Ragtime

(zdroj: www.selenie.fr)

Přestože se zdá, že řada fil­mo­vých postav z toho nemá val­nou radost, do pří­bě­hu stá­le sil­ně­ji pro­ni­ká raso­vé téma, podob­ně jako tomu bylo v době, o kte­ré Ragtime pojed­ná­vá. Ragtime je vůbec nejen sty­lem hud­by, kte­rá teh­dy vlád­la ame­ric­kým měs­tům, ale snad obec­ně i rytmem teh­dej­ší­ho ame­ric­ké­ho živo­ta jako tako­vé­ho. A asi hlav­ní posta­va fil­mu (ono je to s hlav­ní­mi a ved­lej­ší­mi posta­va­mi v tom­to fil­mu vůbec tro­chu zvlášt­ní, autor před­lo­hy nechtěl mít jed­no­znač­ně domi­nant­ní posta­vu, ale chtěl budo­vat para­lel­ní pří­běhy, reži­sér nao­pak chtěl mít jas­ný vůd­čí motiv, výsled­kem je, že film není v tom­to ohle­du „ani ryba ani rak“), čer­noš­ský úspěš­ný pia­nis­ta Coalhouse Walker Jr. (hra­je ho Howard E.Rollins), rag­ti­me hrát oprav­du umí a svý­mi schop­nost­mi, svou ote­vře­nos­tí a tou­hou po nezá­vis­los­ti a akcepta­ci oko­lím si postup­ně zís­ká­vá na svou stra­nu i lidi dopo­sud moc­ně ovlá­da­né raso­vý­mi před­sud­ky („Ti negři se mno­ží jako krá­lí­ci. Tihle lidé nema­jí smy­sl pro rodi­nu, jako máme my!“). Ale i když prv­ní oprav­du úspěš­ní lidé čer­né ple­ti začí­na­jí pro­je­vo­vat veřej­ně své sebe­vě­do­mí (tře­ba jako náš hrdi­na kou­pí nové­ho auto­mo­bi­lu), část spo­leč­nos­ti jim už sice doká­že opa­tr­ně vyjá­d­řit sym­pa­tie, ale sys­tém je ješ­tě neu­mí brát jako rov­no­cen­né v prá­vech a mož­nos­tech. V pod­sta­tě banál­ní rasis­tic­ká roz­trž­ka pia­nis­ty s buran­ským osa­zen­stvem hasič­ské sta­ni­ce je tak v sou­čin­nos­ti se spo­le­čen­skou tra­di­cí nerov­no­práv­nos­ti nená­pad­ným spouš­tě­čem dal­ších neo­vla­da­tel­ných dějů, kte­ré nemo­hou vyús­tit v nic jiné­ho než osob­ní kata­stro­fu a zni­če­ní jed­no­ho snu.

Jestli je Formanův Ragtime v něčem oprav­du skvě­lý, je to - za vel­ké­ho při­či­ně­ní Formanova dvor­ní­ho kame­ra­ma­na Miroslava Ondříčka, kte­rý byl za Ragtime rov­něž nomi­no­ván na Oscara - v navo­ze­ní atmo­sfé­ry sta­ré Ameriky. Ulice vel­ko­měs­ta jsou ve fil­mu úpl­ně zře­tel­ně oním pří­slo­več­ným „tavi­cím kot­lem“, do kte­ré­ho při­spí­va­jí svým dílem imi­gran­ti z celé­ho svě­ta. Na jed­né z ulic se tak více­mé­ně náho­dou setká­vá­me s rus­kým při­stě­ho­val­cem Tatehem (hra­je ho jako jed­nu ze svých prv­ních rolí dnes vel­mi zná­mý herec Mandy Patinkin; při rešer­ši k fil­mu jsem obje­vil infor­ma­ci, že prý Miloš Forman roli původ­ně nabí­dl Vladimíru Menšíkovi, kte­rý ji odmí­tl, ale nepo­da­ři­lo se mi tuto infor­ma­ci potvr­dit z nezá­vis­lé­ho zdro­je), kte­rý se živí vystři­ho­vá­ním pro­fi­lo­vých podo­bi­zen z papí­ru a poz­dě­ji i vytvá­ře­ním zvlášt­ních knih navo­zu­jí­cích dojem pohy­bu­jí­cích se obráz­ků. Tateh je zdán­li­vě pev­ně při­pou­tán ke své národ­ní tra­di­ci a ke své komu­ni­tě (podob­ně jako je fyzic­kým pro­va­zem při­vá­zán ke své malé dcer­ce), ale para­dox­ně se roz­cho­dem s nevěr­nou man­žel­kou (zají­ma­vos­tí snad je, že malič­kou dvou­zá­bě­ro­vou roli svůd­ce s holým zad­kem zde hra­je Pavel Landovský) z těch­to pout tra­di­ce osvo­bo­zu­je a v závě­ru fil­mu ho vidí­me jako člo­vě­ka, kte­rý díky své­mu tvůr­čí­mu vidě­ní sta­ví zákla­dy nově vzni­ka­jí­cí­mu fil­mo­vé­mu prů­mys­lu.

(zdroj: www.telerama.fr)