Koralína a svět za tajnými dveřmi

Se zpož­dě­ním něko­li­ka měsí­ců za svě­to­vou pre­mi­é­rou vstu­pu­je do našich kin 7 let sta­rá kni­ha Neila Gaimana Coraline, pře­ta­že­ná Henry Selickem do ani­mo­va­né­ho fil­mu Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi. Animovaný film samot­ný vždyc­ky trpěl men­ší kri­zí iden­ti­ty, neob­sa­hu­je tolik vizu­ál­ních infor­ma­cí jako hra­ný film a musel se srov­ná­vat se svo­jí samo­zřej­mou fikč­nos­tí, což spous­tě divá­ků děla­lo a dělá problém, jak k němu při­stu­po­vat jako k váž­né­mu médiu.
Tuhle pozi­ci nezmě­ni­la ani nedáv­ná vlna CG fil­mů, kte­rá sice ohro­mu­je svo­jí obraz­nos­tí a hra­vos­tí, ale jakou­ko­li refle­xi zase pře­bí­jel úžas nad pou­ži­tou tech­no­logií a její­mi mož­nost­mi. Proti vše­o­bec­né­mu odka­zu ani­mo­va­né­ho fil­mu domé­ně dět­ské­ho divá­ka se tak sta­vě­lo hlav­ně pár lout­ko­vých ani­má­to­rů (nepla­tí to tře­ba o japon­ské ani­ma­ci, kte­rá měla svůj vlast­ní vývoj).

Za sou­čas­nost může­me mlu­vit o těch nej­zná­měj­ších - Tim Burton a Henry Selick (spo­lu stu­do­va­li ani­ma­ci, pra­co­va­li u Disneyho a oba poté ode­šli). Jenže Tim Burton nato­čil Batmany, Mars úto­čí a dal­ší sil­ně sty­li­zo­va­né fil­my, než se vrá­til k ani­ma­ci, a když mu poté Selick reží­ro­val pří­běh Ukradené Vánoce, Burton slí­zl všech­nu sme­ta­nu. Nebude nic div­né­ho, že jejich fil­my pra­cu­jí s podob­nou este­ti­kou a podob­ný­mi nástro­ji, i když roz­dí­ly tu jsou - Henry Selick se věnu­je hod­ně stop-motion ani­ma­ci - sní­má­ní aran­žo­va­ných mode­lů (lou­tek) záběr po zábě­ru - a méně té počí­ta­čo­vé.
Gaimanova Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi vzni­ka­la jako pohád­ka pro jeho dce­ru, máme tu tedy malou Koralínu v hlav­ní roli, zlou čaro­děj­ni­ci a kla­sic­ký pří­běh o odva­ze. Vyprávění je opro­ti před­cho­zí­mu fan­ta­sy Hvězdný prach kla­sič­těj­ší, pohád­ko­věj­ší, ačko­liv nebyl by to Gaiman, aby pohád­ku neza­sa­dil do sou­čas­né­ho svě­ta, nesna­žil se vnést něja­ký dneš­ní problém a kom­bi­no­vat všech­no s para­lel­ním svě­tem fan­ta­zie. A nebyl by to Selick, aby se do fil­mo­vé­ho pře­pi­su tako­vé­ho vyprá­vě­ní s rados­tí nepus­til..

Koralína jako ener­gic­ké, zvě­da­vé, roz­ver­né před­pu­ber­tál­ní dítě trp­ce sná­ší pře­stě­ho­vá­ní s rodi­či z měs­ta do staré­ho domu doslo­va upro­střed niče­ho. Nějakou dobu jí zaba­ví prohle­dá­vá­ní zahra­dy (což při­po­me­ne atmo­sfé­ru sta­ré fan­task­ní kni­hy Zahrada Karla Högera), při kte­rém nará­ží také na dal­ší nájem­ní­ky domu, otrav­né­ho a uke­ca­né­ho Wybieho, pana Bobinskyho s jeho myším cir­ku­sem, balet­ní duo sta­rých panen Spinkové a Forcibleové. Pro všech­ny je typic­ká jejich ego­cen­t­rič­nost, komo­le­ní jmé­na s Karolínou a omí­la­né před­sta­vo­vá­ní jejich „zají­ma­vé­ho“ živo­ta. Rodiče Koralíny jsou pro změ­nu napros­to zasek­nu­tí na své prá­ci a nema­jí na svou rato­lest ani čas, ani v důsled­ku zájem udě­lat si ho. Klasickým vyvr­cho­le­ním dne je sli­zo­vá veče­ře otce před spa­ním.

Povahu odo­sob­ně­né­ho svě­ta kopí­ru­jí šedé bar­vy, čas­té deš­ti­vé poča­sí, a v tako­vých časech zůstá­vá jedi­nou mož­nos­tí prů­zkum vnitř­nos­tí domu. Absolutní nud­nost desí­tek oken a dve­ří roz­ra­zí jed­ny zamče­né za tape­tou. Celý nový svět, kte­rý skrý­va­jí, Koralína začí­ná obje­vo­vat až při noč­ním prů­zku­mu, kdy obje­ví mís­to původ­ní­ho zazdě­ní prů­chod do alter­na­tiv­ní­ho sno­vé­ho prosto­ru. Tam je všech­no barev­něj­ší, zábav­něj­ší, dokon­ce tam jsou její jiní rodi­če a jsou pozor­ní, las­ka­ví a jiná mat­ka vaří skvě­lá jíd­la, Wybie nemlu­ví a poslou­chá, pan Bobinsky koneč­ně vytáh­ne na svět­lo svůj skvě­lý myší cir­kus a Spinková a Forcibleovou proklá­da­jí vtip­nou hru skvě­lý­mi akro­ba­tic­ký­mi čís­ly. Až na to, že mají všich­ni knof­lí­ky mís­to očí. V rea­li­tě rodi­če při­pi­su­jí dru­hý svět Koralíny její ima­gi­na­ci a pokra­ču­jí v nezájmu, ti jiní rodi­če ji vábí na jíd­lo a hry. Všechno je za taj­ný­mi dveř­mi zají­ma­věj­ší, až na Wybieho otr­ha­nou čer­nou koč­ku, kte­rá je pode­zře­le všu­de stej­ně ošk­li­vá a dává tušit, že ne úpl­ně všech­no tu bude v pořád­ku.

Gaiman i Selick mají pro propojo­vá­ní rea­li­ty a fan­task­ní­ho svě­ta sla­bost, skrz tuhle alter­na­ti­vu dáva­jí svým posta­vám mož­nost reflek­to­vat ten oby­čej­ný, ve kte­rém spous­ta věcí a vzta­hů nefun­gu­je tak, jak by si člo­věk před­sta­vo­val nebo od něj jed­no­du­še mohou utí­kat. Přesto se zde zpří­tomně­lá fan­ta­zie uká­že jako neprav­di­vá, umě­lá a kata­stro­fic­ká. Koralína se ale ani po prokouk­nu­tí tri­ků jiné mat­ky nevy­hne kon­fron­ta­ci se sno­vým prosto­rem. Kostky jsou již vrže­ny a dosud let­mo kri­ti­zu­jí­cí vyprá­vě­ní o nepo­sed­né hol­ce obje­vu­jí­cí svět říše divů zís­ká­vá kódy psy­cho­thrille­ru a horo­ru.
Jeden svět výtvar­né­ho rea­lis­mu pas­te­lo­vých barev a ost­rých rysů, pod­zim­ních dešťů, mlhy a povad­lé zahra­dy mizí. Fantazijní svět ost­rých barev, tep­la, zába­vy, emo­cí a živo­ta se roz­pa­dá do vizu­ál­ní­ho němec­ké­ho expre­si­o­nis­mu, kde se honí stí­ny, obje­vu­jí zele­ní ducho­vé, nasvě­cu­je zespo­du. Jiná mat­ka je nyní vyhub­lá čaro­děj­ni­ce s dlou­hý­mi pařá­ty (a evo­lu­ce posta­vy jde postup­ně ješ­tě dál, k mecha­nic­kým kon­če­ti­nám), Wybie má při­ši­tý úsměv, roz­to­mi­lé myš­ky se mění ve vel­ké kry­sy, scé­na se zrych­lu­je, pře­lé­vá do jed­not­li­vých loka­cí, ve kte­rých Koralína sou­pe­ří o oči mrtvých dětí a uvěz­ně­né duše svých pra­vých rodi­čů, až vše úpl­ně mizí v nico­tu. Virtuální svět se hrou­tí do sebe sama, aby se zachy­til do pavu­či­no­vých sítí. A že Koralína pavou­ky nesná­ší, je pří­hod­né. Zkušenosti ze západ­ních kin říka­jí, že děti na tomhle fil­mu samo­zřej­mě bre­čí.

Horor má v Koralíně koli­krát i svou odkry­tou tvář, odkaz na Hitchcockovu spr­cho­vou scé­nu nebo památ­ný face­hu­g­ger z Vetřelců potě­ší nejed­no­ho fanouš­ka. Svojí roli může hrát i samot­ná funk­ce lou­tek, od fan­ta­zij­ní­ho svě­ta plné­ho loutek/lidí s při­ši­tý­mi knof­lí­ky, skrz rea­li­tu, kde loutka/hračka Koralíny slou­ží čaro­děj­ni­ci ke špe­ho­vá­ní rados­tí a tužeb, záro­veň lout­ka repre­zen­tu­je i člo­vě­ka samot­né­ho. Snaží se Henry Selick tedy i for­mou iden­ti­fi­ko­vat vztah rea­li­ty a fan­ta­zie jako kon­t­ro­lo­va­né­ho (lout­ka, člo­věk) a kon­t­ro­lu­jí­cí­ho (vodič, čaro­děj­ni­ce)?
U ani­mo­va­né­ho fil­mu je jed­nou úpl­ně nej­dů­le­ži­těj­ších vazeb spo­je­ní obra­zu a zvu­ku, potaž­mo hud­by. Předchozí Selickova spo­lu­prá­ce na Ukradených Vánocích s Danny Elfmanem byla sáz­kou na jis­to­tu, ten­to­krát sklá­dal hud­bu Francouz Bruno Coulais (Microcosmos, Purpurové řeky). Jeho směs elek­tra a občas­né­ho world music je tu nej­víc zastí­ně­ná tem­něj­ším nebo melan­cho­lic­kým orchestrem někdy dopro­vá­ze­ným žen­ským nebo dět­ským zpě­vem. Nakonec jen jeden song zůstal rocko­vé sku­pi­ně úzce prováza­né s fil­my, They Might Be Giants. Coulaisův hudeb­ní mini­ma­lis­mus dob­ře fun­gu­je, dopl­ňu­je čis­to­tu obra­zu a s horo­rem si úder­né moti­vy orchest­rál­ní hud­by ve fil­mu rozu­mí už dlou­ho.

Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi byla natá­če­na pro ste­ro­sko­pic­ké projek­ce a je u nás také dis­tri­bu­o­vá­na ve svo­jí 3D ver­zi. Takový hyper­me­di­ál­ní obraz se svo­jí nevý­ho­dou vynu­ce­né­ho smě­řo­vá­ní pozor­nos­ti divá­ka k efek­tu samot­né­mu může být pro ani­mák čas­to výho­dou, v pří­pa­dě Selicka je ale svět (zvláš­tě ten fan­ta­zie) zahl­cen spous­tou infor­ma­cí, kte­ré divá­ko­vi potom budou jed­no­du­še utí­kat a těž­ko si posklá­dá tak kom­plex­ní obraz jako divák kla­sic­ké kopie. Druhým háč­kem 3D projek­ce je potom čes­ký dabing, jinak film zůstá­vá v ori­gi­nál­ním zně­ní s titul­ky.

Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi je tedy sta­ro­no­vé zpra­co­vá­ní kla­sic­ké pohád­ky. Gaimana si urči­tě nece­ní­me za něja­ké jeho objev­né nová­tor­ství, ale za oso­bi­tý vyprá­vě­cí styl a odva­hu v tomhle prosto­ru ote­ví­rat i sou­čas­ná téma­ta. Henry Selick jen udě­lal to, co uměl nej­líp: stop-motion ani­ma­ci se svým boha­tým este­tic­kým cítě­ním, kte­rou natá­hl na celých 100minut, za to poklo­na celé­mu týmu ani­má­to­rů. Všechno tady fun­gu­je jak má a pří­běh je skvě­le odvy­prá­vě­ný.

Naše hod­no­ce­ní: 

7

Podobné člán­ky

Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi

Recenze: Noc v muzeu 2

Recenze: Andělé a démo­ni

Recenze: Dvojí hra

Recenze: Krvavý Valentýn

Recenze: Pátek tři­nác­té­ho

Recenze: Gran Torino

Recenze: Rychlí a zbě­si­lí

Recenze: Válka Nevěst

Recenze: Monstra vs Vetřelci 3D

Pro mož­nost psa­ní komen­tá­řů se při­hlaš­te nebo zare­gis­truj­te.
9. June 2009 - 20:02 — Michal Frýdl

---