Saw 2 - „Vzal bych si půl kila lidských ledvin a nějaká ta uzená žebra…“

Saw2

Upřímně řeče­no, když mi byla dopřá­na prv­ní vár­ka Hry o pře­ži­tí, nebyl jsem z toho nikterak une­še­ný. Pravda, prv­ní půle mě ješ­tě jakž­takž při­ko­va­la k seda­dlu, avšak čím více se sní­mek chý­lil ke své­mu šoku­jí­cí­mu a x-krát zvrá­ce­né­mu kon­ci, tím více má pozor­nost upa­da­la. Násilné a prec­lí­kov­sky zamo­ta­né vyvr­cho­le­ní se nako­nec zaslou­ži­lo o to, že jsem se nene­chal uchlá­cho­lit pozi­tiv­ní­mi výkři­ky ostat­ních a tvr­ze­ním, že máme co do čině­ní s novou Sedmičkou, a při­sou­dil fil­mu Saw slab­ších 60%. Přestože se má recen­ze setka­la s vše­o­bec­ným nepo­cho­pe­ním (což mě nijak nepře­kva­pi­lo) a já jen těž­ko potla­čo­val vel­ké zkla­má­ní v důsled­ku pře­mrš­tě­ných oče­ká­vá­ní, netr­va­lo mi dlou­ho, abych na všech­no zapo­mněl a začal žít nor­mál­ním živo­tem. Když jsem pak jed­no­ho dne navští­vil čes­ko­slo­ven­skou fil­mo­vou data­bá­zi (www.csfd.cz) a doče­tl se tady, že se již dotá­čí dru­hý díl, žád­ný div, že mi hla­vou pro­lí­tl doce­la jed­no­znač­ný komen­tář: „No to si snad děla­jí prdel, ne?“

Ono… s urči­tým časo­vým odstu­pem musím při­znat, že když se to vez­me kolem a kolem, tak ona ta jed­nič­ka zas tak špat­ná neby­la a zřej­mě jí po záslu­ze nále­ží jed­no z před­ních míst v naky­nu­tém žeb­říč­ku kopií Fincherova thrille­ru. Předpokládám však, že odstrost­lej­ší fil­mo­ví divá­ci mají již jakés takés zku­še­nos­ti a že moc dob­ře ví, jak tako­vé nej­růz­něj­ší dvoj­ky dopa­da­jí. Zvlášť když se daný sequel začne natá­čet ihned po pre­mi­é­ře jed­nič­ky – bez účas­ti herec­kých hvězd a s pra­má­lem zku­še­ných za kame­rou.

Nebudu to nata­ho­vat jako žvý­ka­nou Orbitku (už tak jsem dva odstav­ce řeč­nil o ničem) – přes­to­že se pokra­čo­vá­ní Saw setká­vá s mno­hem vlaž­něj­ším při­je­tím než jeho před­chůd­ce, mě samot­né­ho pře­kva­pi­vě nezkla­ma­lo a dokon­ce si trou­fám tvr­dit, že je na tom kva­li­ta­tiv­ně lépe. Na opač­nou stra­nu… toto tvr­ze­ní bych pří­liš nepře­ce­ňo­val. Přeci jen může být znač­ně zkres­le­né. Zatímco k prv­ní­mu fil­mu jsem při­stu­po­val s gigan­tic­kým natě­še­ním, tak ke dvoj­ce už jen z pou­hé zvě­da­vos­ti, nako­lik to tvůr­ci pohřbí. Možná i v důsled­ku toho se dosta­vil dia­me­t­rál­ně odliš­ný výsle­dek. Zkrátka a dob­ře – na někte­ré sním­ky je lep­ší se netě­šit.

Neobjektivní srov­ná­ní prv­ní­ho a dru­hé­ho dílu doklá­dá i sku­teč­nost, že dvoj­ka výraz­nou měrou vychá­zí z kon­strukč­ních výkre­sů úspěš­né­ho vzo­ru. Tak troš­ku dep­kář­ský poli­cej­ní detek­tiv, kte­rý je oko­lím opo­vr­ho­ván (ješ­tě pár tako­vých titu­lů a začnu se domní­vat, že je to v USA nor­mál­ní), mora­li­zu­jí­cí záškod­ník Jigsaw, jenž to se svý­mi oběť­mi mys­lí dob­ře, a nako­nec sku­pin­ka zdán­li­vě nevin­ných lidí, kte­ří se pro­bu­dí (aniž by vědě­li jak) v doko­na­le izo­lo­va­ném pro­sto­ru a s tzv. nožem na krku… No řek­ně­te sami – není vám ten­to stě­žej­ní recept pově­do­mý? Aby taky nebyl. Přesně tako­vá byla totiž jed­nič­ka.

Navzdory zjev­né­mu kopí­ro­vá­ní se ale najde spous­ta nová­tor­ských zása­hů. Přínosně se jeví neje­nom krat­ší sto­páž (pří­jem­ných deva­de­sát minut), nicmé­ně i pří­mo­ča­řej­ší pří­běh a mno­hem stříz­li­věj­ší doťuk­nu­tí. Oproti jed­nič­ce není dvoj­ka ani tolik kom­pli­ko­va­ná – ode­hrá­vá se na pou­hých dvou mís­tech, zby­teč­ně neu­z­lu­je rozuz­le­né a co víc, samot­né finál­ní vysvět­le­ní nepo­strá­dá toli­ko nezbyt­nou hla­vu a patu (poin­ta mě ten­to­krát nena­sra­la, nýbrž pře­kva­pi­la). Pravda – bylo by z mé stra­ny neob­jek­tiv­ní nezmí­nit i pár nevy­brou­še­ných pasá­ží, prů­hled­né posta­vy (nako­nec se mi nej­ví­ce líbil Jigsaw) a poně­kud unáh­le­ný pře­chod mezi úvo­dem a nava­zu­jí­cím jádrem – ale ono… jak bych to jen řekl… mě ta dvoj­ka tak nějak zau­ja­la. Zaujala mě nato­lik, že jsem veš­ke­ré její nedo­stat­ky odbyl leda­by­lým máv­nu­tím rukou.

Bousmanovo pokra­čo­vá­ní tu konec­kon­ců není od toho, aby zís­ka­lo Oscara v kate­go­rii scé­ná­ře, režie a herec­kých výko­nů… Tady jde pře­ce o tu HRU. Chytře pro­myš­le­nou, nechut­ně dras­tic­kou a trpě­li­vě vygra­do­va­nou. Stejně jako v jed­nič­ce, i zde se dočká­me řady nezá­vi­dě­ní hod­ných situ­a­cí, mají­cích blíz­ko k ozna­če­ní „Delší než krát­ko­me­tráž­ní ame­ric­ký rating“. V tom­to smě­ru je dvoj­ka rov­no­cen­ným sou­pe­řem pro všech­ny sebe­bru­tál­něj­ší thrille­ry. Veškerá scé­náris­tic­ká inven­ce se pro­je­vu­je v jed­not­li­vých úkolech/pastech: ost­ny pose­tá mas­ka, kte­rá se po šede­sá­ti vte­ři­nách sama uza­vře, stud­na s pro­ti­je­dem a také s tisí­cem pou­ži­tých stří­ka­ček, rafi­no­va­ně nastra­že­ná pec a tak dále a tak dále…

Málo toho zrov­na není.

Jak už bylo řeče­no v úvod­ní snůš­ce slov – váš záži­tek se nej­spí­še odvi­ne od samot­né­ho pří­stu­pu. Nebudete-li oče­ká­vat bůhví­ja­kou pec­ku a vypravíte-li se na Saw 2 se zmi­ni­ma­li­zo­va­ný­mi poža­dav­ky, bude­te zřej­mě spo­ko­je­ni a pení­ze vyna­lo­že­né na kou­pi líst­ku uzná­te za dobrou inves­ti­ci. V opač­ném pří­pa­dě lze oče­ká­vat coko­liv. Buďto úchyl­né uko­je­ní, ane­bo tvr­dý dopad na komer­cí pro­chca­ný chod­ník.

A z toho vyplý­vá jedi­né – netěš­te se! Jestli na ten­to film vyra­zí­te, pře­čtě­te si jen ty recen­ze, kte­ré se jeví jako těž­ce nega­tiv­ní, a před vstu­pem do kina si opa­ko­va­ně při­po­meň­te: „Je to srač­ka, je to srač­ka, je to srač­ka…“

(Ona to srač­ka konec­kon­ců je, ale srač­ka doce­la dob­rá.)

Photo © Lions Gate Films Inc. / Twisted Pictures