Kurs potápění - kniha

V jed­né míst­nos­ti stoí jed­na žena, kte­rá se chys­tá psát do novin, ale ne jen tak něco leda­ja­ké­ho. Je roz­hod­nu­tá napsat svo­ji rodin­nou his­to­rii, o kte­ré však toho moc neví. Na stěně visí obraz pra­ba­bič­ky, s níž žena roz­mlou­vá a před­sta­vu­je si, jak jí pra­ba­bič­ka odpo­ví­dá v jejím stylu. Historie se zača­la už vel­mi dáv­no, když byd­lel v hos­po­dě na Kladensku hos­tin­ský, kte­rou i vlast­nil. Když se mu naro­di­la dce­ra Bohdanka, tak nebyl zrov­na nad­še­ný a pro­je­vi­lo se to, když jí bylo oko­lo čtr­nác­ti až pat­nác­ti let, když ji otec vyhnal a vydě­dil. Nutno dodat, že měla outě­žek, v dneš­ní době řeče­no – byla těhot­ná.

Tak tedy žena roz­mlou­va­la s obra­zem své pra­ba­bič­ky, vyprá­vě­la o svém tatín­ko­vi, kte­rý jim jako malým chtěl být vzo­rem. Uváděla tře­ba pří­klad, když se tra­fi­kant­ka pře­po­čí­ta­la o pade­sát halé­řů. Tatínek se nevá­hal vrá­tit a srov­nat její pro­hře­šek. Ta mu děko­va­la se slza­mi v očích s tím, že kéž by všich­ni byli tak pocti­ví jako on a děti by si z něho měli brát pří­klad. Řekla to, poně­vadž byli zrov­na s ním. Žena pole­mi­zo­va­la o tom, že neví, jest­li by to udě­lal, kdy­by s ním zrov­na neby­li u toho. Žena se též s pra­ba­bič­či­ným obra­zem na stěně pře­la v názo­rech.

Například vyká­ní, jenž se upřed­nost­ni­lo v pra­ba­bič­či­ně době už nyní moder­ní neby­lo a vlast­ně ani nee­xis­to­va­lo, co se týká rodin­ných pří­sluš­ní­ků a pra­ba­bič­čin obraz to neli­bě nesl. Žena pra­ba­bič­ce také řek­la, že už byl vyna­le­zen postřik, to když jako­by jí obraz říkal, proč si myje cit­ron. Ženina babič­ka Žanda, na kte­rou se pta­la obra­zu, byla její nej­spíš nej­mi­lej­ší člen rodi­ny. Stále na pra­ba­bič­či­ně obra­zu vyzví­da­la, jak to ten­krát všech­no bylo, pro­to­že pra­ba­bič­ka Žandu posa­di­la na noč­ník a tak ji také hlí­da­la. Jinak to nešlo, Žanda prý byla doce­la divo­čej­ší dítě. S pra­ba­bič­kou se dále pře­la o tom, jest­li nechtě­la mít život snad­něj­ší.

Ta jí už opět dopá­le­ně z obra­zu odpo­ví­da­la, že se dře­lo od slun­ka do slun­ka a při­tom se rodi­lo jed­no dítě za dru­hým, a to všech­no jim stači­lo. Nedovedla pocho­pit, že dneska by se s tím roz­hod­ně nikdo nespo­ko­jil. Příběh také popi­su­je, jak se ženi­na babič­ka Žanda sezná­mi­la s jejím dědeč­kem. To šla tak jed­nou k němu domů, ale muse­la se vyptá­vat na ces­tu. Kromě toho byl děde­ček, jak by se tak kulant­ně řeklo, z celé osa­dy nej­in­te­li­gent­něj­ší, pro­to­že jako jedi­ný cho­dil do ško­ly, i když jenom v zimě, ale uměl číst, při­čemž to ho stálo vyha­zov ze statku.

Lidé mu nosi­li před­čí­tat novi­ny, ale pak se usou­di­lo, že byli pří­liš soci­a­lis­tic­ké, tak ho pros­tě vyho­di­li. Maminka ho sice brá­ni­la, že četl jen to, co mu při­nes­li, ale neby­lo jí to nic plat­né. Příběhem pro­chá­zí i Bohdanka, kte­ré se naro­dil syn Pepík, ale dala ho k vycho­vá­ní řádo­vým sestrám. Vlastně ho tam odlo­ži­la a řádo­vé sest­ry nevě­dě­li, čí je. Ale babič­ka Žanda všech­no vědě­la, tak cho­di­la za Pepíkem oro­do­vat i do ško­ly, či lépe řeče­no došláp­nout si na uči­tel­ky, když vidě­la, že se straní dětem tzv. pan­ských nebo­li z lep­ší spo­leč­nos­ti a nemoh­la to unést.

Tato kni­ha je sice ten­ká, ale autor­ka uved­la hned na začát­ku tolik postav, že se čte­nář vel­mi těž­ce ori­en­tu­je, teda aspoň mě se tak zdá. Ze začát­ku se mi pří­běh líbil, ale pak mě nad­še­ní opus­ti­lo, nicmé­ně bych to dopo­ru­či­la ke čte­ní spí­še ženám než mužům. Má 176 stran.

Věnovalo nakla­da­tel­ství Atlantis.

• Autor: Jana Červenková
• Žánr: belet­rie
• Nakladatelství: Atlantis
• Datum vydá­ní: 1998

---