Kajínek – příliš mnoho povyku

Je režij­ní debut her­ce a kaska­dé­ra Petra Jákla ml., inspi­ro­va­ný sku­teč­ným pří­bě­hem nej­po­pu­lár­něj­ší­ho čes­ké­ho zlo­čin­ce posled­ních let, dal­ší bul­vár­ní sen­za­cí, kte­rá má jen při­táh­nout pozor­nost k jeho pří­pa­du, nebo záro­veň hlub­ší umě­lec­kou výpo­vě­dí o sta­vu naší polis­to­pa­do­vé spo­leč­nos­ti?

I přes nej­růz­něj­ší medi­ál­ní pře­střel­ky mezi pro­du­cen­ty fil­mu Kajínek (zejmé­na otec a syn Jáklové) a sce­náris­tou a reži­sé­rem Ivanem Fílou o autor­ství před­lo­hy (Fíla byl původ­ně najat Jáklovými jako reži­sér pro­jek­tu, ale po napsá­ní své vlast­ní ver­ze scé­ná­ře byl ode­jit z pro­duk­ce), se nako­nec sní­mek v tuzem­ských kinech pro­mí­tá a veš­ke­ré taha­ni­ce oko­lo něj jenom zvy­šu­jí divác­ký zájem o zhléd­nu­tí toho­to díla. Na prv­ní pohled se před pub­li­kem ode­hra­je sku­teč­ně půso­bi­vá for­mál­ní podí­va­ná, kde si slo­va uzná­ní zaslou­ží pře­de­vším kame­ra­man F.A. Brabec se svo­jí roz­tě­ka­nou kame­rou a pre­ciz­ní vizu­a­li­tou i nedra­ma­tic­kých sek­ven­cí, stej­ně tak jako dyna­mic­ký střih Matouše Outraty, nebo pompéz­ní hud­ba Václava Noida Bárty, za kte­rou by se nemu­sel sty­dět ani lep­ší holy­wo­od­ský thriller. Při podrob­něj­ším ohle­dá­ní se ale může dosta­vit nepří­jem­ný pocit, že pří­liš chtě­ný a vypipla­ný moder­ní design fil­mu, jak­si pře­vál­cu­je to nej­pod­stat­něj­ší – emoč­ní půso­bi­vost. A tady už se dostá­vá­me k jádru toho, proč Kajínek, ač řeme­sl­ně pocti­vě nato­če­ný, nefun­gu­je už tak dob­ře katarz­ně. Schématický pří­běh, kte­rý nut­ně celou kau­zu musí pro divá­ka zpře­hled­nit, si bohu­žel vybí­rá tu nej­ba­nál­něj­ší ces­tu, kte­rou lze vyprá­vět osud nespra­ved­li­vě odsou­ze­né­ho. Scenárista Marek Dobeš spo­leč­ně s Jáklem se roz­hod­li Kajínka expo­no­vat jako nená­pad­né­ho zlo­dě­jíč­ka, jehož semle­la polis­to­pa­do­vá špí­na, kte­rá vypla­vi­la po pre­zi­dent­ské amne­stii na svo­bo­du spous­tu pod­vrat­ných živlů, kte­ří řadu tako­vých­to men­ších ryb jen zne­u­ži­li ve svých vlast­ních hrách, jež čas­to saha­ly až do poli­tic­kých sfér. Ústřední posta­vou kri­mi­nál­ní­ho sním­ku pak pře­kva­pi­vě není Kajínek, ve sluš­ném, ale sce­náris­tic­ky znač­ně cha­rak­te­ro­vě ome­ze­ném, podá­ní rus­ké­ho her­ce Konstantina Lavroněnka, ale jeho poz­děj­ší obháj­ky­ně, mla­dá advo­kát­ka Klára Pokorová ztě­les­ně­ná Tatianou Vilhelmovou. Její fas­ci­na­ce na doži­vo­tí odsou­ze­ným věz­něm je pode­pře­na vel­mi neprav­dě­po­dob­nou spří­z­ně­nos­tí s jed­nou z žen­ských obě­tí, kte­rou poslé­ze postří­le­ní Romové sexu­ál­ně zne­u­ži­jí, coby pomstu za neza­pla­ce­ný dluh, nebo kdo ví co, pro­to­že film ten­to kon­text dál už neroz­vá­dí. Právnička je tedy dosta­teč­ně moti­vo­va­ná, aby moh­la hájit naja­té­ho vra­ha a vynu­tit si obno­ve­ní pro­ce­su, k čemuž ale potře­bu­je nové důka­zy, kte­ré se záhy začí­na­jí téměř samy od sebe vyje­vo­vat. Těžko říct, jaká moti­va­ce ved­la býva­lé­ho dozor­čí­ho šéfa zápa­do­čes­ké poli­cie Doležala (hra­je ho dosta­teč­ně sliz­ce Vladimír Dlouhý) k tomu, aby u sebe scho­vá­val dis­kre­di­tu­jí­cí mag­ne­to­fo­no­vou nahráv­ku z  auta, jehož osád­ka byla údaj­ným Kajínkem vystří­le­na. Pochybná je rov­něž posta­va milen­ce advo­kát­ky Kláry, práv­ní­ka před­sta­vo­va­né­ho pol­ským her­cem Boguslawem Lindou, kte­rý kdy­si Kajínka obha­jo­val. Jeho role v pří­bě­hu poslou­ží tvůr­cům pou­ze k odvy­prá­vě­ní někte­rých infor­ma­cí, jež je nut­né divá­ko­vi sdě­lit o poza­dí pří­pa­du. Zkorumpovaný poli­cis­ta v mono­tón­ní kre­a­ci Michala Dlouhého je pak už jen zou­fa­lým stříp­kem do panop­ti­ka nevý­raz­ných figur, kte­rým nejen že chy­bí cha­risma, ale čas­to i logi­ka cho­vá­ní, vzhle­dem k načrt­nu­té dějo­vé situ­a­ci. Takže jen stě­ží lze při­stou­pit na to, že advo­kát­ka Klára se nako­nec někte­rým padou­chům roz­hod­ne věřit, a aniž by si jejich výpo­vě­di ově­řo­va­la, dělá ukva­pe­né závě­ry, což jen pro­ble­ma­ti­zu­je věro­hod­nost této hrdin­ky.

Tvůrci sli­bo­va­li, že jejich Kajínek při­ne­se „i zce­la nové kon­tro­verz­ní infor­ma­ce v pří­pa­du“. Nic tako­vé­ho se ale člo­vě­ko­vi zevrub­ně obe­zná­me­né­ho s kau­zou ve sním­ku nedo­sta­ne. Spekulace, kte­rá je posta­ve­na na roz­ho­vo­rech poli­cis­tů prá­vě na inkri­mi­no­va­né mag­ne­to­fo­no­vé kaze­tě, není bohu­žel nic nové­ho, co bychom se už nedo­zvě­dě­li o pří­pa­du z médií dří­ve. Jako tako­vá bohu­žel ani není expli­cit­ním svě­dec­kým důka­zem, kte­rý by jed­no­znač­ně vyvra­cel Kajínkovu vinu. Pokud byla sna­ha tvůr­ců demas­ko­vat zko­rum­po­va­nost stát­ní moci na pří­kla­dě pod­ja­té soud­ky­ně ztvár­ně­né Deanou Horváthovou, je opět tako­vé­to obvi­ně­ní znač­ně nepod­lo­že­né, respek­ti­ve nám chy­bí scé­ny, ve kte­rých bychom si něco tako­vé­ho moh­li oprav­du spo­jit a na zákla­dě jas­ných indi­cií vyvo­dit. Doležalovo vydí­rá­ní soud­ky­ně je pou­ze dia­lo­go­vá hříč­ka, kte­rá nemá opěr­ný bod v žád­ném kon­krét­ním obra­ze, kte­rý by potvr­zo­val korup­ci na nej­vyš­ších mís­tech, je spí­še lokál­ním kmo­t­rov­ským vzta­hem dvou úplat­ných lidí.

Posuzovat herec­ké par­ty lze jen s urči­tou opa­tr­nos­tí, neboť výsled­né post­syn­chro­ny vět­ši­ně kva­lit­ně našlápnu­tých výko­nů ode­bra­ly posled­ní poten­ci­ál­ní ambi­ce pře­kle­nout dia­lo­go­vá klišé a čas­to jed­no­roz­měr­ně napsa­né cha­rak­te­ry. Kromě advo­kát­ky Kláry chy­bí všem ostat­ním posta­vám jaký­ko­liv vývoj. Herci se tak nedob­ro­vol­ně sta­li zajat­ci povrch­ních typů, kte­ré vypo­ví­da­jí o jejich pro­fe­si nebo sta­tu­tu, ale už mno­hem méně o jejich nit­ru. Zamrzí to pak hlav­ně u samot­né­ho Kajínka, kde divák zřej­mě oče­ká­vá asi nej­vět­ší účast na psy­cho­lo­gic­kém pro­fi­lu nejed­no­znač­né­ho reci­di­vis­ty. Mimochodem prá­vě sympto­ma­tic­ká delik­vent­ská minu­lost této oso­by je ve sním­ku zba­ga­te­li­zo­va­ná a odsu­nu­ta na okraj toli­ko do odka­zu v podo­bě komen­tá­ře, což je vylo­že­ně pro­mar­ně­ná šan­ce, jak nalo­žit s klí­čo­vým hrdi­nou díla. Jaké důvo­dy pak vedou Kajínka vůbec k pro­sla­ve­né­mu útě­ku z věze­ní na Mírově? Snaha očis­tit své jmé­no a pověst se nabí­zí, ale to už si divák musí dedu­ko­vat na zákla­dě srov­ná­ní s reál­ným pří­pa­dem, ke kte­ré­mu fil­ma­ři odka­zu­jí jmé­nem hlav­ní posta­vy, ale záměr­ně se pak už dal­ším věcem vyhý­ba­jí, nebo dokon­ce sku­teč­nost mani­pu­lu­jí pro potře­by vět­ší dra­ma­tič­nos­ti. Celá smyš­le­ná je tak např. tře­ba zrov­na posta­va Doležala ali­as Vladimíra Dlouhého. Obtížně vysvět­li­tel­ná je i pod­vr­že­ná foto­gra­fie s foto­mon­tá­ží včet­ně její původ­ní neko­ri­go­va­né ver­ze (odkud se najed­nou vza­la) atd.

Kajínek tak pro mne cel­ko­vě vyzní­vá vel­mi nepře­svěd­či­vě a pro­hrá­vá v logi­ce pro­po­jo­vá­ní udá­los­tí i tzv. důka­zů spo­leč­ně s čas­to neu­vě­ři­tel­ným jed­ná­ní vět­ši­ny postav. Tvůrci jako­by se neu­mě­li roz­hod­nout, jest­li chtě­jí nato­čit rekon­struk­ci his­to­ric­kých udá­los­tí v žán­ru kri­mi­nál­ky s poli­tic­kým poza­dím, nebo vlast­ní umě­lec­kou vizi s obec­něj­ším spo­le­čen­ským pře­sa­hem v thrille­ro­vém tem­po­ryt­mu. Vedle toho nao­pak, ale Kajínek pro mne také při­ne­sl pře­kva­pi­vý herec­ký výkon hudeb­ní­ho skla­da­te­le a zpě­vá­ka Václava Noida Bárty, kte­rý na malé plo­še Kajínkova spo­luvěz­ně doká­zal svůj part odvést civil­ně a auten­tic­ky. A rov­něž potvr­ze­ní, že tech­nic­ky může­me smě­le kon­ku­ro­vat ame­ric­ké továr­ně na sny. Otázka je, jest­li to ale není pořád tro­chu málo.

---