovské upřed­nost­ňo­vá­ní vtip­ně ulét­lých dia­lo­gů.

Nemohu posou­dit, jak dopadlo Auto zabi­ják, pro­to­že při­zná­vám, že jsem na něm pros­tě a  jed­no­du­še nebyl, ale Planeta Teror mi neu­tek­la. Mohu pro­hlá­sit, že jsem moc rád, pro­to­že i když jsem čekal dechbe­rou­cí šíle­nost, tak na tohle jsem při­pra­ve­ný nebyl. A upřím­ně, pokud nejste někdo, kdo do fil­mu vidí a oce­ní to, že Rodriguez záměr­ně oba­lu­je svůj film béč­ko­vos­tí a účel­ně nabí­zí jed­no klišé za dru­hým, pak rych­le Ruce pryč. Nezkušený návštěv­ník kina, kte­rý do něj zaví­tá tak maxi­mál­ně dva­krát do roka, z Planety Teror asi nad­še­ný nebu­de. Buďto ode­jde z kina s  nevě­říc­ně krou­tí­cí hla­vou, pro­to­že něco tak úchyl­né­ho nevi­děl nebo vyběh­ne ze sálu ven s poblin­ka­ným trič­kem, jeli­kož Rodriguez s nechut­nost­mi a krví roz­hod­ně nešet­ří.

Pokud jste vidě­li dal­ší Rodriguezův a Tarantinův pro­jekt upír­ský masa­kr Od sou­mra­ku do úsvi­tu, tak víte, že Rodriguez nemá pro­blém s utr­že­ný­ma ruka­ma, usek­nu­tý­mi hla­va­mi, vyhřez­lý­mi vnitř­nost­mi a  dal­ší­mi „lasko­min­ka­mi“. Ale v  Planetě Teror se jde ješ­tě dál. Nejen, že tady se na kusy (doslo­va) seka­jí desít­ky a  desít­ky lidí (nebo vlast­ně býva­lých lidí), ale jakož­to bonus jsou tu i nechut­nos­ti ve sty­lu pras­ka­jí­cích vře­dů hni­su a dal­ších ne zrov­na líbi­vých věcí. Slabším žalud­kům oprav­du sle­do­vá­ní může způ­so­bit vel­mi rych­lé bou­ře­ní žalu­deč­ních šťáv. Jestli vás nedo­sta­ne to, když je někdo roz­tr­žen na čty­ři čás­ti nebo kon­zu­ma­ce čer­s­tvě vytr­že­né­ho lid­ské­ho moz­ku, tak se tu jis­tě najde něco, co podráž­dí vaše zaží­va­cí ústro­jí. Přestože jsou tyto krva­vé orgie svým způ­so­bem mož­ná troš­ku samo­ú­čel­né, tak by bez nich Planeta Teror neby­la tak zábav­ná. Takže vlast­ně samo­ú­čel­né nejsou.

Film je poctou béč­ko­vos­ti a tomu­to pod­lé­há i pří­běh. Mezi lid­stvo se roz­ší­ří jaká­si bio­lo­gic­ká náka­za, kte­rá způ­so­bí, že vět­ši­na popu­la­ce zmu­tu­je v  krve­lač­né maši­ny, kte­ré jsou nad­lid­sky sil­né, ale také jsou jejich tká­ně měk­ké, tak­že zásah ze zbra­ně je trhá na kusy mno­hem snad­ně­ji než nena­ka­že­né jedin­ce. Těch je jen něko­lik a ví se jen, že jsou pro­ti infek­ci imun­ní a nikdo netu­ší proč. Zformuje se z nich men­ší sku­pi­na, kte­rá zahr­nu­je dost své­ráz­né cha­rak­te­ry, máme tu napří­klad tajem­stvím opře­de­né­ho El Wraye (Freddy Rodríguez), kte­rý zvlá­dá prá­ci s dvě­ma noži na jed­nič­ku a pokud se mu do rukou dosta­ne střel­ná zbraň, tak nemi­ne, go-go taneč­ni­ci (ne striptér­ku, go-go taneč­ni­ci, v tom je roz­díl) Cherry Darling, kte­rá při­jde o nohu, ale její býva­lý pří­tel El Wray jí nain­sta­lu­je vel­mi uži­teč­nou pro­té­zu (kulo­met), dvo­ji­ci dvoj­čat (Electra Avellan, Elise Avellan), kte­rá jsou dost od rány, lékař­ku Dakotu (Marley Shelton), kte­rou pro­ná­sle­du­je její majet­nic­ký man­žel a pár dal­ších zají­ma­vých postav. Většina z nich nemá moc času pro­je­vit svou hlub­ší psy­cho­lo­gii, pro­to­že po pár minu­tách už se roz­běh­ne pořád­ná akč­ní jíz­da, ale úpl­ně plo­ché cha­rak­te­ry také nejsou.

A nejen psy­cho­lo­gic­ky, ale i fyzic­ky. Rodriguez ví, co máme my vel­cí klu­ci rádi a  ser­ví­ru­je nám něco, nad čím se nám muse­jí sbí­hat sli­ny – pěk­ně sexy hol­ky s bou­chač­kou v ruce. Žádné vřeš­tí­cí nány, kte­ré čeka­jí, až se k nim zabi­jác­ké mon­strum dosta­ne a roz­cu­pu­je je, ale ráz­né hol­ky, kte­ré bez mrk­nu­tí oka likvi­du­jí kaž­dé­ho pro­tiv­ní­ka, kte­rý se jim posta­ví do ces­ty.

O likvi­da­ci infi­ko­va­ných tu jde pře­de­vším. Rodriguez doká­že udě­lat adre­na­li­no­vou podí­va­nou i z rádo­by oby­čej­né pře­střel­ky, tak­že se u akč­ních scén nebu­de urči­tě nudit, ale navíc při­jde i s  tako­vý­mi vychy­táv­ka­mi jako je roz­se­ká­ní par­ty zmu­to­va­ných Vojáků vrtu­lí heli­kop­té­ry. Ovšem mou nej­ob­lí­be­něj­ší scé­nou je ta, v níž naběh­ne El Wray do nemoc­ni­ce plné naka­že­ných a pro­se­ká se s dvě­ma noži až k Cherry, pros­tě lahůd­ka.

Planet Teror ale neztrá­cí dech ani ve chví­lích, kdy něco nevy­buchu­je nebo se do něko­ho nestří­lí. Celkem sluš­ně doká­že vystra­šit (nemá pro­blém s budo­vá­ním horo­ro­vé atmo­sfé­ry), ale také občas pře­kva­pí bizar­nos­tí jako je milost­ná scé­na se ženou, kte­rá má mís­to nohy část nábyt­ku nebo tím, že se obje­ví omlu­va týka­jí­cí se chy­bě­jí­cí čás­ti pás­ky a vy jste v pří­bě­hu posu­nu­ti o sluš­ných pár minut dopře­du (a záměr­ně posta­vy odka­zu­jí na udá­los­ti, kte­ré se ode­hrá­ly prá­vě v chy­bě­jí­cí sek­ven­ci).

V prv­ních chví­lích jsem byl dost na váž­kách, jest­li ulít­lost, chcete-li netra­dič­nost Planety Teror zvlád­nu. Ale nako­nec jsem byl vyslo­ve­ně nad­še­ný. Je více než jas­né, že bizar­nost titu­lu nemů­že sed­nout kaž­dé­mu a bude plno těch, kte­ří tato krva­vá akč­ní jat­ka neu­dý­cha­jí, ale já jsem si užil film plný­mi douš­ky a  za sebou mohu pro­hlá­sit, že Robert Rodriguez je zpět v  plné for­mě a opět se vytá­hl.

---

---