Doom Annihilation

Pamatujete si na fil­mo­vé­ho Dooma, kte­rý do kin vtr­hl před čtr­nác­ti roky a také se z pře­váž­né čás­ti natá­čel u nás? Že ne? Kdo by se divil, tahle video­her­ní adap­ta­ce se zařa­di­la po prá­vu do zástu­pu bra­ků, kte­ré se sna­ži­ly pro­dat slav­nou video­her­ní znač­ku na stří­br­ná plát­na tím co mož­ná nej­la­ci­něj­ším způ­so­bem. Ano původ­ní film Doom z roku 2005 měl sice pár zají­ma­vých nápa­dů, kaž­do­pád­ně, jich bylo zatra­ce­ně málo na to, aby stá­ly za dal­ší shléd­nu­tí. Loni ovšem něko­ho napadlo se pus­tit do dal­ší­ho poku­su, kte­ré se v někte­rých sek­to­rech pro­dá­vá jako dru­hý díl, aniž by měl coko­liv vyjma před­lo­hy a názvu coko­liv spo­leč­né­ho s původ­ním fil­mem, ve kte­rém se mimo jiné obje­vi­li i Karl Urban a Dwayne Johnson. Doom Annihilation se za pár dní podí­vá do digi­tál­ní dis­tri­buce po celém svě­tě a já se vám poku­sím na násle­du­jí­cích řád­cích při­blí­žit, proč by vás to mělo nechat abso­lut­ně chlad­ný­mi. 

Joan Dark (Amy Manson) byla vojen­ským tri­buná­lem potres­tá­na za svo­ji posled­ní vojen­skou misi, kdy díky její­mu při­či­ně­ní uni­kl spra­ve­dl­nos­ti nebez­peč­ný tero­ris­ta. Nyní, o něja­ký čas poz­dě­ji se spo­lu se svo­jí posád­kou na ces­tě na Phobos, kde síd­lí základ­na spo­leč­nos­ti UAC, kte­rá pro­vá­dě­la mimo­zem­ské expe­ri­men­ty ve sna­ze zajis­tit lid­ské­mu poko­le­ní budouc­nost. Stanice na měsí­ci Marsu totiž vysla­la nou­zo­vé vysí­lá­ní, kte­ré vyža­do­va­lo oka­mži­tou eva­ku­a­ci. Když ovšem Joan a zby­tek posád­ky dora­zí na mís­to, zjiš­ťu­jí, že se nejed­na­lo o jen tak leda­ja­kou výzkum­nou sta­ni­ci a jeden z přís­ně taj­ných poku­sů se nezda­řil... 

Nebudu tady lamen­to­vat nad tím, jaké roz­hod­nu­tí pro­dukč­ní­ho týmu o odklo­nu od původ­ních cha­rak­te­ris­tik znač­ky je či není správ­né. Jedná se o adap­ta­ci titu­lu a pokud by jejich změ­ny fun­go­va­ly ve pro­spěch fil­mu, tak nevi­dím důvod to řešit. To je ovšem ten prv­ní a doce­la zásad­ní pro­blém fil­mu. Tady totiž nefun­gu­je sko­ro vůbec nic. Do fil­mu jsem se sna­žil jít s ote­vře­nou mys­lí a neře­šit to jak laci­ně a tuc­to­vě tenhle pokus v trai­le­ru co jsem zahlé­dl před pár měsí­ci vypa­dal. Prostě jsem měl nála­du na tak tro­chu hloupé béč­ko a díky jis­té her­ní nos­tal­gii vypa­dal sní­mek Doom Annihilation jako doce­la ide­ál­ní vol­ba. No, neby­la. 

I když totiž bude­te mít úpl­ně nulo­vá oče­ká­vá­ní, věřím, že vás tahle novin­ka doká­že zkla­mat. Jasně, nebu­du tu na rovi­nu říkat že je to ko**tina toho nej­vět­ší­ho kalib­ru, to by asi bylo doce­la nepro­fe­si­o­nál­ní. Ono když film hned po asi čtvrt hodi­ně pro­jek­ce začne vyvo­lá­vat boles­ti­vé a něko­lik let zapo­me­nu­té zábles­ky z kou­zel­né zále­ži­tos­ti jmé­nem Screamers: Hon na člo­vě­ka asi se dalo oče­ká­vat v jakém hávu se tahle novin­ka pone­se. Doom Annihilation sice nevy­pa­dá až tak laci­ně jako tenhle luxus­ní kou­sek z roku 2009, nicmé­ně dale­ko do něj také nemá. Ono i v porov­ná­ní s prv­ním fil­mem adap­tu­jí­cí tuto pekel­nou fran­čí­zu vypa­dá tenhle kus zasta­ra­le, laci­ně a nesku­teč­ně bake­li­to­vě (že i někte­ré fan fil­my mají dale­ko vět­ší pro­dukč­ní hod­no­tu), a to je při­tom ono původ­ní béč­ko čtr­náct let sta­ré. Jistě, od direct-to-DVD fil­mu nejde čekat zázra­ky ale tohle je i tak pros­tě moc. 

Ale to že film vypa­dá laci­ně je jen jed­ním z mno­ha pro­blé­mů fil­mu. O scé­ná­ři nemů­že být asi ani moc řeč když tak poslou­chá­te co ze sebe figur­ky v téhle neú­mysl­né kome­dii vypouš­tě­jí. Tvůrci navíc mají tu drzost do fil­mu cpát bez­o­hled­né odka­zy důle­ži­té osob­nos­ti z her­ní­ho prů­mys­lu a jiné znač­ky id Software tak při­ro­ze­ným způ­so­bem, že to půso­bí jako by se vám her­ci sna­ži­li pro­tlouct plát­nem stodva­cít­ku hře­bík rohov­kou. Ostatně podob­ně při­ro­ze­né a nenu­ce­né jsou ve fil­mu všech­ny odka­zy na reá­lie z před­lo­hy. Celá tahle zále­ži­tost díky tomu půso­bí vlast­ně jako totál­ní céč­ko z ran­ku Sharknado (i když s tro­chu lep­ší­mi efek­ty a kuli­sa­mi), u kte­ré­ho si někdo na kon­ci natá­če­ní vzpo­mněl, že vlast­ně točí adap­ta­ci Doom a tak se roz­hod­li do toho nasu­ro­vo narvat co jen půjde tu a tam.

Problém ovšem je, že Doom je, byl a bude vždy násil­nou adre­na­li­no­vou power fan­ta­sy zále­ži­tos­tí, kde jeden nasra­nej maník kosí zástu­py pekel­ných stvůr co mož­ná nej­su­ro­věj­ším způ­so­bem. Když z doo­m­gu­ye udě­lá­te nepo­sluš­nou kapi­tán­ku, veš­ke­rou pekel­nou akci si nechá­te na závě­reč­nou pár minu­to­vou bit­ku a zby­tek fil­mu si hra­je­te na doce­la oči­vid­ný a nepří­liš vyda­ře­ný klon prv­ní­ho fil­mo­vé­ho Resident Evil, je něco zatra­ce­ně špat­ně. Jako jas­ně je to tvůr­čí roz­hod­nu­tí. Ale taky nebu­du ksa­k­ru adap­to­vat kla­si­ku Prehistorik jako mix sur­vi­val horo­ru a rodin­né­ho dra­ma­tu o plic­ní embó­lii zasa­ze­né­ho na Sibiř. Dávalo by to asi podob­ný smy­sl. 

Obsahově je to nuda, nuda a zase jenom nuda. Navíc, když se o něco jako herec­ký výkon sna­ží tak mož­ná dva tři her­ci z celé­ho ansám­blu, moc pozi­tiv­ních bodů to taky nedá. Zbytek půso­bí, jak kdy­by si všich­ni zkou­še­li, jaké by to bylo být tím super­drs­ným hrdi­nou, kte­rý kdy­si válel v tele­vi­zi v těch dob­rých fil­mech. Filmu navíc chy­bí coko­liv co by ho odli­ši­lo od zástu­pu podob­ných žán­ro­vých bře­ček kte­ré běží ve dvě ráno v tele­vi­zi aby to nevi­děl rad­ši nikdo s čis­tou hla­vou nebo bez spán­ko­vé­ho defi­ci­tu. 

Řemeslně pak není moc co komen­to­vat. Ve své pod­sta­tě je to hodi­nu a tři­čtvr­tě dlou­há pře­hlíd­ka tele­viz­ní ruti­ny. laci­ně vyhlí­že­jí­cích tri­ků a nud­né kame­ry, kte­rá se ale­spoň tro­chu sna­ží zakrýt jak moc laci­ně ta výpra­va vypa­dá. Jo a taky to, že na samot­né stvů­ry z před­lo­hy moc peněz neby­lo tak se se zábě­ry na impy a dal­ší rados­ti rad­ši bude šet­řit. Sterilní režie Tony Giglia  to pak celé pohřbí­vá tako­vým způ­so­bem, že zná­mé slov­ní spo­je­ní peklo na zemi v tomhle pří­pa­dě nabý­vá dal­ší roz­měr. Tohle se pros­tě šíle­ně nepo­ved­lo a nemá moc smy­sl to zakrý­vat nebo sna­žit se na tom hle­dat jaká­ko­liv pozi­ti­va. Doom Annihilation je jed­nou z těch nejmé­ně zábav­ných a nejmé­ně nápa­di­tých video­her­ních adap­ta­cí (ano, beru v potaz kom­plet­ní tvor­bu Uwe Bolla), kte­rá kdy vznik­la. Kontrast toho jak moc váž­ně se všich­ni tvá­ří a jak neú­mysl­ně vtip­ně a stro­je­ně to všech­no vypa­dá, dodá­vá fil­mu onen punc debi­li­ty. Osobně doce­la chá­pu že se od fil­mu id Software distan­co­va­lo dáv­no před pre­mi­é­rou. Otázkou pro mě jen zůstá­vá to, koho napadlo že něco podob­né­ho bude dob­rý nápad.  

Peklo na Zemi, ale v dost jiném smys­lu než asi tvůr­ci zamýš­le­li. Lacině vyhlí­že­jí­cí břeč­ka té nej­hrub­ší jakos­ti, kte­rá by doved­la zapad­nout i mezi kle­no­ty ze Syfy nebo od Asylum. Takový pří­liš nevy­da­ře­ný pokus o to zkom­bi­no­vat něco jako prv­ní fil­mo­vý Resident Evil s laci­ným sci-fi tele­viz­ní sláta­ni­nou a la Screamers: Hon na člo­vě­ka. Výsledek je tako­vá pec­ka, že by i Uwe Boll závi­děl.