Josef Šnejdárek - svého času doslova „celebrita“, dnes polozapomenutý voják, napsal na samém začátku nejstrašlivějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva své poutavé paměti. Čtenáře tak přivádí do svého dětství v Napajedlích, kde se už takřka naplno projevoval jeho dobrodružný duch (touha zastavit vlak, útěk z domova s cílem stát se „tureckým pašou“), přes víceméně nudný pobyt u C. a K. armády, ke stežejní části knihy, což je služba ve francouzské cizinecké legii. Skutečně, přibližně 2/3 pamětí věnuje Šnejdárek své legijní kariéře. Nastiňuje mnohé příhody, které jej jako legionáře potkaly. Je zřejmé, že Šnejdárkovi sever Afriky přirostl k srdci, že pronikl do mentality tamních domorodců a mnohokrát - v rozporu s přísnými pravidly - použitím vlastního rozumu nalezl snad nejlepší možné řešení, což mu zaručilo respekt ze strany beduínských kmenů
Jistě, ne ve všech případech asi nutně Šnejdárek mluví pravdu. Nechci jej podezírat ze lhaní, nicméně minimálně v případě jedné francouzské spisovatelky gentlemantsky pomlčel o jejích drogových a milostných eskapádách. Mnohé příběhy v podání páně Šnejdárka vyznívají až příliš idealisticky, ale klidně se takhle mohly stát. Nevím, nechci si hrát na chytrého a všeznalého. Čtení je to ale velice poutavé a zajímavé, dovolím si jednu malou ukázku:
Tam, kde se křižuje 31. stupeň severní šířky s 6.
stupněm východní délky, je v Sahaře několik studní.
Kolem jsou kopce písku a nablízku plochá skála, Araby
zvaná „Gara“. Na této skále vystavěli Francouzi pevnůstku,
jejíž posádka měla bdíti nad pořádkem u studní. Jejím
velitelem jsem byl já. Měl jsem. za úkol dbáti, aby
karavany studně neznečistily a aby se těmto karavanám
dostalo vody, ovšem v takovém množství, v jakém to
dovoloval stav studní, v nichž se voda doplňuje velmi
pomalu.
Tento pořádek u studní se udržoval pomocí klacků,
pokud neposlušní byli lidé mírní, a pomocí pušek, jestliže
to byli lidé charakteru vznětlivého.
Moje posádka se skládala výlučně z Arabů, až na lékaře,
který mi byl přidělen nejen proto, aby pečoval o zdraví
posádky, ale také hlavně proto, aby pomáhal hojiti
eventuální nemoci, které se vyskytnou v procházejících
karavanách, aby rozdával jodovou tinkturu a chinin, a
pracoval tak o rozšíření dobré pověsti a slávy francouzské
civilisace v těchto krajích žízně a písku.
Každý den ráno prohlížel lékař eventuální nemocné
posádky. Jednoho dne však přišel ke mně poddůstojník,
který měl službu, poněkud rozčilen a hlásil mi, že e 1 Tu
b i b (lékař) je m a b u l (zešílel).
Postavil si prý stan na dunu a střílí na každého, kdo se
přibližuje.
Řekl jsem si: „Dobrá, podíváme se.„
Vyjdu ven s poddůstojníkem a směřujeme na dunu, kde
bylo velmi dobře vidět bílý stan lékařův. Ihned začnou
hvízdat kulky kolem nás. Viděl jsem, že to chlapík myslí
vážně a vrátil jsem se do pevnůstky vyhledat veliký arch
bílého papíru.
Tento arch jsem opatřil množstvím razítek a tímto
textem:
„Generál X., velitel saharských oas, má čest informovati
vojenského lékaře Y., že studijní cesta do Tonkinu, o
kterou se ucházel za účelem studií, je mu ministerstvem
války povolena.
Tento vojenský lékař má se dostaviti co nejdříve do
Alžíru, kde dostane další rozkazy.
Velitel pevnůstky, do které je tento lékař přidělen, se
postará, aby byl co nejdříve odeslán do Alžíru.
Podpis; plukovník XX., velitel saharských oas.„
A pak jsme se opětně vydali na cestu s tímto papírem.
Držel jsem jej vysoko v ruce a mával jsem jím. Vedle
mne kráčel můj poddůstojník, který byl velmi dobrý
střelec. Také v ruce něco držel, ale arch papíru to nebyl.
Doufal jsem však, že nedojde k nejhoršímu.
Lékař nás, jak jsem dobře viděl, chvilku pozoroval
dalekohledem. Mé zuřivé mávání bílým papírem v něm
probudilo zvědavost, takže nestřílel. Dokonce naopak nám
přišel vstříc.
Dal jsem mu do ruky popsaný arch papíru a doplnil
jsem jeho obsah prohlášením; „Odjíždíte ihned, směrem k
Alžíru.„
Chudák se úplně uklidnil. Jeho mysl byla nyní zaujata
novými plány. Dostal se šťastně do Alžíru a ztrávil tam asi
6 měsíců. Byl pak odtamtud propuštěn úplně vyléčen.
Podobný případ se v horkých krajinách často vyskytuje,
ale nemá vždy stejně dobrý konec.
Velmi zajímavý je ale Šnejdárek i ve chvílích, kdy se věnuje něčemu jinému, než je válčení a vojenský život (alfa a omega této vzpomínkové knihy), kupříkladu velmi pozoruhodné jsou jeho postřehy směrem k ženám:
Dosud tančit neumím - leda s nožem v zubech bojový tanec
Senegalců. Tomu jsem se naučil při nočním táborovém
ohni svých Střelců. Melodie bubnů a píšťal strhnou
každého, i Evropana.
S tím ovšem na taneční parket nemohu - ale život mě
ostatně do tanečních sálů ani mnoho nevedl. Přesto říkám,
že každý muž má umět tančit. Moc se člověk musí
namáhat, aby mu to neumění žena odpustila. Každá to
odpustí, když člověka bliž pozná, ale právě tancem se to
bližší poznání usnadni…
Nebo třeba zde:
Arab nemá tisíciletý tréning ve styku s ženou jako s člověkem. Neví, o čem by s
ní mluvil. Žena je pro Araba předmět potěšení - a potom
zase jdi zpátky do harému, nebo buď pomocníkem v boji o existenci.
Osobně se mi ale nejvíce líbily Šnejdárkovi příběhy z první světové války a z konfliktů mladého Československa s Poláky a následně i s maďarskými komunisty. Šnejdárek se mimořádně osvědčil u bojů u Arrasu, odkud pochází i tato jeho vzpomínka:
Tu vzpomínám na jednoho kamaráda z francouzské
armády, kapitána Parise, který, byv raněn, byl ošetřován v
bretoňském ženském klášteře na nějakém poloostrově u
Atlantického oceánu.
Protože tam bylo jeptišek sedm a on jediný raněný, a k
tomu ne příliš těžce, tak jsem mu rád věřil, že se tam cítí
úplně šťasten a že by nic nenamítal proti tornu, kdyby se
tam zase jednou vrátil do ošetření.
Několik dní po této rozmluvě leželi jsme v zákopech
před Arrasem a čekali jsme na hodinu H, abychom vyrazili
k útoku. Hodina H přišla, vyskočili jsme ze zákopu a hned
nato se můj přítel Paris svalil s prostřelenou hlavou. Jeho
přání, býti raněn, se splnilo až příliš.
Škoda jen, že válce s Polskem a Maďarskem není v knize věnováno trochu více prostoru. Čtenáře jistě pobaví historka o přestrojených československých vojácích z Vršovic za „lidožravé Senegalce“, po jejímž rozšíření se demoralizovaná maďarská armáda dávala hromadně na útěk a zároveň si uvědomí křehkost nově vzniklé Československé republiky, která navzdory příznivému konci první světové války musela svoji samostatnost v roce 1919 vojensky potvrdit.
A rovněž se čtenář neubrání fantasknímu nápadu, jak by to asi bylo bývalo dopadlo, kdyby tenkrát Šnejdárek nedostal rozkaz k zastavení vojenských operací a skutečně na tu Budapešť zaútočil...
Armádní generál Josef Šnejdárek zemřel několik dní po konci druhé světové války v Casablance.
V čestné hale francouzských legií v Sidi bel Abbés najdete několik obrazů slavných legionářských důstojníků, jeden z nich patří i Josefu Šnejdárkovi.
Moc zoufalého se dnes ve světě děje.
Já nezoufám.
