Po strništi bos

Předpokládám, že zná­te film stej­né autor­ské i rodin­né dvo­ji­ce s názvem Obecná ško­la. Pokud ano, máte jako divá­ci na jed­nu stra­nu vyhrá­no, pro­to­že už pře­dem tuší­te, jakou poe­ti­ku auto­ři v novém fil­mu zvo­li­li, a navíc děj fil­mu Po str­niš­ti bos před­chá­zí ději Obecné ško­ly, tak­že někte­ré důle­ži­té posta­vy (ač je po létech samo­zřej­mě hra­jí jiní her­ci) už vlast­ně zná­te. Na dru­hou stra­nu je Obecná ško­la pro nový film asi podob­ným pro­kle­tím jako váš star­ší chytřej­ší bra­tr, kte­rý cho­dí do stej­né ško­ly jako vy: Máte jis­to­tu, že vás s ním budou pořád srov­ná­vat a je vel­mi prav­dě­po­dob­né, že to srov­ná­ní nebu­de dopa­dat ve váš pro­spěch. Rád bych se na nový svě­rá­kov­ský film díval neza­u­ja­tý­ma oči­ma, ale nejsem si jis­tý, jest­li je to vzhle­dem k výbě­ru námě­tu vůbec mož­né.

Dějový rámec je cel­kem jed­no­du­chý: Malý Eda s rodi­či žije v pro­tek­to­rát­ní Praze, kde postup­ně houst­ne atmo­sfé­ra a lidé, kte­ří se vidi­tel­ně nei­den­ti­fi­ku­jí s němec­kou mocí a její­mi váleč­ný­mi cíli, mají čím dál víc pro­blé­mů a jsou spo­lu se svý­mi rodi­na­mi vysta­ve­ni stá­le vět­ší­mu nebez­pe­čí. Poté, co Edův tatí­nek (Ondřej Vetchý) ztra­til prá­ci v elek­trár­ně, stě­hu­je se celá rodi­na na ves­ni­ci, odkud tatí­nek pochá­zí. Malý Eda je tak vytr­že­ný z měst­ské­ho pro­stře­dí, kte­ré důvěr­ně zná, a dostá­vá se do míst, kde se žije pořád pod­le pra­sta­rých tra­dic a patri­ar­chál­ních pra­vi­del, do míst kde slo­vo hos­po­dá­ře (děde­ček v podá­ní Jana Třísky) je záko­nem a vzta­hy mezi lid­mi urču­jí i dáv­né rodin­né hří­chy, křiv­dy a nedo­ro­zu­mě­ní, jejichž zosob­ně­ním je ve fil­mu rodi­nou zavr­že­ný tatín­kův bra­tr Vlk (Oldřich Kaiser). Navíc se malý Eda musí sna­žit být při­ja­tý do ves­nic­ké klu­kov­ské par­ty, kte­ré se zpo­čát­ku bojí, i když pak do ní až pozo­ru­hod­ně rych­le zapad­ne. Další děj pak tvo­ří jaká­si navol­no slo­že­ná mozai­ka růz­no­ro­dých Edových radost­ných i lehce děsi­vých zážit­ků, kte­rá vyvr­cho­lí dra­ma­tic­ký­mi udá­lost­mi sou­vi­se­jí­cí s kon­cem vál­ky. Válka kon­čí, kon­čí tedy i důvo­dy pro „exil na ves­ni­ci“ a rodi­na s o něco dospě­lej­ším Edou se vra­cí do měs­ta, aby se násled­ně mohl roz­to­čit děj Obecné ško­ly.

Úplný začá­tek fil­mu se mi zdál vel­mi naděj­ný: Eda ješ­tě s jed­ním kama­rá­dem čůra­jí z mos­tu na pro­jíž­dě­jí­cí vlak (jako by tvůr­ci hned v prv­ní scé­ně o své vlast­ní újmě divá­ko­vi pod­sou­va­li to již zmí­ně­né srov­ná­vá­ní s Obecnou ško­lou), a nevo­ňa­vou sprš­ku tak nechtě­ně dopře­jí i němec­kým vojá­kům, kte­ré vlak pře­vá­ží. Následuje asi nej­dra­ma­tič­těj­ší scé­na celé­ho fil­mu, kdy se roz­jíž­dí drs­ná honič­ka němec­kých vojá­ků za Edou (ale­spoň tedy v jeho klu­kov­ské mys­li). Jako by nám chtěl reži­sér potvr­dit, že dra­ma­tic­kou scé­nu nato­čit umí, i když už něco podob­né­ho do kon­ce fil­mu nepo­u­ži­je. Naoko poklid­ná ale latent­ně stá­le napja­tá pro­tek­to­rát­ní atmo­sfé­ra jako by v očích malé­ho klu­ka popus­ti­la uzdu své sku­teč­né zbě­si­lé tvá­ři. Eda prcha­jí­cí před domně­lý­mi němec­ký­mi pre­dá­to­ry doběh­ne domů, scho­vá se pod postel jako pod ochran­ná kří­d­la domo­va ješ­tě zesí­le­ná las­ka­vou mamin­kou (Tereza Voříšková). Nu, pěk­ně si to krát­ké počá­teč­ní fik­tiv­ní dra­ma vychut­nej­me, do kon­ce fil­mu už nám tvůr­ci nic podob­né­ho nena­bíd­nou. I poté - ješ­tě ve měs­tě, ale i poslé­ze na ves­ni­ci - je vůbec domov vní­mán jako ost­rov bez­pe­čí, kam za námi nepřá­te­lé nemo­hou. Když je ale bez­pe­čí tako­vé­ho ost­ro­va pro­lo­me­no (např. gesta­po odvá­dí sou­se­da kvů­li nepo­vo­le­né­mu posle­chu roz­hla­su), je nut­né ho opus­tit a najít jiný. Na ves­ni­ci se pak ost­rov z oázy bez­pe­čí mění spíš v hrad - pev­nost.

Film ve mně vyvo­lal podiv­ný pocit, jako by všech­ny čás­ti obra­zu byly pro­fe­si­o­nál­ně nato­če­né, dob­ře vysti­že­né a přes­ně na svých mís­tech, přes­to v cel­ko­vém pohle­du vypa­dá obraz podiv­ně: K her­cům nemám váž­něj­ší výhra­dy, Alois Grec v hlav­ní dět­ské roli je výbor­ný, mamin­ce Terezy Voříškové věřím, že je milu­jí­cí mamin­kou, tatín­ko­vi Ondřeje Vetchého, že je v mno­ha ohle­dech odváž­ný, byť jeho odva­ha má „rozum­né meze“ a nej­spíš by se ochot­ně­ji posta­vil celé němec­ké armá­dě než své­mu vlast­ní­mu staré­mu otci. Dědeček Jana Třísky má mož­ná pod zka­me­ně­lou slup­kou měk­ké srd­ce, ale nave­nek jed­ná jako zaťa­tý zabej­či­lec, kte­rý není nadán schop­nos­tí odpouš­tět dru­hým ani při­pus­tit vlast­ní pochy­be­ní (ó můj milý vlast­ní dědeč­ku, ško­da, že se na pana Třísku nemů­žeš podí­vat, nej­spíš bys obje­vil i někte­ré vlast­ní pova­ho­vé rysy :-)). Osobně mě ale víc než rodi­če i pra­ro­di­če zau­jal Oldřich Kaiser jako z rodi­ny vyob­co­va­ný Vlk. Jen mi potvr­dil to, co jsem si o něm mys­lel už dáv­no: že když chce, umí se jako jeden z mála čes­kých her­ců podí­vat do kame­ry tako­vým způ­so­bem, že divá­kům i bez nad­by­teč­ných slov pře­běh­ne po zádech mráz, dokon­ce i když hra­je drs­né­ho ven­kov­ské­ho dří­če (pro mne done­dáv­na u Kaisera nepřed­sta­vi­tel­ný pro­ti­ú­kol), ze kte­ré­ho umí jít strach, ale i zvlášt­ní cit. A zdá­lo se mi, že v tom­to fil­mu chtěl.

Paralelně k dění v rodi­ně běží dru­há dějo­vá lin­ka tvo­ře­ná své­ráz­ným živo­tem ves­nic­ké klu­kov­ské par­ty. Obyčejné klu­kov­ské kra­to­chví­le nemo­hou zůstat nedo­tče­né váleč­nou rea­li­tou, tak­že kro­mě hřbi­tov­ní­ho dou­pě­te klu­kov­ské par­ty, kte­ré v něko­li­ka dal­ších dra­ma­tič­těj­ších vte­ři­nách sho­ří na popel málem i s Edou (ale váže­ní, věři­li bys­te, že se může hlav­ní­mu hrdi­no­vi něco stát? Já tedy ne, ani názna­kem!), do děje zasáh­nou nepří­mo i přes ves­ni­ci pocho­du­jí­cí němeč­tí vojá­ci, pře­lé­tá­va­jí­cí spo­je­nec­ké letou­ny a do děje se zapo­jí i letec­ká „bom­ba“, přes­ně­ji tedy pali­vo­vá nádrž z jed­no­ho leta­dla, kte­rou doká­žou šikov­ní klu­ci nále­ži­tě vyu­žít, aby se moh­la ode­hrát dal­ší krát­ká fan­ta­zij­ní scé­na s léta­jí­cím inva­lid­ním vozí­kem.

Velmi, vel­mi nesmě­le se ve fil­mu obje­vu­jí i prv­ní názna­ky muž­ské­ho roz­jitře­ní u malé­ho, pod­le před­lo­hy osmi­le­té­ho Edy. Neodbytná spo­lu­žač­ka, tvář dív­ky z pro­tek­to­rát­ní dese­ti­ko­ru­ny tolik podob­ná zahrad­nic­ké dcer­ce, pood­ha­le­ná teti­na hruď a konec­kon­ců i na lože se chys­ta­jí­cí mamin­ka malé­ho Edu z nezná­mých důvo­dů při­ta­hu­jí, ale - poprav­dě - dob­ro­duž­ný pří­běh je pro Edu jako pro čte­ná­ře pořád ješ­tě mno­hem zají­ma­věj­ší, než ten zami­lo­va­ný. Asi malé­ho Edu vyzvu, jest­li by se nechtěl stát ofi­ci­ál­ním pat­ro­nem nás - nesměl­ců, kte­ří taky jako on mís­to prav­di­vé­ho „Líbíš se mi“ řek­nou radě­ji „Tak ahoj!“ :-).

Ono s tou svě­rá­kov­skou las­ka­vos­tí a bez­kon­flikt­nos­tí je to těž­ké a hlav­ně nejed­no­znač­né: Můžu se jako divák roz­či­lo­vat, že vidi­tel­né kon­flik­ty v ději chy­bě­jí, o to víc ale zabe­rou, když k nim dojde. Pěkným pří­pa­dem je situ­a­ce, kdy našňupnu­tý Eda, kte­ré­ho tatí­nek při volej­ba­lu nechce pus­tit do hry, mu vme­te pře­de vše­mi do tvá­ře, že poslou­chá zahra­nič­ní roz­hlas. Nebo když neod­byt­né­ho psa gesta­pem odvá­dě­né­ho sou­se­da Němci vyslo­ve­ně při­bouch­nou do dve­ří, pro­to­že po dob­rém se se svým pánem roz­lou­čit nechce. V těch­to dra­ma­tic­kých špič­kách divá­ci v kině spo­leč­ně doslo­va nahlas hek­li, jak to byla kon­cen­t­ro­va­né a v té oče­ká­va­né všu­dypří­tom­né las­ka­vos­ti pře­kva­pi­vé, ale opět to nasta­lo jen v něko­li­ka oka­mži­cích na samot­ném začát­ku fil­mu, pak jako kdy­by na ves­ni­ci fil­mo­vá las­ka­vost zkom­bi­no­va­ná s podiv­nou „při­po­roz­há­da­nou pře­ce­vzá­jem­nos­tí“ tri­um­fo­va­la a pev­něj­ší dra­ma­tic­ká struk­tu­ra fil­mu se roz­cink­la na stov­ky stříp­ků. Přitom Jan Svěrák doká­že jako málo­kte­rý jiný reži­sér vytáh­nout z nená­pad­né­ho zábě­ru hned něko­lik úrov­ní sdě­le­ní, jejichž nejed­no­znač­né dozně­ní už nechá­vá na divá­ko­vi, což je mi sym­pa­tic­ké. V kon­tras­tu k těm­to oka­mži­kům (např. lehoun­ce nazna­če­ný dří­věj­ší bliž­ší vztah mezi mamin­kou a Vlkem?) se mi zdá­ly para­dox­ně nejmé­ně fun­gu­jí­cí ty situ­a­ce, kte­ré byly do posled­ní­ho slo­va a ges­ta pře­vza­té z kníž­ky (např. „titul­ní“ scé­na, ve kte­ré se Eda nau­čí cho­dit bos po str­niš­ti, když se během čte­ní dob­ro­druž­né­ho čti­va zatou­lá se svý­mi husa­mi do míst, kam se dostat nechtěl a potká děv­če ze zahrad­nic­tví, nebo když se při­pra­vu­je na zásad­ní střet se svým „wes­ter­no­vým pro­tiv­ní­kem“, spo­lu­žá­kem Škaloudem. V kni­ze jsou to oka­mži­ky s význa­mem doslo­va ini­ci­ač­ním, ale ve fil­mu - ale­spoň v mých očích - jsou oby­čej­né, uto­pe­né a snad­no zapo­me­nu­tel­né. Ne dra­ho­ka­my, ale jen pár z mno­ha vzá­jem­ně si podob­ných skle­ně­ných stříp­ků děje bez zvlášt­ní­ho les­ku.

Navíc sko­ro kaž­dá dal­ší zákru­ta děje jako kdy­by byla pře­dem snad­no odhad­nu­tel­ná. Možná je v tom ves­nic­kém živo­tě něja­ká danost a před­ur­če­nost a věci nemo­hou v podob­ném pro­stře­dí pro­běh­nout jinak, ale měl jsem pocit, že od pří­jez­du na ves­ni­ci jsou všech­ny nastá­va­jí­cí udá­los­ti prů­hled­né jako umaš­tě­ný papír, ani divák nemu­sí být vystu­do­va­ným pro­gnos­ti­kem. Kam se vytra­ti­lo pře­kva­pe­ní a ori­gi­na­li­ta? Možná v tom­to nej­víc jako by se pro­je­vi­lo, že námě­tem není okouz­le­né obje­vo­vá­ní svě­ta malým klu­či­nou, pro kte­ré­ho všech­no, co zaží­vá, voní novo­tou a dob­ro­druž­stvím, ale ve sku­teč­nos­ti jím je vzpo­mí­ná­ní staré­ho muže, kte­rý má mož­ná výho­du v tom, že doká­že pro­ži­té udá­los­ti zařa­dit do kon­tex­tu svých život­ních zku­še­nos­tí a vyba­vit je osob­ním i his­to­ric­kým nad­hle­dem. Ale ten ohňostroj nových barev na původ­ně prázd­ném bílém plát­ně malé­ho člo­víč­ka pře­sa­ze­né­ho se svou nezku­še­nos­tí a oba­va­mi do úpl­ně odliš­né­ho pro­stře­dí, než kte­ré dopo­sud znal a uměl si před­sta­vit, ohňostroj, kte­rý by doká­zal divá­ka pře­nést do obdo­bí, kdy i on - v jiných sou­vis­los­tech - obje­vo­val podob­né nové bar­vy, chu­tě a vůně svě­ta, aby se v kaž­dém návštěv­ní­ko­vi kina roze­zně­la podob­ná strun­ka vlast­ní­ho pro­žit­ku, nic tako­vé­ho, zdá­lo se mi, Svěrákův film nena­bí­zí. Možná by to auto­ři doká­za­li, ale nevy­tkli si to v tom­to fil­mu za svůj cíl, kdo ví. Ale pod­le mne je to ško­da, nevy­u­ži­tá pří­le­ži­tost a mož­ná ten klí­čo­vý roz­díl opro­ti zmí­ně­né Obecné ško­le, důle­ži­těj­ší než kva­li­ta sní­ma­jí­cí kame­ry, herec­ké výko­ny, hud­ba nebo dyna­mi­ka stři­hu.

Podobně jako si zku­še­ný hou­bař i v nepří­z­ni­vém a pří­liš suchém obdo­bí svá mís­teč­ka s pár hou­ba­mi najde, i já jsem si ve fil­mu Po str­niš­ti bos našel mís­ta, kte­rá se mi líbi­la, někte­rá dokon­ce moc; na sma­že­ni­ci to urči­tě sta­či­lo. Ale pořád se mi tak tro­chu zdá­lo, že živo­ta­dár­né­ho deš­tě bylo ten­to­krát na pořád­né a neza­po­me­nu­tel­né fil­mo­vé hou­by pros­tě málo :-).

---

---