Koncert: ZZ Top, Kiss – Praha 2019 (End of the Road World Tour)

V polo­vi­ně červ­na se Praze a oko­lí naskyt­la zvlášt­ní a vel­mi neo­do­la­tel­ná pří­le­ži­tost. Do praž­ské­ho sta­di­o­nu v Edenu (ano, vím, že je to Sinobo Stadium a neza­jí­má mě to) totiž dora­zi­ly hned dvě rocko­vé legen­dy, jejichž kon­cert už mož­ná nikdy nemu­sí být pří­le­ži­tost si užít.

Jako před­sko­ka­ni obou slav­ných usku­pe­ní při­šli čeští BSP, na kte­ré jsem se také doce­la těšil. Kapela kolem Kamila Střihavky toho nemá na kon­tě mno­ho, zato však pár noto­ric­ky zná­mých kous­ků typu Když se sná­ší déšť, Holka čap­ni draka, či Země vzdá­le­ná, díky kte­rým jsou napros­to ide­ál­ní kan­di­dá­ti na rych­lý roz­jezd kon­cer­tu, na sezna­mu již mají. Nic více od nich vzhle­dem ke krat­ší časo­vé dota­ci, odpo­led­ním hodi­nám a mini­mál­ní mož­nos­ti vyu­žít veli­kou stage nikdo nemohl čekat, a nic více, ale ani méně jsme sku­teč­ně nedo­sta­li. Za mě skvě­lý roz­jezd s cha­risma­tic­ký­mi voká­ly i říz­ně nala­dě­nou kyta­rou.

ZZ Top

Po skvě­le zvo­le­ném úvo­du dora­zi­lo trio ZZ Top, kte­ré jak všich­ni dob­ře víme, tvo­ří jed­nu z nejdéle hra­jí­cích rocko­vých kapel ve stá­le stej­né sesta­vě. Tohle trio už to spo­lu táh­ne 50 let a prá­vě k této pří­le­ži­tos­ti se uká­za­li i v Praze coby před­sko­ka­ni vel­ko­le­pé show od KISS, čímž bylo dosa­že­no vel­mi neob­vyk­lé­ho, zato však výraz­né­ho kon­tras­tu, kte­rý opět skvě­le zapa­dl do celé­ho veče­ra. ZZ Top na svých kon­cer­tech nepo­řá­da­jí žád­né opu­lent­ní show ani žád­né svě­tel­né vel­ko­le­posti a vysta­čí si s pěk­ně vyve­de­ný­mi skrom­ný­mi rekvi­zi­ta­mi, kte­ré vět­ši­nou při­po­mí­na­jí jejich milo­va­nou Ameriku a ben­zi­nem nasák­lé road tri­py. Během toho­to kon­cer­tu to neby­lo jinak a nej­vět­ší akce, kte­rou jsme u těch­to legend spat­ři­li, byli jejich typic­ké roz­váž­né, zato však syn­chro­ni­zo­va­né úkro­ky obou vou­sa­tých muzi­kan­tů na strunách, kte­ré s blí­ží­cím se kon­cem měni­li jak se říká „osto­šest“.

Jejich pla­y­list byl pro mě osob­ně napros­tou novin­kou, pro­to­že živé vystou­pe­ní těch­to děd­ků jsem viděl prv­ně a při­znám se, že až na vyjím­ky nejsem pří­liš obe­zná­men ani s jejich tvor­bou. Zazněly však typic­ké vypa­lo­vá­ky, kte­ré zná asi kaž­dý rocko­vý fan­da, i kdy­by ZZ Top pro něj byl jen nezná­mý nápis. Slyšeli jsme mimo­ji­né Gimme All Your Lovin‘, Sharp Dressed Man nebo La Grange v pří­dav­ku. Pak také ješ­tě tro­chu neče­ka­ný cover Elvise Presleyho v dru­hém pří­dav­ku s titu­lem Jailhouse Rock, ale proč ne. Co jsme nao­pak nesly­še­li a co mě tro­chu mrze­lo, byla také hitov­ka Viva Las Vegas, nicmé­ně chá­pu, že zaznít nemů­že zda­le­ka vše.

Vystoupení ZZ Top jsem si moc užil, bylo to něco úpl­ně jiné­ho, než běž­ně navště­vu­ji a trou­fám si tvr­dit, že to pat­ří k základ­ní­mu rocko­vé­mu vzdě­lá­ní, kte­ré jsem si rád dopl­nil.

Uděluji 70%

KISS

Po prv­ních dvou krat­ších vystou­pe­ních už se na pódi­um při­ří­ti­li typic­ky namas­ko­va­ní Paul Stanley, Gene Simmons a spol., aby za dopro­vo­du opu­lent­ní show před­sta­vi­li legen­dár­ní KISS, což je také záži­tek, kte­rý si v rám­ci své­ho vzdě­lá­ní jis­tě jed­nou rád dopře­ji. A to asi i kdy­by kape­la nedo­dr­že­la slo­vo a nako­nec i po tom­to tour ješ­tě někdy zakon­cer­to­va­la. Hudba KISS mě až na tři čty­ři hitov­ky vcel­ku minu­la, a zde se musím při­dat k počet­né­mu lis­tu lidí, kte­ří tvr­dí (ať již sou­hla­sí­te, či ne), že KISS hudeb­ně až na tyto osa­mo­ce­né kous­ky nema­jí pří­liš co nabíd­nout.

Koncerty vypro­dá­va­jí nej­spíš hlav­ně pro­to, že své hity vždy pocti­vě zahra­jí a k nim při­da­jí i pořád­nou dáv­ku ohni­vé a mno­hých dal­ších show, včet­ně své­ho mas­ko­vá­ní, kte­rým pro­slu­li, a díky kte­ré­mu si udě­la­li tako­vé jmé­no, jaké mají. Všechno to dohro­ma­dy zkrát­ka utvo­ři­lo funkč­ní a mar­ke­tingo­vě extrém­ně úspěš­ný celek, nicmé­ně pod vším tím pozlát­kem se skrý­vá poměr­ně nezá­živ­ná a měl­ká hudeb­ní zále­ži­tost, kte­rá když neho­ří, nevy­buchu­je a nepo­le­tu­je po pódiu za pou­ži­tí nej­růz­něj­ších tri­ků, není nic víc než šedou nudou. Možná by se těch lep­ších son­gů našlo i více, netvr­dím a neo­ba­lu­ji to strikt­ně na 5, ale na to, jak dlou­hou za sebou tihle klu­ci mají dráhu by člo­věk čekal mož­ná tro­chu více. Marně však.

A přes­ně to se pro­je­vi­lo i na kon­cer­tu. Diváci se sice jakš-takš bavi­li, ale žád­né vel­ké ova­ce sta­di­on nepro­táh­ly, pro­to­že zkrát­ka není za co. Je sice hez­ké, že Gene Simmons obli­gát­ně bavil svý­mi kla­sic­ký­mi tri­ky jako pli­vá­ním krve, stří­le­ním pyro­tech­ni­ky z kyta­ry a Paul Stanley i přes svůj pokro­či­lej­ší věk před­vá­děl také nej­růz­něj­ší kaska­dér­ské kous­ky, když je ale nemá­te jak pod­lo­žit pořád­nou dáv­kou hitů, nikdy to nebu­de ono. Možná prá­vě pro­to se také oba zaklá­da­jí­cí čle­no­vé sna­ži­li pub­li­kum poměr­ně dost čas­to povzbu­zo­vat k vře­lej­ší atmo­sfé­ře, nicmé­ně vět­ši­nou krát­ce a neú­spěš­ně. A čím to bylo čas­těj­ší, tím to bylo otrav­něj­ší, a tím méně lidí na to rea­go­va­lo. Abych neza­po­mněl, na pódiu samo­zřej­mě spo­lu se zaklá­da­jí­cí­mi čle­ny byli také dlou­ho­le­tí soukme­ní­ci Eric Singer za bicí­mi a Tommy Thayer s kyta­rou, ti si však oba až na zce­la vyjí­meč­né chvil­ky hle­dě­li svých nástro­jů a necha­li zakla­da­te­le před­vá­dět jejich leti­tou pra­xi.

Nerad bych jen hanil, ono tohle vše, co jsem napsal, bylo vlast­ně dost oče­ká­va­tel­né, ale přes­to jsem se ale­spoň při těch výše zmí­ně­ných hitech typu Say Yeah, Lick It Up, I Was Made for Lovin‘ You a např. ješ­tě Crazy Nights v souč­tu s dob­ře nacvi­če­nou a vymyš­le­nou, i když mís­ty zby­teč­ně old-schoolovou show, kte­rou jsem pros­tě chtěl ješ­tě vidět na vlast­ní oči, dob­ře bavil. Proč také ne, i když mají své hudeb­ní meze­ry, jsou KISS legen­dou, kte­rou pros­tě chce­te naži­vo vidět a jed­nou, tře­ba za pár dekád si říci „Jo! Na nich jsem byl!“.

Jo, a abych neza­po­mněl! Zvuk byl tak nějak OK! 🙂 Žádný prů­ser, žád­ná hit­pa­rá­da.

Uděluji 75%

---