ROZHOVOR: Vladimír Kafka: Na to co mám, jsem i musel počkat

Vladimír Kafka svou kni­hu Život naži­vo dopro­vo­dil i ilu­stra­ce­mi, kte­ré jsou  krás­né svou jed­no­du­chos­tí. Jednoduchý, nicmé­ně o to hlub­ší je text. Více než třista stran kni­hy, jež při­po­mí­ná moud­rost našich před­ků a sel­ský rozum vzbu­zu­je otáz­ky. Je to jeden z auto­rů, od něhož sto­jí za to si něco pře­číst, nechat si kni­hu u poste­le a čas od času ji náhod­ně otevřít. Pohladí, potě­ší, pora­dí...

Jste auto­rem více­ro knih, pane Kafko, řek­ně­te mi, jak došlo k tomu, že jste začal psát tak hlu­bo­kou a nesmír­ně duchov­ní, leč sel­ským rozu­mem pro­stou­pe­nou kni­hu Život naži­vo?

Moje žena mě při­mě­la, abych popsal zážit­ky pro­ži­té s lid­mi, kte­ří pře­ko­na­li doslo­va vlast­ní smrt tím, že zvlád­li rakovinu.Duchovní na tom bylo to , že jsem Irenu vysle­chl, sedl na zadek a usku­teč­nil jsem to.

Jak dlou­ho trva­lo tuto pub­li­ka­ci napsat?

Začal jsem psát v polo­vi­ně září 2014 a po deví­ti měsí­cích v květ­nu roku 2015 byla z vět­ší čás­ti napsa­ná. Potom jsem ji jen dola­ďo­val a kres­lil ilu­stra­ce.

Je něco, co bys­te na ní chtěl nyní změ­nit? Přidat kapi­to­lu napří­klad. Pokud ano, o čem by byla?

Nechci nic měnit. Spíše se sna­žím být inspi­ro­ván pro něco nové­ho. Chtěl jsem, aby jí sym­bo­lic­ky napsal život a tak jsem ji nazval Život naži­vo. Ten však pokra­ču­je dál i bez kni­hy. Moje žena Irena v tom­to duchu vel­mi výstiž­ně napsa­la doslov.

Jsem si napros­to jis­ta, že na kni­hu už máte i něja­ké čte­nář­ské ohla­sy. Pochlubte se, jak kni­hu při­jí­ma­jí vaši čte­ná­ři?

Čtenářský ohlas je k mé vel­ké rados­ti sku­teč­ně vel­ký. Ozývají se pře­de­vším lidé posti­že­ní rako­vi­nou, tudíž nemo­cí, o kte­ré jsem v kni­ze psal pře­de­vším. Psal jsem o ní s lás­kou, úctou a také s díkem a s vel­kou pozor­nos­tí. Mnoho lidí by se rádi s tou­to nemo­cí vypo­řá­da­li a tak mě žáda­jí o pomoc, kon­zul­ta­ce a o služ­by s tím spo­je­né. Snažím se vyho­vět, ale žádosti vyso­ce pře­sa­hu­jí moje časo­vé mož­nos­ti a tak mám do léta napros­to zapl­ně­né ter­mí­ny. Na nic jiné­ho mi tak v sou­čas­nos­ti nezbý­vá čas. Každý den se věnu­ji lidem od rána do veče­ra, včet­ně sobot a nedě­lí a tak nemám pro­stor malo­vat ani psát, natož se věno­vat moji ženě a dětem, nebo-li živo­tu. Druhým radím, jak pra­co­vat s časem, ale sám …

Dal jsem si časo­vý rámec do kon­ce červ­na, kdy chci mohut­ně ubrat pra­cov­ní tem­po a odces­to­vat s Irenou a dět­mi ke Středozemnímu moři pro­ží­vat odpo­či­nek. Možná tam budu malo­vat, kres­lit a psát. Na pod­zim se zno­vu pus­tím do prá­ce v ate­li­é­ru. Do té doby mám sjed­na­né na zákla­dě kni­hy růz­né bese­dy, před­náš­ky a roz­ho­vo­ry po celé čes­ké kra­ji­ně, kdy pozná­vám nové lidi, přá­te­le, a pří­le­ži­tos­ti. Mám z toho vše­ho radost a také se sna­žím důvě­ru, kte­rou mi lidé pro­je­vu­jí, samo­zřej­mě nezkla­mat. Někdy toho mám „plné kec­ky“, ale teď, když je jaro, tak se rych­le­ji  obno­vu­ji a dobí­jím.

Sám jste pro­šel těž­kou život­ní situ­a­cí, vel­kou osob­ní ztrá­tou a i přes­to, nebo prá­vě pro­to, umí­te z této zku­še­nos­ti těžit pře­de­vším poko­ru před živo­tem. Co Vás neu­stá­le vra­cí k tomu­to život­ní­mu posto­ji? On to totiž málo­kdo takhle vydr­ží, vět­ši­nou, když se lidé okle­pou hrob­ní­ko­vi z lopa­ty, tak se sklouzá­va­jí ke stej­né­mu sobec­tví, jaké u nich pano­va­lo před­tím…

Sobcem jsem zůstal pořád, ale roz­hod­ně ne lakom­cem. To, co jsem pro­žil, mě urči­tě někam posu­nu­lo, ale spí­še mě dohna­lo to, co jsem chtěl vždyc­ky dělat, ale nějak líně jsem to odklá­dal. Naučil jsem se brát a dávám si vel­ký pozor, abych také dával. Nechci, aby to vyzně­lo jako prázd­ná frá­ze, ale sna­žím se tou­to rov­no­vá­hou udr­žo­vat se nad hla­di­nou. Zaručuje mi to mít opti­mis­mus a zdra­vou poko­ru. To zna­me­ná, že mám při­mě­ře­nou hrdost na to, co jsem doká­zal a těším se na to, co mě čeká. Vážím si toho, v jakém sta­vu se momen­tál­ně nachá­zím, a i když jsem lec­kdy una­ve­ný, jsem rád, že vím za koho kopu a držím směr. Nerad bych se vra­cel. Ne pro­to, že jsem něco dělal špat­ně, ale spí­še pro­to, že jsem tak dlou­ho čekal na to, co je teď.

 

Začíná jaro… co bys­te v tenhle čis­tý a roz­pu­ka­jí­cí se čas pora­dil všem, kdož se na své život­ní ces­tě tak nějak ztra­ti­li? A jsou nešťast­ní, nemoc­ní a nevi­dí ve svém živo­tě per­spek­ti­vu?

Přeji těm­to lidem, aby v sobě pro­bu­di­li tu nej­vyš­ší sílu lás­ky a opus­ti­li to, co s tou­to lás­kou má pra­má­lo spo­leč­né­ho. Pokud ten­to stav začne­me pou­ží­vat, pro­bu­dí se v nás auto­ma­tic­ky odva­ha usku­teč­nit to, o čem se nám v sou­čas­nos­ti ani nesní. Říkám tomu spus­tit úmy­sl, držet směr a potom sta­čí jen vydr­žet v onom sta­vu.

Závěrečná otáz­ka nemů­že být jiná… Doufám, pev­ně dou­fám, že pro nás píše­te něja­kou dal­ší krás­nou kni­hu, jež bude hla­dit na duši a výraz­ně pro­mlou­vat do svě­do­mí a budit při­ro­ze­nou tou­hu ŽÍT!?

Zatím veš­ke­rý čas věnu­ji nemoc­ným lidem. V nej­bliž­ších měsí­cích chci po del­ší absen­ci něco nama­lo­vat, pro­to­že bych rád  uspo­řá­dal výsta­vu obra­zů a vymys­lel k tomu kata­log. Delší dobu jsem byl výtvar­né­mu kumš­tu nevěr­ný a tak se těším na jiný druh pro­je­vu. V nakla­da­tel­ství mi nazna­ču­jí zájem o dal­ší  kni­hu a tak si chtě nechtě budu muset vytvo­řit pra­cov­ní plán. Snad mi to pro­spě­je. Zhruba vím, co chci psát, ale nemám to zatím ujas­ně­né. Chce to „nažít“ čas. Každý den sly­ším mezi lid­mi názo­ry o růz­ných prav­dách, víře a o potře­bách či záru­kách a jis­to­tách. Je jich tolik, že se v tom nikdo nevy­zná včet­ně mě. Díky tomu mož­ná dal­ší kni­hu nazvu Opravda. V mé tvor­bě, ať je výtvar­ná nebo lite­rár­ní, dochá­zí k mno­ha nápa­dům a vzá­pě­tí k sil­né reduk­ci. Jednoduchost je vždy nej­těž­ší.

Děkuji za roz­ho­vor

Renata Petříčková

---