Šarlatán – Recenze – 80%

České kopro­dukč­ní dra­ma Šarlatán, nato­če­né pol­skou reži­sér­kou Agnieszkou Holland (Hořící keř, Přes kos­ti mrtvých) pod­le scé­ná­ře Marka Epsteina (Václav, Ve stí­nu), vyprá­ví o čes­kém znal­ci bylin a lid­ské moči Janu Mikoláškovi, jenž půso­bil jako léči­tel pře­de­vším od 30. do 50. let minu­lé­ho sto­le­tí, kdy se díky svým až zázrač­ným úspě­chům těšil poměr­ně vel­ké slá­vě. Lékařsky sice vzdě­lán nebyl, nicmé­ně to mu nebrá­ni­lo léčit tře­ba i 200 paci­en­tů den­ně, od oby­čej­ných lidí přes uměl­ce a celebri­ty až po režim­ní pro­mi­nen­ty a poli­ti­ky. Mezi jeho paci­en­ty při­tom byli lec­kdy i nacis­ti nebo poz­dě­ji komu­nis­ti, včet­ně pre­zi­den­ta Antonína Zápotockého.

Zdroj fotek: cinemart.cz

Film však začí­ná až Zápotockého smr­tí v roce 1957, kdy Jan Mikolášek při­šel o pre­zi­den­to­vu ochran­nou ruku. Komunisti se na něj pak kvů­li jeho pověs­ti, výji­meč­nos­ti a nema­lé­mu majet­ku, k němuž při­šel v obdo­bí své léči­tel­ské pra­xe, moh­li koneč­ně vrh­nout a odsou­di­li ho ve vykon­stru­o­va­ném pro­ce­su. Předchozí osu­dy Jana Mikoláška, kte­ré zabí­ra­jí vět­ši­nu fil­mu, jsou vylí­če­ny for­mou fla­shbac­ků, v nichž se neu­stá­le pře­pí­ná mezi růz­ný­mi roky a his­to­ric­ký­mi epo­cha­mi. Rozporuplnou posta­vu mimo­řád­ně nada­né­ho muže, kte­rý vedl milost­ný poměr se svým asi­s­ten­tem Františkem a za život údaj­ně léčil pět mili­o­nů lidí, hra­je ve třech růz­ných věko­vých obdo­bích vel­mi pře­svěd­či­vě Ivan Trojan, jehož syn Josef Trojan ztvár­nil Mikoláška v jeho osm­nác­ti letech – kdy se věno­val zahrad­ni­če­ní, z voj­ny si nesl prv­ní trau­ma­ta a po záchra­ně své sest­ry před ampu­ta­cí nohy díky intu­i­tiv­ně vyro­be­né bylin­né mas­ti popr­vé uvě­řil ve vlast­ní léči­tel­ské schop­nos­ti.

Tvůrci kupo­di­vu nijak neroz­po­ru­jí Mikoláškovo zázrač­né nadá­ní a v kon­tras­tu s názvem fil­mu jej nepo­va­žu­jí za pod­vod­ní­ka ani za pseudo-lékaře, jenž by léčil hlav­ně pomo­cí víry v uzdra­ve­ní. Naopak jej ve sním­ku líčí jako muže s takřka nad­při­ro­ze­ný­mi schop­nost­mi, jenž doká­že při pohle­du na člo­vě­ka neo­myl­ně na den přes­ně určit, kdy dotyč­ný zemře (pokud vycí­tí, že to bude zane­dlou­ho) a je scho­pen dia­gnos­ti­ko­vat nemo­ci z pou­hé­ho pohle­du na lah­vič­ku lid­ské moči, drže­nou pro­ti slu­neč­ní­mu svět­lu (klid­ně i bez pří­tom­nos­ti paci­en­ta). Mnohem víc je totiž zají­má cena, kte­rou musel Mikolášek za svůj neo­by­čej­ný dar zapla­tit, a také jeho vyši­nu­tá osob­nost, hra­ni­čí­cí mezi dob­ro­sr­deč­ným lidu­mi­lem, kte­rý léče­ní lidí pova­žo­val za své poslá­ní a lec­kdy jim i pla­til nákla­dy na léčbu, a bez­cit­ným mize­rou, schop­ným cito­vé mani­pu­la­ce, zra­dy i růz­ných pro­je­vů nelid­ské kru­tos­ti.

V kon­tras­tu ke kom­pli­ko­va­né­mu a vnitř­ní­mi démo­ny sužo­va­né­mu hlav­ní­mu hrdi­no­vi je jeho asi­s­tent František (v podá­ní doko­na­le při­ro­ze­né­ho slo­ven­ské­ho her­ce Juraje Loje) před­sta­vo­ván výhrad­ně v klad­ném svět­le, tak­že je o něco leh­čí s ním sym­pa­ti­zo­vat. Oba muže spo­ju­je kro­mě vzta­hu zaměstnanec-zaměstnavatel i vztah milost­ný, pra­me­ní­cí z upřím­né lás­ky jed­no­ho k dru­hé­mu. Jejich uta­jo­va­né­mu homose­xu­ál­ní­mu pomě­ru se film věnu­je zejmé­na ve své dru­hé polo­vi­ně, a i v tom­to smě­ru jsou herec­ké výko­ny obou před­sta­vi­te­lů napros­to per­fekt­ní a věro­hod­né, byť není pří­liš jas­né, jest­li k pro­pad­nu­tí do víru váš­ně obou hrdi­nů došlo spíš postup­ně, nebo jest­li oba pře­dem vědě­li, do čeho jdou (vzá­jem­ně se totiž balí prak­tic­ky už během Františkova poho­vo­ru na asi­s­tent­skou pozi­ci).

Podobné nejas­nos­ti jsou patr­ně důsled­kem roz­tříš­tě­né­ho sty­lu vyprá­vě­ní, kte­ré pře­ska­ku­je mezi čtyř­mi časo­vý­mi rovi­na­mi a kvů­li občas­ným pří­bě­ho­vým meze­rám nevr­há v někte­rých chví­lích dosta­tek svět­la na budou­cí vývoj hlav­ní­ho hrdi­ny – např. když se z mla­dí­ka, co odmí­tá cho­dit do kos­te­la, změ­ní ve zbož­né­ho muže, kte­rý si při mod­le­ní u obří­ho kří­že naschvál kle­ká do ost­rých kame­nů. Pochybnosti vyvstá­va­jí i u Mikoláškova nekon­t­ro­lo­va­né­ho záchva­tu zuři­vos­ti při zabí­je­ní koťat, kte­rý při­jde zne­na­dá­ní v pod­sta­tě odni­kud, zatím­co jeho poz­děj­ší exce­sy mají vždy opod­stat­ně­ný původ v poci­tu bez­mo­ci nebo žár­li­vos­ti. Jestli to tře­ba nějak sou­vi­sí s dří­věj­ší scé­nou, v níž je na voj­ně při­nu­cen zastře­lit kama­rá­da, toť otáz­ka.

Stejně jako Jan Mikolášek igno­ro­val poli­ti­ku a neroz­li­šo­val pre­zi­den­ta od řez­ní­ka, tak se ani film samot­ný pří­liš nevě­nu­je stří­dá­ní poli­tic­kých reži­mů na poza­dí jeho pří­bě­hu a neza­bý­vá se ani tím, jaké slav­né osob­nos­ti bylin­kář léčil – tak­že když si k němu najed­nou při­jde vyří­dit účty jaký­si gesta­pák, je to kvů­li nedo­stat­ku kon­tex­tu téměř na ško­du. Jinak ale ve stří­dá­ní časo­vých rovin nepa­nu­je zma­tek, a to i přes absen­ci titul­ků s leto­poč­ty. Jednotlivá obdo­bí jsou totiž vizu­ál­ně odli­še­na barev­ným tóno­vá­ním a pra­cí se svět­lem, za což zaslou­ží kame­ra­man Martin Štrba pochva­lu (a také za pro­myš­le­né kom­po­zi­ce zábě­rů). Po řeme­sl­né strán­ce je ostat­ně Šarlatán na špič­ko­vé úrov­ni, srov­na­tel­né s vrcho­ly sou­čas­né evrop­ské umě­lec­ké tvor­by.

Herci jsou do jed­no­ho per­fekt­ní, z těch dosud nezmí­ně­ných sto­jí za vyzdvih­nu­tí obzvláš­tě neo­chvěj­ně přes­ná Jaroslava Pokorná, ale tře­ba i Miroslav Hanuš nebo Jiří Černý. Obsadit do role mla­dé­ho Mikoláška Josefa Trojana (jenž se osvěd­čil už v hlav­ní roli sním­ku Abstinent) byl skvě­lý nápad, díky němuž je vzhle­dem k typu jeho pro­je­vu a urči­tým rysům, jež podě­dil po otci, snad­né vidět na plát­ně v obou her­cích tutéž posta­vu v růz­ných fázích živo­ta. Ivan Trojan si s mno­hoznač­nou a slo­ži­tou rolí pový­še­né­ho a upja­té­ho léči­te­le bra­vur­ně pora­dil a jeho výko­nu není co vytknout, stej­ně jako pro­cí­tě­né­mu výko­nu Juraje Loje coby živel­né­ho a sku­teč­ně loa­jál­ní­ho Mikoláškova pomoc­ní­ka.

Šarlatán je pre­ciz­ním, chytře vysta­vě­ným a pocti­vě nato­če­ným fil­mem, kte­rý se úspěš­ně vyhý­bá man­ti­ne­lům kla­sic­kých živo­to­pis­ných dra­mat, vyvá­že­ně míchá his­to­ric­kou sku­teč­nost s fik­cí, své­mu hrdi­no­vi ve zdra­vé míře lehce fan­dí, avšak záro­veň si od něj udr­žu­je odstup, a ve sna­ze vyprá­vět o jeho živo­tě neří­ká vše doslo­va (viz tře­ba nejed­no­znač­ný závěr), ale ani nene­chá­vá divá­ka zby­teč­ně tápat. V kon­ku­ren­ci běž­né domá­cí kine­ma­to­gra­fie jde pocho­pi­tel­ně i přes drob­né výhra­dy o sní­mek sil­ně nad­stan­dard­ně zda­ři­lý a výraz­ný, obsto­jí ale i v zahra­nič­ní fes­ti­va­lo­vé kon­ku­ren­ci sou­čas­né evrop­ské fil­mo­vé pro­duk­ce, jejíž kva­li­ta­tiv­ní para­me­t­ry beze­spo­ru napl­ňu­je.

---

---