Candyman (1992)

Přijde k vám, pokud řek­ne­te před zrca­dlem pět­krát jeho jmé­no. Věřte však, že toho bude­te brzy lito­vat.

Studentka Helen píše závě­reč­nou prá­ci a jako téma si vybra­la míst­ní legen­dy. Zaujme ji ta o tajem­ném Candymanovi, kte­rý v minu­los­ti zemřel kru­tou smr­tí a nyní se vra­cí ze záhro­bí na svět, aby se pomstil. Stačí, když někdo před zrca­dlem pět­krát zopa­ku­je jeho jmé­no a on se zje­ví. Jenže to má jeden háček, kte­rý spo­čí­vá v tom, že tito lidé jsou nale­ze­ni bru­tál­ně zavraž­dě­ni. Helen tomu­to pří­bě­hu nevě­ří, ale ze zvě­da­vos­ti začne pát­rat v čer­noš­ském ghet­tu Cabrini Green, kde se nedáv­no sta­la vraž­da mla­dé ženy a míst­ní jako vra­ha uved­li prá­vě Candymana. Helen a její blíz­cí brzy pozna­jí, že tato legen­da je prav­di­vá víc než se zdá­lo. Začínají totiž umí­rat dal­ší lidé a sto­py vedou k samot­né Helen, kte­rá se stá­vá hlav­ní pode­zře­lou, a nikdo jí nevě­ří, že ji pro­ná­sle­du­je záhad­ná posta­va s hákem mís­to ruky. Nezbude jí tedy nic jiné­ho, než se Candymanovi posta­vit tvá­ří v tvář a očis­tit své jmé­no dřív, než zemře někdo dal­ší.

Režie: Bernard Rose
Rok výro­by: 1992
Délka: 99 min
Země: USA

Hrají:
Virginia Madsen ... (Helen Lyle)
Tony Todd ... (The Candyman)
Xander Berkeley ... (Trevor Lyle)
Vanessa Williams ... (Anne-Marie)
Ted Raimi ... (Billy)
...a dal­ší

Režisér Bernard Rose nato­čil ten­to film pod­le povíd­ko­vé před­lo­hy Cliva Barkera. Samotný film se sice drží povíd­ko­vé osno­vy, ale úpl­ně přes­ná kopie to není. Pozorný divák, popří­pa­dě čte­nář, zde pozná hned něko­lik důle­ži­tých roz­dí­lů, kte­ré tady nebu­du zby­teč­ně roze­pi­so­vat. O tom, jest­li se film pove­dl více, musí­te roz­hod­nout sami. Mně osob­ně se líbi­lo obo­jí zpra­co­vá­ní. Samotný reži­sér nato­čil před­tím něko­lik fil­mů, jako napří­klad Paperhouse (1988), či Chicago Joe and the Showgirl (1990). A prá­vě díky těm­to dvě­ma, kte­ré se mu doce­la poved­ly, divá­ci oče­ká­va­li solid­ní podí­va­nou i ten­to­krát. Troufám si říct, že urči­tě nezkla­mal. O dva roky poz­dě­ji nato­čil his­to­ric­ké dra­ma Immortal Beloved, kte­ré se sta­lo bohu­žel pro­za­tím jeho posled­ním lep­ším fil­mem. Následoval totiž prů­měr­ný film Anna Karenina (1997) a odpad­ní horo­ro­vý kou­sek Snuff-Movie (2005).

Candyman nej­ví­ce těží ze své ponu­ré atmo­sfé­ry a skvě­lé­mu výko­nu hlav­ní herec­ké dvo­ji­ce. Samotná atmo­sfé­ra ze začát­ku není bůhví­jak skvě­lá, to hlav­ně kvů­li pro­bí­ha­jí­cí­mu ději, kdy se nic důle­ži­té­ho nedě­je a až na pár komic­kých prv­ků je to doce­la nuda. Vše se ovšem vel­mi rych­le změ­ní po pří­jez­du do čer­noš­ské­ho ghet­ta. Tady se auto­ři sna­ži­li detail­ně zob­ra­zit živo­ře­ní soci­ál­ně slab­ších obča­nů a jejích pří­byt­ky a oko­lí byly váž­ně nechut­né. Jednotlivé zábě­ry byly dopro­vá­ze­ny tajem­nou hud­bou P. Glasse a J. Andersona, kte­ří odved­li pořád­ný kus prá­ce.

Samotná posta­va Candymana je doce­la zvlášt­ní. Moc se o její minu­los­ti nedo­zví­me, jen něko­lik holých fakt o tom co se sta­lo, ale vše je podá­no vel­mi rych­lou for­mou, a to hlav­ně pro­to, aby moh­li zapo­jit divá­ci svou před­sta­vi­vost. Když se však obje­ví na scé­ně, tak v podá­ní Tony Todda (Final Destination) sle­du­je­me per­fekt­ní herec­ký výkon, kte­ré­mu domi­nu­je jeho ďábel­ský hlas při kte­rém naska­ku­je husí kůže. Ozbrojený pou­ze hákem a dopro­vá­ze­ný hej­nem včel doká­zal nabu­dit vět­ší hrů­zu než spous­ta těch tuc­to­vých maso­vých zabi­já­ků, kte­ré dnes cpou do kaž­dé­ho tře­tí­ho fil­mu. On totiž doká­že nalo­mit divá­ky i po psy­chic­ké strán­ce (hlav­ně dív­ky), kte­ré by se urči­tě zdrá­ha­ly s polib­kem, kte­rý může být pře­ce tak krás­ný. Hlavně tedy pro milov­ni­ce hmy­zích pochou­tek a té nakys­lé pří­chu­tě hmy­zích teku­tin, když je rozkousne­te.

Svým výko­nem urči­tě potě­ši­la i hereč­ka Virginia Madsen, kte­rou jsem do té doby moc neznal. Dokázala doko­na­le měnit mimi­ku obli­če­je a její zdě­še­ní jsem jí úpl­ně sežral. Nenašel jsem jedi­nou znám­ku pře­hrá­vá­ní a doce­la se divím, že hra­je vět­ši­nou v hod­ně nezná­mých fil­mech. Nejvíce se mi líbi­la v té krva­vé scé­ně se psem. Měl jsem to štěs­tí jí vidět ješ­tě ve fil­mech The Prophecy (1995), nebo The Number 23 (2007).

Z ostat­ních zná­měj­ších her­ců bych ješ­tě zmí­nil Xandera Berkeleyho, kte­rý si zahrál napří­klad ve seri­á­lu 24. Hrs, nebo Teda Raimiho, kte­ré­ho bude jis­tě všich­ni znát pře­de­vším ze seri­á­lu Xena. O tom, že jde o bra­t­ra zná­měj­ší­ho reži­sé­ra Sama Raimiho, asi psát moc nemu­sím. Oba tito her­ci si však zahrá­li ved­lej­ší role a moc pro­sto­ru nedo­sta­li. V nepo­sled­ní řadě nesmím opo­me­nout ani čer­noš­kou krás­ku Vanessu Williams, kte­rá se nej­ví­ce pro­sla­vi­la svý­mi ero­tic­ký­mi foto­gra­fie­mi. Vidět jste jí moh­li ve fil­mu Ice Spiders.

Film Candyman se dočkal ješ­tě dvou pokra­čo­vá­ní, kte­ré ovšem jeho kva­lit v žád­ném pří­pa­dě nedo­sáh­ly. Pokud tou­ží­te strá­vit večer u něja­ké­ho mys­te­ri­óz­ní­ho fil­meč­ku, tak prá­vě ten­to sní­mek je tou pra­vou vol­bou. Jestliže pře­kousne­te prv­ní nud­nou pat­nác­ti­mi­nu­tov­ku, tak nebu­de­te lito­vat. Dobrá tajem­ná atmo­sfé­ra, zají­ma­vý pří­běh a skvě­lé herec­ké výko­ny obou hlav­ních postav jsou tomu záru­kou. To samé se dá říct i o samot­ných efek­tech či hud­bě.

Hodnocení:
70%

---