Marek Epstein, známý především skvělými filmovými scénáři, si vybral pro svou knihu povídek postavy, které se dostanou do komplikované situace a musí se rozhodnout pro určité řešení situace. I když toto rozhodnutí má nebo může mít pro daného jedince zásadní dopad na jeho další život, je volba čistě na něm a vychází hodně z jeho předchozích životních zkušeností. V povídce „Šakalí dech“ zachycuje autor samotného hrdinu, který se vydává na zdolání skalního vrcholu. Další postavy se objevují jen ve vzpomínkách. Autor postupně odhaluje zásadní životní momenty v prožitém životě a tím i motivaci k jeho dalšímu jednání. Stejný postup přiblížení hlavního hrdiny volí autor i v ostatních povídkách, kde již ale hrdinové řeší krizové situace a mají konkrétní protihráče. Popis pocitů a jejich úvah postavy zlidšťuje a umožňuje větší pochopení jejich jednání. Všichni hrdinové povídek žijí v nějaké formě partnerského vztahu, kde hrají určitou roli nejen jejich současní nebo bývalí partneři, ale také děti. V povídce „Synek“ dítě představuje nositele odlišných životních hodnot a stává je skutečným aktivním protihráčem hlavního hrdiny. Odlišný přístup k životu otce a syna rozděluje, ale autor to nevidí negativně. Nechá otce hledat vlastní řešení a povídku končí pozitivně. V některých povídkách (Nerez, Zbraň) jsou příběhy drsnější a hlavní hrdinové se dostávají na hranu zákona. Autor však nevykreslil hrdiny s jednoznačně negativní povahou a odhaluje důvody řešení krizové situace. Povídky nejsou dlouhé, ale jsou dramaticky vystavěné. Příběhy však nejsou komplikované a většinou v nich není ani mnoho postav. Povídku „Šofér “ si dokážu představit i jako námět pro filmový scénář. Do celkové koncepce mi nezapadá povídka „Kuna“, kde hrdina řeší problémy s nezvaným nájemníkem a pod rukama mu uteče důležitější problém. Je to taková hříčka, která působí mezi ostatními příběhy jako z jiného košíku. Jinak mi různorodost prostředí ani životních osudů postav nevadila, naopak, pro povídkovou knižní formu mi to vyhovovalo.
Epstein má vypravěčský dar, který umí rychle vtáhnout do děje a nechává současně nahlédnout do nitra hlavních postav. Více než popisu prostředí se věnuje popisu pocitů a myšlení postav, což působí až intimně, jako by se kamera dívala na detaily tváře a sledovala v ní odraz emocí. Autor dokáže rychle a výstižně charakterizovat různá sociální prostředí včetně způsobu chování i mluvy. Nepoužívá květnatá souvětí a popisuje jen to, co je pro jednání postavy a samotný příběh důležité. Úspornost, s jakou volí jednoduché a krátké věty, připomíná filmový střih, kterým se děj posouvá rychleji a zvyšuje napětí.
Povídky mě zaujaly a především se mi líbí, že Epstein své postavy nehodnotí a nechává je jednat. Je to jako v detektivce, kdy se čtenář spolu s hlavním hrdinou stává součástí příběhu bez ohledu na to, zda se jedná o oběť nebo zločince. I v povídkách je napínavé sledovat, jak příběh skončí. Proti filmovým scénářům nejsou pochopitelně charaktery postav podrobné a děj není komplikovaný. Každopádně je to ale poutavé čtení.
Zajímavá obálka a černobílé ilustrace, které se díky menší velikosti v knize ztrácejí, jsou dílem zkušené ilustrátorky Evy Bartošové.
Vydala Euromedia Group v březnu 2022.
Hodnotím: 65 %
