[Rec] 2

Pokračování již zaběh­lých sérií to nema­jí nikdy leh­ké. Diváci, naml­sa­ní z před­cho­zích dílů, vzhlí­že­jí k nástup­ci s nema­lý­mi oče­ká­vá­ní­mi, kte­rá se ne vždy poda­ří vypl­nit. Tvůrci jsou tak zahná­ni do sle­pé ulič­ky, v níž si musí roz­mys­let, zda budou pokra­čo­vat v nasto­le­né hře, nebo zda sme­tou všech­na pra­vi­dla ze sto­lu a poku­sí se svůj pro­dukt ino­vo­vat.

Během sle­do­vá­ní dru­hé­ho [RECu] se nevy­hne­me srov­ná­ní s úspěš­ný­mi séri­e­mi, kte­ré se o podob­ný tah poku­si­ly. Prvním tako­vým vzo­rem, kte­rý vám vyta­ne na mys­li, bude urči­tě Vetřelec. Ten se  v rám­ci neza­dr­ži­tel­né­ho vývo­je změ­nil z původ­ní­ho Scottova skli­ču­jí­cí­ho horo­ru na ulti­mát­ní váleč­né peklo pod tak­tov­kou Jamese Camerona. Evil Dead nao­pak do béč­ko­vé­ho horo­ru při­mí­chal dáv­ky humo­ru bez toho, aniž by to muse­lo být záko­ni­tě špat­ně. A podob­ných pří­kla­dů (ať už těch úspěš­ných či těch méně) by se dalo najít mno­hem víc.

 

Příběh dru­hé­ho [RECu] ply­nu­le nava­zu­je na před­cho­zí udá­los­ti a divá­ka oka­mži­tě vrhá do dění přes­ně v momen­tě, kde jed­nič­ka skon­či­la. Bez zna­los­tí míst­ní­ho uni­ver­za se bez pro­blé­mu obe­jde­te, přes­to není na ško­du si pří­běh zre­ka­pi­tu­lo­vat. Nebudete tak o nic ochu­ze­ni.

Děj se ten­to­krát točí kolem skvad­ry těž­ko­o­děn­ců, kte­ří při­šli do zná­mé­ho zašpi­ně­né­ho bará­ku kde­si upro­střed Barcelony vymí­tit zdej­ší zmu­to­va­nou ver­bež.

Režisérské duo se s ničím nepá­ře a atmo­sfé­ru nala­dě­nou z posled­ních minut původ­ní­ho fil­mu oka­mži­tě pře­bí­jí nále­tem krve­žíz­ni­vých mutan­tů. Je jedi­ně dob­ře, že se tvůr­ci nepo­kou­še­li nasta­vo­vat v rám­ci klaus­tro­fob­ní lekač­ky, pro­to­že v tomhle ohle­du už bylo z pro­duk­tu vytřís­ká­no maxi­mum. Místo toho tedy může­me hned zkra­je bed­li­vě zkou­mat násled­ky fre­ne­tic­ké akce - vyhřez­lé cáry masa a cákan­ce krve míst­ních pro­ta­go­nis­tů, kte­ří jsou masa­kro­vá­ni šíle­ný­mi zrů­da­mi.

 

[REC] 2 bri­lant­ně krou­ží na hra­ně akč­ní­ho béč­ka a holly­wo­od­ských teen leka­ček. Oproti nim má ale jed­nu výho­du a tou je pro­myš­le­ný scé­nář, kte­rý před prvo­plá­no­vý­mi náva­ly bru­ta­li­ty upřed­nost­ňu­je budo­vá­ní napě­tí. Proto i když víte, že se na vás něco chys­tá, s chu­tí se nechá­te vystra­šit a ješ­tě za to auto­rům podě­ku­je­te. Útoky stra­chu se umně mísí se zbě­si­lou vyso­ko­rych­lost­ní pal­bou jako vystři­že­nou z něja­ké počí­ta­čo­vé stří­leč­ky a vy máte co chví­li pocit, že za dal­ším rohem na vás něco vysko­čí. A vět­ši­nou je to i prav­da.

 

Z jed­nič­ky zůsta­la parád­ní han­dy kame­ra, kte­rá dává divá­ko­vi pocit, že on je sku­teč­ně jed­ním z těch, jejichž vnitř­nos­ti se budou one­dlou­ho válet po zemi. Roztěkaný obraz dodá­vá ilu­ze stra­chu a neu­vě­ři­tel­ným způ­so­bem pro­hlu­bu­je atmo­sfé­ru. Kdo by si mys­lel, že ta se s pří­cho­dem fre­ne­tic­ké akce vytra­tí, ten by se šered­ně pře­po­čí­tal. Ti dva tem­pe­ra­ment­ní Španělé, kte­ří sto­jí za tou­to sérií, si jsou vědo­mi základ­ních fak­to­rů, kte­ré ovliv­ňu­jí psy­chi­ku člo­vě­ka a jeho fak­tor stra­chu. S pro­ta­go­nis­ty jed­no­du­še mani­pu­lu­jí jako s lout­ka­mi, kte­ré před­vá­dě­jí přes­ně tako­vé před­sta­ve­ní, jaké od nich žáda­jí. S hrdi­ny se nemá­me zto­tož­ňo­vat, nemá­me cítit zármu­tek, když nedej bože zemřou. Naopak se máme podí­vat, jak si budou počí­nat a jak dlou­ho jsou schop­ni zůstat na živu a pří­pad­ně si i na jed­not­liv­ce při­vsa­dit.

 

Na divá­ka je bez­pro­střed­ně pře­ná­šen pocit zma­ru, kte­rý pro­ží­va­jí pře­ži­vší, a kte­rý se kaž­dou minu­tou pro­hlu­bu­je. Sami se tak oci­tá­me v onom zasmu­ši­lém domeč­ku, kde svá­dí­me mar­ný boj o holé pře­ži­tí. Počet zmu­to­va­ných umrl­ců drti­vě pře­vy­šu­je zbyt­ky lidí a vám je jas­né, že tahle bitva nebu­de vůbec jed­no­du­chá.

 

Díky sviž­né­mu tem­pu nemá­te poma­lu čas vydech­nout, a tak se jen nechá­vá­te strh­nout pří­bě­hem, kte­rý sice nehý­ří kdo­ví­ja­kou ori­gi­na­li­tou, ale skvě­le se v něm uplat­ňu­jí drob­né inven­ce a detai­ly, kte­ré jej osvět­lu­jí.

První díl přes­to nadá­le zůstá­vá sym­bo­lem, kte­rý si bude­me pama­to­vat asi del­ší dobu a kte­rý si před­sta­ví­me pod pojmem [Rec]. A už se chys­tá troj­ka!

 

75%

 

 

 

 

 

 

 

---

---