ROZHOVOR S DAVIDEM VIGNEREM

„Filmem nechci nikoho odrazovat od pití.

Rád bych, aby diváky zasáhl emočně.”

Jak vznikl nápad na film o mladém alkoholikovi?

Nápad vzni­kl už před pěti lety, kdy jsem na bese­dě potkal paní, kte­rá mi zača­la vyprá­vět pří­běh o svém syno­vi. Ten se ve svých šest­nác­ti letech stal závis­lým na alko­ho­lu. Nechtěl jsem tomu věřit. Přišlo mi to neu­vě­ři­tel­né, že je to v tom­to věku mož­né. Opak byl však prav­dou.

A při­šly ješ­tě dal­ší impul­sy, kte­ré vás ved­ly k nato­če­ní fil­mu?

Ano, potkal jsem ve svém živo­tě tři alko­ho­li­ky, kte­ří mě nějak ovliv­ni­li. Jeden z nich už bohu­žel neži­je. I když byl na léče­ní mno­ho­krát, boj pro­hrál. Druhý pří­pad byla máma mého kama­rá­da, kte­rou jsme něko­li­krát spo­leč­ně vez­li do léčeb­ny. A zavr­šil to tře­tí pří­běh, a to pána, kte­rý už pat­náct let úspěš­ně absti­nu­je. Inspiroval jsem se tedy vše­mi těmi posta­va­mi, a ty jsme do fil­mu zakom­po­no­va­li. Ale zákla­dem byl pří­běh klu­ka, kte­rý začne pít z nudy.

Vy sám máte s alko­ho­lem něja­kou nega­tiv­ní zku­še­nost?

Naštěstí tako­vou ne. Přiznám se, že jsme s kama­rá­dy pili hod­ně, ale svým způ­so­bem jsme to udr­že­li v něja­ké nor­mě, pod kon­t­ro­lou. Vždy, když jsem cítil, že mám dost, tak jsem si dal zpá­teč­ku. Určitě jsem se nikdy neo­pil tak, abych o sobě nevě­děl nebo měl otra­vu alko­ho­lem.

Část fil­mu se ode­hrá­vá v pro­ti­al­ko­hol­ní léčeb­ně. Měl jste mož­nost setkat se s paci­en­ty a vidět pro­ces samot­né léč­by ze závis­los­ti?

V rám­ci sbě­ru mate­ri­á­lu jsem se potkal s Janem Jílkem, což byl tera­peut s pět­a­tři­ce­ti­le­tou pra­xí. Bohužel před měsí­cem neče­ka­ně zemřel. Velmi nám pomohl se scé­ná­řem. Díky němu jsem se dostal i na sku­pi­ny v léčeb­ně.

Je něco, co vás při zpra­co­vá­ní neleh­ké­ho téma­tu oprav­du pře­kva­pi­lo?

Šokovalo mě urči­tě oddě­le­ní, kam se dostá­va­jí paci­en­ti v tom nej­hor­ším stá­diu, deli­riu. Měl jsem o něm jis­té před­sta­vy, ale rea­li­ta byla mno­hem hor­ší. Přivezli tam paci­en­ta, kte­rý tzv. viděl myš­ky. Tedy už nebyl scho­pen roz­li­šo­vat, co je rea­li­ta a co je blouz­ně­ní. Měl halu­ci­na­ce, sva­lo­vé kře­če… A dok­tor mi řekl, že za dva, tři dny s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí zemře. Viděl jsem mla­dé­ho člo­vě­ka, kte­rý už nemů­že bojo­vat. To mě zasáh­lo asi nej­víc. A odchá­zel jsem s tím, že už se snad nikdy nena­pi­ju. Od té doby si tu míru uvě­do­mu­ju mno­hem víc než dřív.

Komu je vlast­ně váš film určen?

Primárně je určen divá­kům čes­ké­ho fil­mu, kte­ří mají rádi také jiná, netra­dič­ní a neko­merč­ní téma­ta. Také něko­mu, kdo chce pro­žít něja­ké hlub­ší emo­ce s hlav­ním hrdi­nou. Mladým, dospí­va­jí­cím lidem, kte­ří na plát­ně mohou vidět své živo­ty. A pak také samo­zřej­mě rodi­čům, kte­ří by moh­li najít odva­hu na ten film zajít a troš­ku se nad tím zamys­let. Zda není mož­nost své děti více chrá­nit.

A jak bys­te si přál, aby divá­ky zasá­hl?

Určitě bych byl rád, aby je zasá­hl emoč­ně, aby u toho měli pro­ži­tek. I uvě­do­mě­ní, že pokud se někdo v našem oko­lí nachá­zí v podob­né situ­a­ci, že není dob­ré ho odsu­zo­vat, ale tře­ba mu zku­sit nabíd­nout pomoc­nou ruku.

Je pod­le vás nato­lik sil­ný, aby někte­ré mla­dé lidi od pití odra­dil?

Upřímně byl bych nerad, aby to tak bylo. Já bych je nechtěl odra­zo­vat, to není účel. Filmem pod­le mě ani není mož­né něko­ho pře­svěd­čit. Spíš jim nabí­zím pohled na pří­běh, kte­rý je netra­dič­ní. Který můžou znát ze své­ho oko­lí.

Do hlav­ní role jste obsa­dil Josefa Trojana, syna slav­ných rodi­čů Ivana a Kláry Trojanových. Proč jste si vybral prá­vě jeho?

Byla to doce­la dlou­há ces­ta. Většina těch klu­ků, co jsem měl mož­nost na cas­tin­zích vidět, byli herec­ky vel­mi dob­ří, ale neby­li dost výraz­ní. A tahle role oprav­du chtě­la výraz­né­ho klu­ka jako je Josef. A i když to byla pro něj prv­ní oprav­du výrazná a cel­kem nároč­ná role, nako­nec mu to oprav­du sed­lo. A zatím i reak­ce zbyt­ku štá­bu mě pře­svěd­či­la, že moje vol­ba byla správ­ná.

Titulní píseň KVIT k fil­mu Abstinent nazpí­val Petr Harazin. Spolupráce má nevšed­ní sym­bo­lic­ké pro­po­je­ní. Můžete jej při­blí­žit?

S tvor­bou pís­ně KVIT došlo k vzác­né situ­a­ci. Od začát­ku jsem si přál, aby film měl ústřed­ní píseň. Dlouho se mi neda­ři­lo sehnat vhod­né­ho interpreta.Náhodou jsem si pře­če­tl osob­ní zpo­věď frontma­na sku­pi­ny Nebe Petra Hrazina o jeho závis­los­ti na alko­ho­lu. Petr o letoš­ních prázd­ni­nách dob­ro­vol­ně pod­stou­pil léčbu v pro­ti­al­ko­hol­ní léčeb­ně. Dnes je z něj sku­teč­ný absti­nent.

---