Koncert: Amaranthe, Powerwolf – Praha 2018

Letošní kon­cert­ní sezó­na je v plném prou­du. Před-předevčírem jsem vyra­zil na kon­cert vel­mi zají­ma­vé kom­bi­na­ce, a sice dánsko-švédských Amaranthe před­sko­ka­nů v čele s moji pla­to­nic­kou lás­kou Elize Ryd, po kte­rých násle­do­va­li německo-rumunští Powerwolf. Kombinace vskut­ku zají­ma­vá. Kdo chce vědět, kdo ztra­til veš­ke­ré ilu­ze o své oblí­ben­ky­ni, ale kdo také záro­veň našel nové oblí­ben­ce k posle­chu, čte dále.

Amaranthe

O mé dlou­ho­le­té náklon­nos­ti ke švéd­ské vychá­ze­jí­cí hvězdě sever­ské­ho meta­lo­vé­ho nebe Elize Ryd už ví asi kaž­dý. Když před lety spo­lu­pra­co­va­la s Timem Tolkkim na jeho prv­ním Avalonu, oka­mži­tě si mě zís­ka­la nejen pro nád­her­nou bar­vu své­ho hla­su. Posvítil jsem si na ni tedy a zjis­til, že se svou rela­tiv­ně novou, žánro­vě nevy­hra­ně­nou a co se počtu čle­nů a jejich roz­ma­ni­tos­ti týká vel­mi nabu­še­nou kape­lou Amaranthe vyda­la dvě moc pěk­ná alba. To však bylo teh­dy. Od té doby jsem absol­vo­val jeden kon­cert kape­ly na zim­ním Masters of Rock před 4 lety, posle­chl si do dneš­ní­ho dne 3 nová alba, kte­rá vypro­du­ko­va­li, a pře­devčí­rem opět navští­vil jejich kon­cert. Tolik mi sta­či­lo k tomu, abych mohl zkla­ma­ně pro­hlá­sit, že o Elize defi­ni­tiv­ně ztrá­cím zájem. Ta mla­dá krás­ka z Avalonu s naděj­ným hla­sem, kte­rá se ale totál­ně vykaš­la­la na jeho roz­voj, se sta­la pou­ze ozdo­bou na vánoč­ním strom­ku teh­dy ješ­tě své kape­ly. Amaranthe ale mezi­tím vyrost­li, mís­ty při­tvr­di­li, zvý­raz­ni­li ori­gi­nál­ní hla­so­vý pro­jev díky chrapla­vým voká­lům Henrika Englunda Wilhelmssona a Elize tak nějak pře­sta­la stí­hat. A nikde jin­de to neby­lo tolik znát, jako na tom­to kon­cer­tě, kde jsem si uvě­do­mil, že kdy­by své aku­rát­ní žen­ské tělo nepa­so­va­la do stá­le těs­něj­ších kože­ných obleč­ků, kte­ré během kon­cer­tů postup­ně odha­lu­je, už by tam oprav­du byla úpl­ně k niče­mu, neboť svou hla­so­vou nevy­zrá­los­tí a neo­cho­tou s tím coko­liv dělat už kape­le na kon­cer­tu oprav­du k niče­mu není. Osobně mě to straš­ně mrzí, viděl jsem v ní obrov­ský poten­ci­ál, ale dopadlo to tak, že se zaši­la v kape­le, kte­rou nepo­tře­bu­je, a kte­rá nepo­tře­bu­je ji.

Abych ale více zhod­no­til samot­ný kon­cert, než své hoř­ké zkla­má­ní se v samot­né Elize, nu, to také neby­la žád­ná slá­va. Ozvučení ryt­mic­kých nástro­jů bylo na pomě­ry posled­ních let praž­ských kon­cer­tů pří­jem­né, ale jakmi­le do toho vstou­pi­la prá­vě výše zmí­ně­ná Elize, kte­rá už navíc ani nejde pova­žo­vat za frontman­ku v totál­ně nevkus­ném čer­ve­ném čem­si, s hlás­kem koli­b­ří­ka, kte­rý nevě­děl, jak hla­si­tě začí­nat slo­ky a jak cel­ko­vě kon­čit výš­ky, vše bylo ztra­ce­né a přes­to, že při kon­cer­tě kape­la vsa­di­la vět­ši­no­vě na sta­ré zná­mé pec­ky z původ­ních alb, nijak zvlášť to výsled­né­mu dojmu nepo­moh­lo. Možná by Amaranthe pomoh­lo, kdy­by moh­li ode­hrát svůj vlast­ní kon­cert, kte­rý by si pola­di­li pod­le svých před­stav, a nebýt jen hos­ty vět­ších kapel. Jenže dokud na sobě nezačne Elize pra­co­vat a kape­la se nevrá­tí k vyso­ké kva­li­tě svých prv­ních dvou až tří alb, pochy­bu­ji, že by u nás vypro­da­li halu.

Uděluji 40%

Powerwolf

Po svém zne­chu­ce­ní z Amaranthe, ve kte­ré jsem věřil, že před­ve­dou o mno­ho více, jsem se poti­chu a s iro­nic­kým úsmě­vem na rtech těm, kte­ří z nich byli hoto­ví, ode­bral k pípě zapít smu­tek ze ztrá­ty jed­né ze svých ikon. Nedá se nic dělat, život jde dál. Po pár kous­cích jsem se louda­vým kro­kem ode­bral na bal­kon kar­lín­ské­ho Fóra, abych z dál­ky nakou­kl na to, jak to půjde pro mne poměr­ně nezná­mým Powerwolf, od kte­rých znám pou­ze před­po­sled­ní foš­nu Blessed & Possessed. Z letar­gie mě pro­bra­lo, když jsem si vši­ml, jak napja­tě a mís­ty i hla­si­tě davy dole kape­lu oče­ká­va­jí. To však byl jen začá­tek mého údi­vu, pro­to­že když pěti­ce vlkodla­ků vtrh­la na stage, roz­pou­ta­lo se peklo, jaké jsem na halo­vých kon­cer­tech neza­žil! Wolfíci s doko­na­le vyla­dě­ným zvu­kem od samé­ho začát­ku a nápa­di­tou scé­nou s hřbi­tov­ní atmo­sfé­rou pub­li­kum totál­ně odrov­na­li od samé­ho začát­ku. Pár těch kon­cer­tů už mám za sebou, ale tako­vý­hle úvod­ní hukot jsem fakt zatím neza­žil a bylo vidět, že i kape­la z toho byla pořád­ně pře­kva­pe­ná.

Jak Powerwolf zača­li, tak i pokra­čo­va­li a já si uží­val kaž­dou jejich sklad­bu přes­to, že z jejich tvor­by znám tak maxi­mál­ně 20%. Shodou okol­nos­tí z mnou napo­slou­cha­né­ho CD zazně­lo nej­ví­ce pís­ni­ček, tak­že u těch nej­lep­ších jako Army of The Night, Let There Be Night, Armata Strigoi a samot­né Blessed and Possessed, kte­ré shod­ně zazně­ly zhru­ba upro­střed vystou­pe­ní, pro mě a řekl bych i pro vět­ši­nu návštěv­ní­ků kon­cer­tu nastal vrchol celé­ho veče­ra. Po nich bohu­žel při­šlo mír­né ochla­ze­ní, pro­to­že nej­vět­ší hity zazně­ly a kon­cert už byl pro moder­ní pub­li­kum pří­liš dlou­hý. Díky tomu, že dora­zi­ly dvo­jí hos­té a před Amaranthe hrá­li ješ­tě Kissin‘ Dynamite, dél­ka postá­vá­ní se blí­ži­la ke čtyřem hodi­nám a ať si zatvr­ze­lí fes­ti­va­lo­ví fan­do­vé říka­jí co chtě­jí, pro vět­ši­nu lidí včet­ně mě už je to pros­tě moc dlou­hé. Stejnou chy­bu udě­la­la Avantasia před dvě­ma lety, kdy ode­hrá­li kon­cert trva­jí­cí 3 hodi­ny bez pře­stáv­ky. Je to super výkon kape­ly, ale lidi už to pros­tě ke kon­ci tolik neba­ví, jsou una­ve­ní a jejich ocho­ta spo­lu­pra­co­vat s kape­lou na záva­ru kle­sá. Powerwolf bohu­žel doje­li na to samé a v kom­bi­na­ci s ne úpl­ně dota­že­ným setlis­tem dopla­ti­li na to, že si své fan­dy una­vi­li hned na začát­ku a ke kon­ci už tedy po úvod­ním pekle pod jeviš­těm neby­lo ani sto­py. Přesto ale ode­hrá­li úchvat­ný, skvě­le ozvu­če­ný kon­cert, na kte­rém jsem nena­le­zl chyb. Klávesista Falk Maria Schlegel nesku­teč­ně bavil nejen svou dra­ma­tic­kou pózou při hra­ní, ale také skvě­le nacvi­če­ný­mi pohy­by a ani­ma­ce­mi, kte­rý­mi dochu­co­val kon­cert, když zrov­na neby­lo klá­ves potře­ba. Spolu s frontma­nem Attilou Dornem, kte­rý má původ v ope­ře, a kte­rý zpěv na kon­cer­tu oprav­du pocti­vě oddřel, tvo­ři­li nesku­teč­né duo, jenž chví­le­mi navo­zo­va­lo kva­li­tou před­ne­su dojem posle­chu z CD. Do toho skvě­le syro­vě vyla­dě­ná kyta­ra s basou, bube­ník nad scé­nou, něko­lik cit­li­vě zvo­le­ných pyro­tech­nic­kých efek­tů a bylo o skvě­lou zába­vu posta­rá­no.

Přesto, že kape­la tro­chu přešvih­la dél­ku celé­ho veče­ra pro moder­ní pub­li­kum, kte­ré už se dnes nepo­sil­ňu­je tak, jak tomu bylo dří­ve zvy­kem, a ke kon­ci už návštěv­ní­kům dochá­zel dech, to byl nesku­teč­ný kon­cert a pro mě obrov­ské pře­kva­pe­ní. Powerwolf díky němu zařa­dím mezi kape­ly, kte­rým věnu­ji svůj čas i pozor­nost, a roz­hod­ně dože­nu vzdě­lá­ní chy­bě­jí­cí­mi alby. A příš­tě nej­spí­še při­jdu zas!

Uděluji 85%

---