Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Dřevorubec Robert Grainier (Edgerton) pomáhá budovat železnici napříč Spojenými státy, což ho nutí trávit dlouhé měsíce daleko od své ženy Gladys (Jones) a dcery, a zároveň se potýká s hledáním svého místa ve světě, který se rychle mění...
Joel Edgerton se možná nikdy nestal vyloženou filmovou hvězdou, patří ovšem mezi herce, kteří se stihli projevit hned v několika výrazných rolích. Oscarové nominace se poté sice Edgerton dosud nedočkal, není ovšem úplně vyloučené, že se jí dočká už za pár měsíců. Minimálně to se nejspíše mohlo honit hlavou i ve vedení Netflixu, které za práva na film Sny o vlacích na letošním Filmovém festivalu Sundance zaplatilo 16 milionů dolarů. S jeho uvedením Netflix čekal na konec roku, protože právě nyní probíhá sezóna udílení filmových cen. Pořád ovšem existuje spousta lidí, kteří úspěch filmů na nejprestižnějších filmových ocenění neberou nějak extra v potaz; prioritně jim totiž jde hlavně o to, aby viděli dobrý film. A tím Sny o vlacích jsou.
Druhý film režiséra a scenáristy Clinta Bentleyho je poetickým filmem – nejen díky záběrům přírody a práci se světlem, ale také vyprávěním příběhu v útržcích, ponecháváním jistých okamžiků plynout mimo obraz a primárním cílením na vyprávění skrze emoce nežli skrze děj. Výsledek je film o lidském osudu a člověku smířeném s kartami, které mu jeho život rozdal. Dřevorubec Robert Gainer v podání Joela Edgertona je konfrontován s rasismem, odtržením od své rodiny i světem, který se za pochodu neustále vyvíjí a mění. Sny o vlacích v tomto ohledu vyprávějí o tom, jak člověka formují jeho životní osudy. Je to velmi soustředěný film, který navíc vyprávění o vývoji společnosti utíná v zřejmě nejideálnější moment. Film je to ovšem primárně o životě obyčejného člověka, který se snaží vyrovnat s tragédiemi, smutkem a životními nejistotami.
Bentley působí jako filmař, který film skládá způsobem, aby každý záběr, zvuk či dialog později měl alespoň nějakou hodnotu. Skromnou délkou (i se závěrečnými titulky 102 minut) tak Bentley neplýtvá; štěstí má ovšem především v Edgertonovi, který jako většinou dokáže ve své nové roli působit naprosto přirozeně a skutečně vykreslit člověka, jenž působí, že se s ním život nemazlí. Své dělá i formát 3:2, který jen přispívá intimnosti filmu, neznamená to ovšem, že by ve finální podobě byl Sny o vlacích komorní a ničím neobohacující film. Především i proto, že tu tak výrazná filmová esej nejspíše nebyla už nějakou dobu.
Skrze vizi Bentleyho vše tak nějak funguje. Výrazný počet voice-overů, častá nedoslovnost a častý odklon od něčeho, co působí, že bude hrát primárnější úlohu. Za scénářem stojí Bentley spolu s Gregem Kwedarem, ti poté adaptují stejnojmenný román Denise Johnsona, kdy se tak nějak i bez znalosti předlohy dá odhadnout, že předloha nejspíše nemá stejnou strukturu jako film. A přesto jde v průběhu filmu snadno odhadnout, jak přesně dané momenty vypráví předloha a jak schopně je tahle velmi specifická adaptace ohýbá ve prospěch svého pojetí. I když se poté může stát, že přes všechnu tu brutalitu a utrpení, s nimiž je Robert za svůj život konfrontován, čeká ústředního dřevorubce snad nějaký šťastnější závěr jeho života, ani to není v průběhu vyloženě zaručené. Především i proto, že Sny o vlacích věrohodně zachycují, že jakmile si ústřední postava projde jakousi formou traumatu či vícero traumaty, není vyloučené, že ho právě ty budou klidně strašit až do konce života. Není to snímek o definitivním poražení nebo potlačení vnitřních démonů, ale spíše o naučení se s nimi žít.
Kromě intimního pohledu na život Grainiera film zároveň nabízí tichou meditaci o plynutí času a o tom, jak se lidské osudy prolínají s proměnami světa kolem člověka. Každodenní práce, samota v lesích a neúprosné zásahy přírody formují jeho charakter stejně intenzivně jako radostné okamžiky s rodinou. To ze Snů o vlacích dělá něco víc než příběh jednoho muže. Je to svědectví o tom, jak obyčejný život, jeho rutiny, ztráty i malé radosti vytváří smysl, který přesahuje jednotlivé generace. A připomíná, že každý život má své tempo a rytmus. Sny o vlacích tímto poukazují na to, že život není jen o velkých událostech nebo zásadních životních zvratech, ale také o drobných okamžicích, které formují zkušenosti člověka a utvářejí pochopení světa a formu jakéhosi nalezení smyslu života. V tomto ohledu je film poetickým portrétem každodennosti. A každý úder sekery, každý výhled na krajinu, každé ticho a každý úsměv nese svůj vlastní význam.
Nejen účastí Felicity Jones v roli Robertovy ženy Gladys film dokáže evokovat Brutalistu, který si začátkem roku došel pro 10 Oscarů, aby nakonec proměnil nominace za nejlepší hudbu, kameru a Adriana Brodyho v hlavní roli. I Sny o vlacích sledují osudy jednotlivce, staví na precizních kompozicích, především ovšem sledují hlavní hrdiny, kteří čelí neúprosnosti světa, tragédiím a osobním ztrátám. Přesto hledají způsob, jak s nimi žít dál. Stejně jako Brutalista Bradyho Corberta přitom Sny o vlacích pokrývají poměrně výrazné časové období, na rozdíl od něj si přitom musí vystačit s výrazně kratší délkou (215 vs. 102 minut). Potíž je v tomto ohledu fakt, že vedlejší postavy vždy nedostávají ten nejvýraznější prostor; ať už ovšem jde o Williama H. Macyho v roli Arna Peeplese, Robertova spolupracovníka a experta na výbušniny, nebo Kerry Condon v roli lesní dělnice Claire Thompson – i oni jasně vykreslují, že skutečně není malých rolí, ale pouze malých herců.
Výraznou hvězdou filmu je nicméně i hudba Bryce Dessnera, amerického kytaristy, jehož hudba se krásně vine filmem a dokáže ve správných momentech vypovídat o náladě, kterou mají stěžejní momenty vyvolávat. Kamera a hudba společně fungují jako ideální dvojice. Hudba spočívá v minimalistických motivech, přesto její síla tkví v tom, jak dokáže správně vypovídat o zřejmém duševním rozpoložení Roberta Grainiera. I hudba tak přispívá tomu, že společně s obrazem nevyprávějí jen děj, ale silně vypovídají o životě hlavní postavy, která to nikdy nepřestává mít těžké. Film nicméně jasně poukazuje na fakt, že i přes tragédie, bolest a neúprosnost světa kolem Roberta Grainiera existuje krása – v přírodě, v každodenních okamžicích i v drobných gestech přátelství a lásky. Je to film o světě, který je surový, přesto může být krásný. Je život krásný či není krásný? Svým způsobem mohou platit obě varianty. Film k tomu jenom přispívá, protože se v něm (jako v typickém životě) prolínají kruté události s krásnými událostmi a bolest se zase prolíná s radostí. V otázkách životní existence tu dost možná dlouho nebyl tak upřímný film.
Sny o vlacích jsou poetickým portrétem života jednoho muže, který se musí vyrovnat s tragédiemi, ztrátami i každodenními výzvami. Film Clinta Bentleyho díky brilantnímu výkonu Joela Edgertona, precizní kameře a hudbě Bryce Dessnera dokáže citlivě zachytit plynutí času, propojení lidských osudů a krásu skrytou i v obyčejných okamžicích. Přestože některé vedlejší postavy dostávají menší prostor a děj se někdy vyhýbá jednoznačným vyústěním, výsledkem je upřímný a hluboce lidský film, který připomíná, že život je zároveň krutý i krásný...
(4,91 z 5)