ROZHOVOR S EVE HEWSONOVOU (Mary)

Kdo je Mary?

Mary je 16letá hol­ka, kte­rá cho­dí ve sty­lu gothic a je Cheyennovou nej­lep­ší kama­rád­kou. Ona je tem­nou duší z roz­vrá­ce­né rodi­ny – její bra­tr ode­šel, mat­ka se pomát­la na rozu­mu a jak­si na dce­ru zapo­mně­la. Cheyenne se jí „ujme“ a sta­rá se o ni. Jsou přá­te­lé a tvo­ří urči­tý kmen dohro­ma­dy. Ona je jeho vel­kou fanyn­kou. Navzájem si důvě­řu­jí. On je jedi­ný, kte­rý zná všech­na její tajem­ství.

Řekne jí o svých zámě­rech, když ode­jde?

Mary jen ví, že jeho otec umí­rá, když odjíž­dí. Myslí si, že ode­jde a zase se vrá­tí. Po něja­ké době, když se nevra­cí, má pocit, jako by jí opus­til, stej­ně jako její bra­tr.

Jaká byla Vaše reak­ce na tuto posta­vu? Kolik Vám dalo prá­ce ji najít?

Scénář byl tak detail­ní a pre­ciz­ní. Vytvořit tuto posta­vu bylo vel­mi jed­no­du­ché; na strán­kách scé­ná­ře bylo mno­ho pod­kla­dů. Ale Mary je tak tem­ná a má těž­ké scé­ny. Věděla jsem, že to dá hod­ně prá­ce, abych se jí dosta­la pod kůži a pocho­pi­la, odkud pra­me­ní její bolest. Hudba, kte­rou jsem poslou­cha­la, mi hod­ně pomoh­la. Poslouchala jsem The Cure a Talking Heads. Všechny tex­ty jejich pís­ní mi dali náhled do toho, co Mary cíti­la a co se dělo v její hla­vě.

Předpokládám, že tak­to v běž­ném živo­tě nevy­pa­dá­te?

Ne, mas­ké­ři mi obar­vi­li vla­sy a pro­dlou­ži­li je, nasa­di­li mi prs­te­ny a děro­va­né pun­čo­chy – i když nor­mál­ně také nosím děra­vé pun­čo­chy! Kostým a vla­sy a make-up mi hod­ně pomoh­ly najít moji posta­vu. Cítím se tem­ně­ji a více uza­vře­ná, o což se ona oči­vid­ně sna­ží, klást kolem sebe bari­é­ry. Nemohla bych se cítit jako Mary, kdy­bych nosi­la svo­je vlast­ní věci.

Jaká byla pro Vás spo­lu­prá­ce s Paolem Sorrentinem?

Viděla jsem jeho film Božský, kte­rý je dosti těž­ký a inten­ziv­ní. Vše je sku­teč­ně umír­ně­né a pre­ciz­ní a při­pa­dá Vám, že prá­ce s Paolem je sku­teč­ně nároč­ná. Ale on je ten nej­pří­jem­něj­ší člo­věk, jaké­ho jsem kdy potka­la. Na pla­ce je vše tak klid­né, on ví přes­ně, co chce, a dává si na čas. Není tam žád­ný povyk nebo napě­tí. Ví přes­ně, co dělá. Je to urči­tý dar.

A se Seanem Pennem?

Se Seanem jsem se nikdy dří­ve nese­tka­la. Byla jsem pěk­ně vystra­še­ná kvů­li jeho sbír­ce nato­če­ných fil­mů a jeho stup­ni inten­zi­ty. Nebyla jsem si jis­tá, jak se toto pro­mít­ne do sku­teč­né­ho živo­ta. Ale on byl fan­tas­tic­ký a vel­mi přá­tel­ský. Bylo to úžas­né a natá­če­ní s ním pro mne bylo vel­kou zku­še­nos­tí.

Můžeš nám pově­dět o Frances McDormandové a posta­vě, kte­rou hra­je?

Frances hra­je Jane, Cheyennovu ženu. Oni oba se sta­ra­jí o Mary a Jane má na její život pozi­tiv­ní žen­ský vliv. Ona zbož­ňu­je jejich vztah, pod­po­ru­je jejich přá­tel­ství a sta­rá se o Mary svým vlast­ním způ­so­bem. Frances a Sean pra­cu­jí vel­mi odliš­ně, tak­že bylo zají­ma­vé sle­do­vat, jak pra­cu­jí ve spo­leč­ných scé­nách.

Ty jsi natá­če­la hlav­ně scé­ny v Dublinu. Jaké to bylo?

Já jsem vyrůs­ta­la v Dublinu. Do New Yorku jsem se pře­stě­ho­va­la kvů­li ško­le. Teď jsem zpát­ky a natá­čím tu film. Bylo to ve sku­teč­nos­ti vel­mi pří­jem­né, neboť jsem přes­ně vědě­la, kam jdu a že jsem doma – pomoh­lo mi to cítit se na pla­ce vel­mi poho­dl­ně.

Uměla jsi jez­dit na ska­te­bo­ar­du před natá­če­ním fil­mu?

Nikdy před tím jsem na ska­te­bo­ar­du nejez­di­la. Na kon­kur­zu jsem tro­chu zalha­la – Paolo se mne zeptal, jest­li umím jez­dit na ska­te­bo­ar­du, a já řekl: „Jasně, je to snad­ný.“ Byla to napros­tá lež! Takže mi muse­li sehnat uči­te­le, kte­rý se mnou pra­co­val něko­lik týd­nů a sna­žil se mě nau­čit něko­lik tri­ků, abych se na prk­ně cíti­la poho­dl­ně. Na začát­ku jsem byla tro­chu vratká. Nosila jsem hel­mu – vypa­da­la jsem jako žel­va krou­ží­cí po Central Parku, bylo to trap­né. Ale postup­ně jsem odlo­ži­la chrá­ni­če a teď už mi to jde dob­ře.

Jak bys popsa­la film?

Myslím, že ho není snad­né zařa­dit do urči­té kate­go­rie. Je to dra­ma, ale je v tom i spous­ta humo­ru. Je uni­ká­ní a neob­vyk­lý. Je těž­ké ho defi­no­vat.

---