Saw: Hra o přežití - Zvrácenec píše recenzi na zvrácený film...

Je už jak­si nor­mál­ní, že když je člo­věk zasy­pá­ván hro­ma­dou pochval­ných kri­tik na počin, kte­rý ješ­tě nespat­řil, začne se na něj zce­la logic­ky těšit. A straš­ně moc. Stejně tak je ale napros­to při­ro­ze­né, že když po něčem dych­ti­vě lač­ní­me, tak si vytvo­ří­me pře­mrš­tě­né náro­ky a násle­du­je nevy­hnu­tel­né zkla­má­ní. To samo­zřej­mě nepla­tí jenom pro film, ale obec­ně pro celý život.Abyste pocho­pi­li, proč se na úvod recen­ze zabý­vám zrov­na tímhle (ono – tohle je už můj jaxi taxi špat­ný zvyk) – napros­to stej­nou zku­še­nost jsem totiž zís­kal po zkouk­nu­tí psycho-thrilleru Saw. Tomuto fil­mu před­chá­ze­la vel­ká rekla­ma a v zámo­ří se dost hla­si­tě hovo­ři­lo o jakém­si nástup­ci Fincherovy Sedmičky. Přiznám se, že už v době ame­ric­ké pre­mi­é­ry jsem se začal na sní­mek reži­sé­ra Jamese Wana nesmír­ně těšit. Mé zvrá­ce­né já lač­ní­cí po šoku­jí­cím a zbě­si­lém thrille­ru plném krve a uře­za­ných kon­če­tin bude koneč­ně uspo­ko­je­no, říkal jsem si v duchu a vzý­val všech­ny fil­mo­vé bohy na nebe­sích. Když jsem pak o něko­lik málo týd­nů navští­vil strán­ky Česko-slovenské data­bá­ze (www.csfd.cz) a zmí­ně­ný titul si tady vyhle­dal, ohla­sy čes­kých divá­ků umoc­ni­ly má oče­ká­vá­ní na dru­hou. Když se hod­no­ce­ní šes­ti set uži­va­te­lů zprů­mě­ru­je na celých deva­de­sát pro­cent, jen nej­za­ry­těj­ší skep­tik by mohl oče­ká­vat zkla­má­ní.

Život je však svi­ně a já jsem zase nara­zil. Po koli­ká­té jsem tak­to vyko­le­jil…

Příběh Hry o pře­ži­tí je přes­ně tako­vý, jak napo­ví­dá název. Divák je bez jaké­ho­ko­li vysvět­lu­jí­cí­ho pro­lo­gu vržen spo­leč­ně s dvo­ji­cí hrdi­nů do nezná­mé a dob­ře uzamče­né míst­nos­ti, kte­rá po strán­ce archi­tek­to­nic­ké a vizu­ál­ní spl­ňu­je všech­ny poža­dav­ky kva­lit­ní­ho „depri­mu­jí­cí­ho pro­stře­dí“. Na stě­nách „zacho­va­lé“ kera­mic­ké oblo­že­ní, vyspá­ro­va­né hně­dým bli­vaj­zem, na pod­la­ze krva­vá kalužič­ka a jed­na „mrt­vol­ka“ s pro­stře­le­nou hla­vou, v kou­tech optic­ky pří­jem­né kana­li­zač­ní potru­bí a v nepo­sled­ní řadě „tra­dič­ní WC mísa“ s říd­kým exkre­men­tem (tak nějak to konec­kon­ců vypa­dá i na našich škol­ních zácho­dech).

Když se v tako­vé­to míst­nos­ti pro­bu­dí­te, aniž bys­te vědě­li, jak jste se do ní dosta­li… když po men­ší akli­ma­ti­za­ci zjis­tí­te, že je vaše noha pev­ně při­pou­tá­na řetě­zem k potru­bí… v té chví­li je zce­la logic­ké, že začne­te mít oba­vy.

Jak sami uzná­te, tahle situ­a­ce je znač­ně pre­kér­ní. Divák v ten moment mar­ně pře­mýš­lí, kde ztra­til konec nitě. Je to zby­teč­né. Divák ví přes­ně tolik, kolik samot­né posta­vy. A tedy sko­ro nic.

S při­bý­va­jí­cí­mi minu­ta­mi se však poklič­ka nad tajem­ným ova­rem pozvol­na nad­zve­dá­vá a otaz­ní­ků postup­ně ubý­vá. Jak se poz­dě­ji pro­ká­že, oba tři­ce­ti­le­tí chla­pí­ci nejsou v tom­to apartmá­nu náho­dou. Vše má své opod­stat­ně­ní a stej­ně tak exis­tu­je ces­ta, jak se z této tíži­vé pozi­ce vylí­zat. Chce se to jen držet instruk­cí, sbí­rat po míst­nos­ti roz­trou­še­né indi­cie a rov­něž tak tro­chu tak­ti­zo­vat…

Problém je jen v tom, že míst­nost smí opus­tit jen jeden…

Stěžejní záplet­ka sním­ku je cel­kem ori­gi­nál­ní a zpo­čát­ku se jeví i jako ambi­ci­óz­ní – jak v rám­ci nepřed­ví­da­tel­nos­ti, tak z hle­dis­ka udr­že­ní divá­ko­vy pozor­nos­ti na nej­vyš­ší mož­né hla­di­ně. To je napros­to neod­dis­ku­to­va­tel­né. Jak už to tak ale cho­dí - a v zámo­ří dvoj­ná­sob - slib­ný nápad je brzy zazděn sna­hou scé­náris­ty nacpat do fil­mu všech­no, co bylo tolik úspěš­né na Sedmičce a jí podob­ných výtvo­rech (což má za násle­dek patr­né roz­měl­ně­ní pří­bě­hu). Velmi dis­ku­ta­bil­ní je rov­něž nad­chá­ze­jí­cí osvět­lo­vá­ní a vysvět­lo­vá­ní (kór pro­střed­nic­tvím méně atrak­tiv­ní retrospek­ti­vy). Je to zvlášt­ní, ale samot­né­mu mi při­šlo, že je sní­mek mno­hem kva­lit­něj­ší v pasá­žích, kdy se divák nalé­zá v tzv. posta­ve­ní mimo hru. Cca prv­ní půl­ho­di­na.

Těžko říct, jest­li jsem nato­lik fil­mo­vě „sečtě­lý“, nebo jest­li jsem jen extrém­ně nároč­ný, ale Hra o pře­ži­tí mi ani jed­nou jedin­krát nevy­hna­la sli­ny z úst. Vyjma úvod­ní dva­ce­ti­mi­nu­tov­ky mě ten­to počin ničím nepře­kva­pil. Všechny rádo­by šoku­jí­cí zvra­ty jsem uhád­nul s pěti­mi­nu­to­vým před­sti­hem, a i člo­věk s prů­měr­ným inte­li­genč­ním kvo­ci­en­tem si dle pla­ká­tu a názvu fil­mu brzy vyde­du­ku­je, jest­li si hrdi­na nohu uře­že, ane­bo ne. Selhání výše načrt­nu­tých aspek­tů lze v rám­ci žán­ru „děsi­vých thrille­rů“ ozna­čit za smut­né.

Abych nebyl tako­vej hova­ďák a nevr­hal špí­nu jen na jed­no­ho muže, James Wan je za ten­to výsle­dek zod­po­věd­ný jen z polo­vi­ny. Na jed­nu stra­nu je sym­pa­tic­ké, že se ten­to beze­spo­ru naděj­ný Asiat nebo­jí expe­ri­men­to­vat – na stra­nu dru­hou se pod­bí­zí otáz­ka, zda­li je jeho občas­né „video­kli­po­vé exhi­bo­vá­ní“ pro podob­ný film pří­nos­né. Přeci jen… budo­vá­ní hus­té atmo­sfé­ry je pod­mí­ně­no něko­li­ka fak­to­rům, a chceme-li divá­ka zne­chu­tit zachy­ce­ný­mi mučí­cí­mi prak­ti­ka­mi, vrcho­lí­cí­mi neod­vrat­nou smr­tí, musí­me tomu při­způ­so­bit neje­nom množ­ství čer­ve­né bar­vy, ale rov­něž i cit­li­vost kame­ry a dopro­vod­nou hud­bu, kte­rá by měla být stej­ně děsi­vá jako to, co je vní­má­no okem. Co tedy v psy­cho­thrille­ru dělá rázná rocko­vá hud­ba a hro­ma­da stři­hů, to oprav­du netu­ším. Nic bych nena­mí­tal, kdy­by se jed­na­lo o akč­ní titul nebo video­klip Marylina Mansona, ale takhle…

…mys­lím, že ne, Time.

A scé­nář je na tom podob­ně. Polovina sním­ku se sice sna­ží, seč jí dech sta­čí, a pelo­ton nechá­vá dale­ko za sebou – pak ale při­jde nena­dá­lý úby­tek sil a Leigh Whannell (mj. před­sta­vi­tel jed­no­ho z hrdi­nů) začne na nebo­hé­ho divá­ka chr­lit desít­ky klišé. Čím více film smě­řu­je k „pře­kva­pi­vé­mu“ finá­le, tím více při­bý­vá nelo­gič­nos­tí a koneč­ná dva­ce­ti­mi­nu­to­vá pasáž, kte­rá by měla nej­spíš napí­nat, nasa­zu­je vše­mu pře­de­šlé­mu koru­nu o veli­kos­ti Eifellovky. V závě­ru Wanova thrille­ru jsem sku­teč­ně uva­žo­val nad tím, jest­li jsem scé­náris­to­vi nějak neu­blí­žil a jest­li se mi teď náho­dou nemstí. Špatně svá­za­né rukojmí, kte­ré se tak leh­ko vysmek­ne ze spá­rů námoř­nic­kých uzlů, směš­ný pěst­ní sou­boj mezi vra­hem a křeh­kou man­žel­kou a nako­nec samot­ná posta­va čer­noš­ské­ho poli­cis­ty, kte­rý si absen­ci tvrďác­ké­ho zevnějš­ku kom­pen­zu­je chrap­tě­ním a lá Glum…

A pak ta poin­ta („osla­ze­ná“ o mora­li­zo­vá­ní ve sty­lu Telefonní bud­ky), kte­rá dost mož­ná pře­kva­pí, avšak na úkor cel­ko­vé kva­li­ty…

Možná se diví­te, že tak­to str­ha­né­mu poči­nu dávám šede­sát bodů, ale ono je tře­ba při­hléd­nout k tomu, že můj názor je znač­ně vyhro­ce­ný záslu­hou vyso­ké­ho oče­ká­vá­ní a násled­né­ho mega-zklamání. Navíc jsem objek­tiv­ně uva­žu­jí­cí člo­věk, tak­že i když mi tahle por­ce lid­ské­ho masa dva­krát nesed­la, věřím, že se mezi váma najde mno­ho tako­vých, kte­ří se dočka­jí pra­vé­ho opa­ku. Při těch čís­lech (600 uži­va­te­lů a prů­měr­né hod­no­ce­ní 90%) je to dost prav­dě­po­dob­né.

Já jsem div­nej, tak­že mě ber­te s rezer­vou 🙂

---

Photo © Lions Gate Films Inc.

---