Kaskadéři a jezdci ve filmových mayovkách

Když se v 60. letech natá­če­ly fil­mo­vé may­ov­ky, bylo potře­ba anga­žo­vat sku­pi­nu kaska­dé­rů a vel­ké množ­ství spe­ci­a­lis­tů, jejichž hlav­ním úko­lem bylo zastu­po­vat her­ce v rizi­kových scé­nách a účast­nit se nej­růz­něj­ších pře­stře­lek, bojů a honi­ček. Kromě toho měli na sta­ros­ti ješ­tě výcvik koní a jejich dopra­vu k mís­tům natá­če­ní. V člán­ku se bude­me věno­vat pře­de­vším chor­vat­ským kaska­dé­rům, kte­ří se podí­le­li na natá­če­ní may­o­vek z pro­duk­ce Jadran fil­mu. Skupinu kaska­dé­rů tvo­řil úzký okruh lidí, kte­ří buď vystu­do­va­li kaska­dér­skou ško­lu v Ljubljaně, nebo pro­šli tvr­dým výcvi­kem na záhřeb­ském hipodro­mu pod dohle­dem zku­še­ných kaska­dé­rů. Patřili sem Domagoj Vukušić, Šimun Jagarinec, Miroslav Buhin, Milan Mikuljan, Luka Knežević, Zlatko Hrastinski, Kasim Kučković, Petar Buntić, Stjepan Špoljarić, Marijan Habazin, Nikola Gec a šéf kaska­dé­rů Ivan Krištof. Skupinu spe­ci­a­lis­tů tvo­ři­li lidé, kte­ří zpra­vi­dla toči­li jez­dec­ké scé­ny. Často se jim říka­lo jezd­ci nebo­li jaha­ći a bylo jich oko­lo pade­sá­ti. K těm nej­zná­měj­ším pat­ři­li Kasim Čikoš, Mate Ivanković, Franjo Bijankini, Ivan Novaković, Zvonimir Dobrin, Kemal Jahić, Stjepan Hrgović nebo Franjo Crnečki. Kaskadéři dodnes přís­ně dba­jí na roz­dě­le­ní kaska­dér / jez­dec a na své půso­be­ní v may­ov­kách jsou nále­ži­tě hrdí.

Nábor jugo­sláv­ských kaska­dé­rů a spe­ci­a­lis­tů měl na sta­ros­ti pro­dukč­ní Jadran fil­mu Stipe Gurdulić. V prv­ní may­ov­ce Poklad na Stříbrném jeze­ře půso­bi­li pou­ze čty­ři pro­fe­si­o­nál­ní kaska­dé­ři - Domagoj Vukušić, Marijan Habazin, Zlatko Hrastinski a Šimun Jagarinec. Ostatní akté­ři byli buď jen spe­ci­a­lis­té, nebo ješ­tě nemě­li sta­tut pro­fe­si­o­nál­ní­ho kaska­dé­ra (Milan Mikuljan a Kasim Kučković se jimi sta­li až v roce 1963). Protože v dal­ších may­ov­kách stou­pa­la nároč­nost akč­ních scén, bylo potře­ba najmout více kaska­dé­rů a zejmé­na spe­ci­a­lis­tů pro hro­mad­né jez­dec­ké scé­ny. Pro Stipa Gurduliće však byli star­ší a zku­še­ní kaska­dé­ři pří­liš dra­zí, a pro­to do fil­mů obsa­dil mla­dé, sotva dva­ce­ti­le­té hochy, kte­ří byli ochot­ní ris­ko­vat svůj krk za mno­hem méně peněz. Spousta jugo­sláv­ských akté­rů nevzpo­mí­ná na Gurduliće v dob­rém, neboť mají pocit, že je o spous­tu peněz oši­dil. Přesto se jim ale daři­lo po finanč­ní strán­ce dob­ře. Kaskadéři dostá­va­li smluv­ně ujed­na­ný plat a k tomu jim byla kaž­dý den vyplá­ce­na odmě­na, jejíž výše závi­se­la na počtu pádů z koně nebo budo­vy. Ti nej­lep­ší si tak moh­li vydě­lat za jeden film více, než byl prů­měr­ný roč­ní plat jed­no­ho Jugoslávce.

Kaskadéři byli tvr­dí, přes­to ale vese­lí klu­ci a pano­va­lo mezi nimi oprav­do­vé přá­tel­ství. Mnozí pochá­ze­li z chor­vat­ské­ho hlav­ní­ho měs­ta Záhřebu a zna­li se již od dět­ství. Žili pod­le svých vlast­ních pra­vi­del a od ostat­ních čle­nů fil­mo­vé­ho štá­bu se drže­li stra­nou. V době natá­če­ní may­o­vek vlast­ni­la pro­dukč­ní spo­leč­nost Jadran film vel­ké množ­ství koní, kte­ré odkou­pi­la v pade­sá­tých letech od jugo­sláv­ské armá­dy a posta­vi­la pro ně neda­le­ko dneš­ní­ho záhřeb­ské­ho hipodro­mu stá­je. Mnoho kaska­dé­rů mělo ovšem své vlast­ní koně, kte­ří díky inten­ziv­ní­mu tré­nin­ku ovlá­da­li růz­né umě­lec­ké kous­ky. Přestože někte­ré pády vypa­da­jí veli­ce nebez­peč­ně, před­sta­vo­va­ly pro koně jen vel­mi malé rizi­ko. Pokud přes­to došlo ke zra­ně­ní, bylo to čas­tě­ji u jezd­ce než u koně. Během natá­če­ní akč­ních scén byl smr­tel­ně zra­něn pou­ze jeden kůň, a to ve fil­mu Old Shatterhand, kte­rý ovšem vzni­kal pod jinou pro­dukč­ní spo­leč­nos­tí. K žád­né­mu zra­ně­ní nedo­šlo ani při natá­če­ní vel­mi nebez­peč­né scé­ny v Posledním výstře­lu, kdy koně s jezd­ci a povo­zy pada­jí do pas­ti nastra­že­né Samem Hawkensem. Luka Knežević vzpo­mí­ná: „Koně vycí­ti­li, že je tam díra a tři­krát se před ní zasta­vi­li. Pak dosta­li injek­ce na uklid­ně­ní a scé­nu se poda­ři­lo nato­čit. Koním ani klu­kům se při­tom nic nesta­lo.“ Jedním z nepsa­ných pra­vi­del kaska­dé­rů bylo, že ten, kdo během natá­če­ní neú­mysl­ně spa­dl z koně, musel ostat­ním kou­pit 10 lit­rů vína.

Kromě prá­ce s koň­mi bylo hlav­ním úko­lem kaska­dé­rů zastu­po­vá­ní her­ců při nebez­peč­ných potyč­kách a pádech. Pokud měl herec utr­žit při rvač­ce ránu, byl to obvykle kaska­dér, kte­rý se mís­to něho ská­cel k zemi, pro­to­že rizi­ko zra­ně­ní a tím pádem i pře­ru­še­ní natá­če­ní bylo pro fil­ma­ře pří­liš vel­ké. Zatímco někte­ří her­ci se rizi­ka nebá­li a dublé­ra odmí­ta­li (tře­ba Götz George, Louis Velle, Sieghardt Rupp), jiní se zásko­ku pří­mo doža­do­va­li. Například Stewart Granger, před­sta­vi­tel Old Surehanda, zastá­val názor, že je veli­ce nepro­fe­si­o­nál­ní, aby na zem padal herec, když to za něho může udě­lat někdo jiný, navíc mno­hem lépe a věro­hod­ně­ji. Kaskadérům se ten­to postoj pocho­pi­tel­ně zamlou­val, pro­to­že jim zajiš­ťo­val dosta­tek prá­ce a tím i pra­vi­del­ný pří­sun peněz. Většina hlav­ních her­ců měla své­ho osob­ní­ho dublé­ra. Za Pierra Brice zaska­ko­val nej­čas­tě­ji Andrea Mitrečić nebo Šimun Jagarinec a za Lexe Barkera Nikola Gal, Mate Ivanković a ital­ský kaska­dér Giancarlo Bastianoni. Maria Girottiho zastu­po­val Milan Mikuljan, za Ralfa Woltera nebo Elke Sommer zaska­ko­val Zlatko Hrastinski a Herberta Loma nahra­zo­val Šimun Jagarinec. Místo Stewarta Grangera lze v ris­kant­ních scé­nách roze­znat Ivana Krištofa. Letizii Roman - Juditu z Old Surehanda - dublo­val Franjo Crnečki.

V někte­rých pří­pa­dech bylo nut­né, aby se her­ci nau­či­li ale­spoň zákla­dům jízdy na koni. Často pro­chá­ze­li výcvi­kem pod vede­ním kaska­dé­rů a mno­zí byli nato­lik šikov­ní, že zvlád­li i pár jed­no­du­chých kaska­dér­ských kous­ků. Mario Adorf a Götz George byli u kaska­dé­rů obzvlášť oblí­be­ní a dostá­va­li od nich ty nej­lep­ší koně. Herci, kte­ří pohlí­že­li na povo­lá­ní kaska­dé­rů s despek­tem, dosta­li občas koně, jenž na urči­té ges­to zare­a­go­val prud­kým zasta­ve­ním ze cva­lu. Mavid Popović, před­sta­vi­tel Inču-čuny, zapla­til za své bez­o­hled­né cho­vá­ní vůči kaska­dé­rům zlo­me­ným nosem. Herec Vlado Krstulović vzpo­mí­ná: „Když teh­dy Popović dora­zil na plac, všem se hroz­ně chlu­bil svým jez­dec­kým umě­ním a tvr­dil, že se učil pří­mo u Královské jugo­sláv­ské kava­le­rie.“ Kaskadéři na sebe poba­ve­ně pohléd­li a při­dě­li­li mu hez­ké, bys­tře vypa­da­jí­cí zví­ře. Mavid se vyšvih­nul do sed­la, pobíd­nul koně ke cva­lu, ale zví­ře odmí­ta­lo spo­lu­pra­co­vat. „Co’s mi to dal za koně? Taková her­ka! To nemáš pro mě něco tem­pe­ra­ment­ní­ho?“ obo­řil se Popović na jed­no­ho z kaska­dé­rů. Ten mu nabí­dl vlast­ní­ho koně se slo­vy, že je to nej­ži­věj­ší zví­ře na pla­cu a Mavid spo­ko­je­ně odcvá­lal. Po něko­li­ka stech met­rech koně oto­čil a cvá­lal zpát­ky ke sku­pi­ně při­hlí­že­jí­cích kaska­dé­rů. „Nikdo z nás her­ců netu­šil, že ten kůň nesná­ší pohled na novi­no­vý papír!“ usmí­vá se Krstulović. „Když byl od nás jen něko­lik desí­tek met­rů, jeden kaska­dér vytá­hl novi­ny a začal v nich lis­to­vat. V tu ránu kůň zasta­vil a Popović se mohut­ným sal­tem porou­čel k zemi.“

---

Autoři člán­ku - Michaela Kroupová a Jaroslav Maryška

---