REVENANT Zmrtvýchvstání - JAK PŘEŽÍT ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Během natá­če­ní v exte­ri­é­rech v Kanadě a v Argentině - ve sně­hu, vět­ru a čas­to ve vyso­ké nad­moř­ské výš­ce, her­ci a fil­mo­vý štáb čeli­li stej­né­mu nebez­pe­čí a pod­mín­kám jako lidé žijí­cí v tom­to regi­o­nu v Jižní Dakotě v roce 1823. To byl záměr. Diváci se měli ocit­nout upro­střed divo­či­ny, kte­rá není par­kem, ale zónou smr­tel­né­ho nebez­pe­čí, kde pře­ži­tí není zaru­če­no.

 “Dnes jsme oprav­du ztra­ti­li napo­je­ní nebo intim­ní kon­takt s pří­ro­dou, kte­rý tito lov­ci měli. Přitom divo­ká pří­ro­da byla vždy naší sou­čás­tí – my jsme mra­ky a řeka­mi, jsme stvo­ře­ni ze stej­ných ele­men­tů. Myslím, že když vidí­te tato mís­ta, exis­tu­je tam sou­vis­lost, kte­rá vám při­po­me­ne, odkud jste a kam smě­řu­je­te,” říká Iñárritu.

Najít kra­ji­nu a sych­ra­vé poča­sí, kte­ré by se podo­ba­lo tomu na ame­ric­kém zápa­dě v roce 1823 neby­lo snad­né. „Trvalo pět let, než se našla ta pra­vá mís­ta,“ vysvět­lu­je Iñárritu. „Zajímala mě mís­ta, kte­rá byla nedo­tče­ná lid­mi, tak­že jsme hle­da­li mís­ta, kte­rá byla nepo­sk­vr­ně­ná. Bylo na nich něco ryzí­ho a poe­tic­ké­ho.“

Byly to nehos­tin­né kra­ji­ny - a to her­cům a fil­mo­vé­mu štá­bu umož­ni­lo lépe pocho­pit, muže, pro kte­ré byl život, smrt a pří­ro­da neod­mys­li­tel­ně spo­je­né.

Nebezpečí před­sta­vo­va­ly lavi­ny stej­ně jako med­vě­di – fil­ma­ři měli kaž­dý den na natá­če­ní pří­tom­né­ho bez­peč­nost­ní­ho koor­di­ná­to­ra pro pří­pad­ný střet s med­vě­dem. (Zatímco her­ci a štáb měli důvod­né oba­vy z míst­ních med­vě­dů, sku­teč­ný med­věd v sek­ven­cích stře­tu s grizzlym nefi­gu­ro­val. To bylo jed­no z mála míst, kdy Iñárritu vyu­žil CGI.)

Dalším ele­men­tem, kte­rý Glasse ohro­žu­je, je poča­sí. V jed­nu chví­li váni­ce způ­so­bi­la, že tep­lo­ta kles­la na -27 stup­ňů a fil­mo­vý štáb si musel dávat pozor na omrz­li­ny. “Dozvěděl jsem se, že nee­xis­tu­je špat­né poča­sí, jen špat­né oble­če­ní,” žer­tu­je Iñárritu, záro­veň ale kon­sta­tu­je, že extrém­ní chlad dodal fil­mu roze­chvě­lou rea­li­tu, kte­ré by nedo­sáh­li, pokud by natá­če­li v tepel­ně při­ja­tel­něj­ších pod­mín­kách.

Typické pro extrémy toho­to fil­mu bylo i rekord­ně tep­lé poča­sí. Nejteplejší kanad­ská zima za posled­ních 23 let pro­mě­ni­la fil­ma­ře ve sně­ho­vé věšt­ce. “Alberta je vel­mi náchyl­ná k radi­kál­ním změ­nám kli­ma­tu,” říká Iñárritu. “V jedi­ný den může­te zaku­sit sedm růz­ných dru­hů poča­sí. Na začát­ku jsme bojo­va­li s níz­ký­mi tep­lo­ta­mi a váni­cí. Později jsme bojo­va­li s nedo­stat­kem sně­hu. Byla to zima s rekord­ně vyso­ký­mi tep­lo­ta­mi. Nejdřívě jsme dou­fa­li v otep­le­ní a pak jsme se mod­li­li, aby mrz­lo.”

V urči­tou chví­li byly týmy mužů vyzbro­je­né lopa­ta­mi vyslá­ni na neda­le­kou horu, aby se vrá­ti­li s dra­ho­cen­ným bílým mate­ri­á­lem. Nakonec se fil­ma­ři muse­li na dobu 2 týd­nů pře­stě­ho­vat do Tierra del Fuego na již­ním cípu Jižní Ameriky, aby zachy­ti­li zim­ní pod­mín­ky nezbyt­né k dokon­če­ní fil­mu.

Film se nako­nec vrá­til zpět tam, kde začal. V posled­ní natá­če­cí den Iñárritu shro­máž­dil her­ce a štáb, aby k nim pro­mlu­vil: “Natočit film jako ten­to je celo­ži­vot­ním zážit­kem. Byla to úžas­ná ces­ta plná nároč­ných momen­tů, těž­kých a stej­ně tak krás­ných. Cítím vděk, poko­ru, štěs­tí i smu­tek, že jsme dosáh­li toho, čeho jsme dosáh­nout chtě­li. Je to úžas­né. Každý natá­če­cí den byl nároč­ný. Ale musím při­znat, že ten­to film byl nej­ví­ce napl­ňu­jí­cím umě­lec­kým zážit­kem mého živo­ta.”

---