Ed Gein

Byly mu pro­ká­zá­ny pou­ze dvě vraž­dy, ale svým hrůz­ným pří­bě­hem a zvěr­stvem jenž pro­vá­děl na své far­mě se nesma­za­tel­ně vryl do pamě­ti všech ame­ri­ča­nů. Stal se neko­neč­nou inspi­ra­cí fil­mo­vých reži­sé­rů, spi­so­va­te­lů, ale i hudeb­ní­ků.

Narodil se 27. srp­na 1906 v La Crosse County, ve stá­tě Wisconsin. Jeho otec George býval čas­to neza­měst­na­ný a rád si dopřá­val vel­ké množ­ství alko­ho­lu. Jeho mat­ka Augusta s ním míva­la čas­to vel­ké výstu­py, pro­to­že fyzic­ky týral oba své syny. Jediný důvod proč se s ním neroz­ved­la byl ten, že byla sil­ně nábo­žen­sky zalo­že­ná a mnoh­dy to při­po­mí­na­lo spí­še fana­tis­mus. Byla pro­ti roz­vo­dům, a pro­to se pokou­še­la své­ho man­že­la donu­tit pře­stat pít, ale její sna­ha byla mar­ná. Matka pra­co­va­la v malém obchůd­ku s potra­vi­na­mi a když našet­ři­la dost peněz, kou­pi­la malou far­mu u měs­teč­ka Plainfield, rov­něž ve Wisconsinu. Tato vzdá­le­ná far­ma měla ochrá­nit její dva syny od vli­vu stej­ně sta­rých dětí, kte­ré si rády uta­ho­va­li jak z malé­ho Eda, tak i star­ší­ho bra­t­ra Henryho. Oba pro­to muse­li ihned po skon­če­ní ško­ly domů a vypo­má­hat na rodin­né far­mě. Jejich mat­ka byla zary­tá lute­rán­ka a svou víru vště­po­va­la i svým synům. Každý den muse­li povin­ně číst z bib­le, před­čí­tat jí ze staré­ho záko­na a navždy se zříct všech nemrav­nos­tí svě­ta. Matka jim neu­stá­le vště­po­va­la do hla­vy jak špat­ný je alko­hol, všech­ny ženy (kro­mě ní) jsou pro­sti­tut­ky a jsou pro­střed­ni­ce­mi samot­né­ho ďáb­la, aby po svě­tě šíři­ly jen zlo. Malý Ed se pod vli­vem své mat­ky stá­val stá­le více zžen­šti­lej­ším a byl tak neu­stá­lým ter­čem posměš­ků svých spo­lu­žá­ků.

Dokonce i sami uči­te­lé o něm mlu­vi­li jako o chlap­ci, kte­rý byl uza­vře­ný ve svém svě­tě, neu­stá­le si vyklá­dal sám pro sebe a smál se vlast­ním vti­pům, jímž nikdo jiný nero­zu­měl. Matka ho neu­stá­le hubo­va­la a bila za kaž­dou sebe­men­ší špat­nost. Ed se sna­žil dát své mat­ce všech­nu svou lás­ku, ale byl odmě­něn vždy jen samým bitím a nadáv­ka­mi. Přesto všech­no si našel ale­spoň jed­nu záli­bu, kte­rá mu zůsta­la navždy. Tou záli­bou bylo čte­ní, při kte­rém doká­zal zapo­me­nout na všech­no pří­ko­ří, jenž se mu dostá­va­lo. Když se své mat­ky oba chlap­ci pta­li, proč je k nim tak nepřá­tel­ská, dosta­lo se jim dal­ší­ho výprasku a při­rov­ná­ní k jejich otci. Ten byl jen oby­čej­ným sla­bo­chem, kte­rý se své ženě nedo­ká­zal posta­vit a už vůbec nebyl opo­rou pro své syny, kte­ří mu byli doslo­va lhos­tej­ní. Jenže to nezmě­ni­lo nic na tom, že svou mat­ku milo­va­li, pro­to­že niko­ho jiné­ho ani pořád­ně nezna­li. Nikam cho­dit nesmě­li, a tak se jejich rodin­né vzta­hy sku­teč­ně utu­ži­li až do extré­mu.

V roce 1940 zemřel jejich otec George na infarkt, a tak muse­li oba chlap­ci začít vydě­lá­vat, aby při­spě­li do rodin­né kasy. Oba zača­li pra­co­vat jako pří­le­ži­tost­ní údrž­bá­ři a Ed čas­to pomá­hal sou­se­dům hlí­dat děti. Dětem totiž mno­hem lépe rozu­měl a cítil se v jejich spo­leč­nos­ti lépe, než s dospě­lý­mi. Starší Henry brzy pře­stal uzná­vat pra­vi­dla, ke kte­rým se je mat­ka sna­ži­la celé dět­ství vést a chtěl si uží­vat živo­ta. Pokoušel se pře­mlu­vit i mlad­ší­ho Eda, ale ten byl zasle­pen lás­kou ke své mat­ce. V květ­nu 1944 zača­lo na far­mě hořet a oba chlap­ci se sna­ži­li oheň upro­střed noci uha­sit. Oba se ve tmě roz­dě­li­li a když se oheň koneč­ně poda­ři­lo uha­sit Ed zjis­til, že jeho bra­tr zmi­zel. Utíkal tedy pro pomoc a pát­ra­cí oddíl brzy nale­zl tělo Henryho blíz­ko uha­še­né­ho ohně. Policie se zača­la o ten­to pří­pad vehe­ment­ně zají­mat, pro­to­že Henryho tělo leže­lo ohněm zce­la nedo­tče­né, pou­ze hla­va byla zali­tá krví a pod­li­ti­na­mi. Vypadalo to, že dostal pořád­nou ránu do hla­vy. Policisté tedy zača­li Eda pode­zří­vat z vraž­dy své­ho bra­t­ra, ale nikdy se jim to nepo­da­ři­lo pro­ká­zat. Koroner nako­nec pro nedo­sta­tek důka­zů napsal jako pří­či­nu smr­ti udu­še­ní. Místní si však mys­le­li své: Ed údaj­ně zabil své­ho bra­t­ra, aby se s ním nemu­sel dělit o lás­ku své mat­ky. 29. pro­sin­ce 1945 postih­la Eda dal­ší rána. Jeho nemoc­ná mat­ka zemře­la na mozko­vou mrt­vi­ci a mu se zhrou­til celý svět. Přišel o své­ho jedi­né­ho oprav­do­vé­ho pří­te­le i vel­kou lás­ku.

Ed i po této udá­los­ti zůstal žít na rodin­né far­mě, ale začal se vyhý­bat okol­ní­mu svě­tu. Cítil se zma­te­ný, pro­to­že najed­nou byl úpl­ně sám. Přežíval jen díky stát­ní­mu pří­spěv­ku a ze své far­my vůbec nevy­chá­zel. Jelikož si chtěl ucho­vat všech­ny své vzpo­mín­ky na mat­ku začal v domě zaba­ri­ká­do­vat všech­ny míst­nos­ti. Nejprve začal mat­či­nou lož­ni­cí, poz­dě­ji zabed­nil celé hor­ní patro a nako­nec zůstal nedo­tče­ný pou­ze jeden malý pokoj a kuchy­ně. Jeho jedi­ný­mi spo­leč­ní­ky v pochmur­ném živo­tě se mu sta­ly kníž­ky. Celé dny jen ležel v poste­li a neu­stá­le četl růz­né dob­ro­druž­né časo­pi­sy o kani­ba­lech a růz­né okult­ní kni­hy. Později se začal zají­mat o nacis­ty a jejich kru­té zachá­ze­ní v kon­cen­t­rač­ních tábo­rech. Aby toho neby­lo málo, začal se zají­mat o vycpá­vá­ní zví­řat, vydě­lá­vá­ní kůže a lid­skou ana­to­mii. V těch­to kni­hách nale­zl novou inspi­ra­ci a smy­sl své­ho živo­ta. Chtěl pozná­vat dosud nepo­zna­né a cítil tou­hu pro­žít pořád­né dob­ro­druž­ství, kte­ré mu bylo po celý život ode­pí­ra­né.

Tehdy už devě­ta­tři­ce­ti­le­tý Ed byl v očích míst­ních oby­va­tel pova­žo­ván za vel­ké­ho podi­ví­na, kte­rý se vyhý­bal jaké­ko­liv lid­ské spo­leč­nos­ti. Jen občas musel zajít do měs­ta nakou­pit jíd­lo a čas od času se sta­vil v jed­né malé hospůd­ce. S nikým se neba­vil a vždy jen poku­ko­val po míst­ní ser­ví­r­ce Mary Hoganové, kte­rá si jej čas od času dobí­ra­la. Ed měl však v hla­vě zafi­xo­vá­no mat­či­no varo­vá­ní před vše­mi žena­mi, a tak se držel vždy zpát­ky. Jenže i on začí­nal cítit podiv­né vzru­še­ní a hlav­ně tou­hu poznat žen­ské tělo. Neměl však namys­li sex, ale on sám se chtěl stát ženou. Fascinovaly ho detai­ly žen­ské­ho těla, kte­ré si četl v lékař­ských kni­hách a on straš­ně tou­žil poznat všech­ny jeho taje. Sám se začal doma pře­vlé­kat do žen­ských šatů a začal pře­mýš­let o změ­ně pohla­ví. V té době však ten­to zákrok ješ­tě nebyl mož­ný, a tak ho pár­krát napadla kas­t­ra­ce. Tento nápad však brzy zavr­hl, pro­to­že by to z něj stej­ně neu­dě­la­lo ženu. Nešťastný a zkla­ma­ný Ed se jen dál utá­pěl ve svých před­sta­vách a nena­pl­ně­ných snech.

Vše se změ­ni­lo až jed­no­ho dne, kdy si v míst­ních novi­nách pře­če­tl o úmr­tí nezná­mé ženy. V tu chví­li se mu v hla­vě zro­dil dost bizard­ní nápad, kte­rý měl dát jeho živo­tu nový smy­sl. Konečně mohl neru­še­ně pro­zkou­mat taje žen­ské­ho těla aniž by se jí sám stal. Rozhodl se otevřít čer­s­tvý hrob a tělo mrt­vé ženy si odnést domů. Bohužel však nebyl na tako­vý počin sta­vě­ný, a tak potře­bo­val pomoc. Proto se obrá­til na své­ho jedi­né­ho pří­te­le podi­ví­na Guse. Tomu namlu­vil, že dělá doma něja­ké lékař­ské poku­sy a potře­bu­je k tomu mrt­vé tělo. Gus byl tro­chu jed­no­du­chým jedin­cem a tak na tuhle nabíd­ku kývl. Edovo vysvět­le­ní mu sta­či­lo. Oba se vkrad­li na hřbi­tov a tělo sku­teč­ně ukrad­li. Od té doby se jejich noč­ní návštěvy na okol­ních hřbi­to­vech sta­ly jakou samo­zřej­mos­tí a z hrobů ukrad­li ješ­tě zhru­ba dal­ších devět těl. Jedním z nich bylo i tělo vlast­ní mat­ky. Gus se už nikdy neze­ptal na co Ed ty těla potře­bu­je a rád mu pomá­hal. Ovšem jen do doby než byl poslán do sta­ro­bin­ce. Od té doby zůstal Ed opět sám a jeli­kož nebyl fyzic­ky zdat­ný, musel se poroz­hléd­nout po jiném zdro­ji žen­ských těl.

První vraž­du spáchal 8.prosince 1954. Tehdy vstou­pil do hos­po­dy Mary Hoganové a zblíz­ka jí pro­stře­lil hla­vu. Tělo nalo­žil do auta a odve­zl na svou far­mu. Ten den odpo­led­ne dosta­la poli­cie hláš­ku, že jeden ze stá­lých zákaz­ní­ků našel dve­ře hos­po­dy ote­vře­né, ale Mary zmi­ze­la. Policie na mís­tě našla jen něko­lik krva­vých cákan­ců a náboj­ni­ci z pis­to­le. Na par­ko­viš­ti se krva­vá sto­pa ztra­ti­la a oni už žád­nou dal­ší nena­šli. Případ zůstal ote­vře­ný, ale kvů­li nedo­stat­ku stop a bez těla nemoh­li niko­ho obvi­nit. V žád­ném pří­pa­dě však nešlo o prv­ní zmi­ze­ní, kte­ré poli­cis­té za posled­ní roky vyšet­řo­va­li. V roce 1947 zmi­ze­la neda­le­ko Plainfieldu tepr­ve osmi­le­tá hol­čič­ka Georgia Wicklerová. O šest let poz­dě­ji ješ­tě pat­nác­ti­le­tá Evelyn Hartleyová, kte­rá si cho­di­la při­vy­dě­lá­vat hlí­dá­ním dětí. Po obou se navždy sleh­la zem a nikdy se už nikdo nedo­zví, jaký je nako­nec potkal osud, nebo kde leží jejich těla. Rovněž se nikdy nepro­ká­za­lo jest­li za jejich zmi­ze­ním sto­jí sám Ed Gein.

V roce 1957 řádil Gein zno­vu. Tehdy při své oje­di­ně­lé návštěvě měs­ta navští­vil míst­ní žele­zář­ství, kte­ré ved­la vdo­va Bernice Wordenová se svým synem. S obě­ma pro­ho­dil něko­lik vět a ptal se na nemrz­nou­cí směs. Nakonec si ji nekou­pil a ode­šel pryč. Na dru­hý den se Frenk vrá­til z lovu a našel obchod své mat­ky ote­vře­ný, ale prázd­ný. Matka i poklad­na byly pryč. Jen na pod­la­ze uvi­děl kaluž krve a na mís­tě kde měla být kasa, ležel lís­tek o zapla­ce­ní nemrz­nou­cí smě­si vysta­ve­ný na jmé­no Ed Gein. Frenk pro­to zavo­lal míst­ní­mu šeri­fo­vi a oba se vyda­li na Geinovu far­mu. Zatímco šeri­fo­vi pomoc­ní­ci uvi­dě­li Geina jak se pofla­ku­je po měs­tě a ihned ho zatkli, šerif a Frenk poma­lu obhlí­že­li dům. Hlavní vchod byl zamknu­tý a pro­to se roz­hod­li vejít ved­lej­ším vcho­dem, kte­rý slou­žil jako kůl­na na dří­ví. Po vykopnu­tí dve­ří se jim nasky­tl hrůz­ný pohled, kte­rý se jim zaryl až do mor­ku všech kos­tí. Světla z jejich ruč­ních sví­ti­len poma­lu pro­če­sá­va­la míst­nost domu až se zasta­vi­la na krví zbar­ve­ném před­mě­tu, kte­rý visel za nohy. Chvíli jim trva­lo, než ve tmě roze­zna­li, že se jed­ná o vyvrh­nu­té tělo Bernice Wordenové. Bezhlavé tělo se hou­pa­lo ze stra­ny na stra­nu a všu­de byla spous­ta krve. Vyvrhnuté vnitř­nos­ti leže­ly v bed­ně kou­sek od těla, ale hla­vu nikde nevi­dě­li. Oba muži zůsta­li jen nevě­říc­ně zírat a z nevol­nos­tí necha­li zavo­lat posi­ly. Brzy pro­puk­la roz­sáh­lá pát­ra­cí akce po úze­mí celé far­my. To nej­hor­ší však na poli­cis­ty čeka­lo při pro­hlíd­ce celé­ho domu.

Mužům záko­na se před oči­ma zje­vil obraz hrů­zy, jako z nej­hor­ší noč­ní můry. Celý dům byl pokryt hni­jí­cí­mi odpad­ky, roz­klá­da­jí­cí­mi se potra­vi­na­mi, ale to neby­lo to nej­hor­ší. Brzy nalez­li zdroj ohrom­né­ho zápa­chu, kte­rý se táhl napříč celým domem. Na kuchyň­ském sto­le se vále­li lid­ské vnitř­nos­ti, v led­nič­ce byla hro­ma­da čás­tí lid­ských těl v nej­růz­něj­ším stá­diu roz­kla­du. Nábytek byl pota­žen lid­skou kůží, všu­de se vále­ly lid­ské kos­ti z nichž si Ed vyztu­žil i svůj náby­tek, pod poste­lí byla kra­bi­ce plná hni­jí­cích žen­ských geni­tá­lií a na stě­ně byly při­tlu­če­né vysu­še­né lid­ské leb­ky. Dokonce se mezi nimi našla i jed­na chla­pec­ká. Údajně šlo hla­vu chlap­ce, kte­rý kdy­si nepo­zo­ro­va­ně nakou­kl do okna Geinova domu a násled­ně svým rodi­čům i zná­mým vyprá­věl, že Ed má ve svém domě vysta­ve­né lid­ské leb­ky. Když se ho na to teh­dy pta­li při­znal, že má doma vyschlé lid­ské leb­ky, kte­ré mu poslal jeho bra­tra­nec (kte­rý slou­žil u armá­dy) z Filipín. Jelikož ho všich­ni pova­žo­va­li za podi­ví­na a men­tál­ně naru­še­né­ho jedin­ce, nevě­no­val nikdo této zprá­vě moc pozor­nost a jen nevě­říc­ně krou­ti­li hla­vou. Kdyby teh­dy jen tuši­li, jaká byla sku­teč­ná prav­da. To však ješ­tě neby­lo všech­no. Když ote­vře­li šat­ník nalez­li zde spous­tu vlast­no­ruč­ně uši­tých kusů oble­če­ní a jak jinak byly udě­lá­ny pří­mo z lid­ské kůže. Mezi nimi byla i sta­že­ná kůže z Edovy mat­ky, kte­rá byla seši­ta tak, aby vytvo­ři­la kom­plet­ní oša­ce­ní i s pohlav­ní­mi orgá­ny. Nakonec nalez­li koneč­ně i hla­vu jeho posled­ní obě­ti. Další dny se poli­cis­té sna­ži­li dát jed­not­li­vé kusy těl dohro­ma­dy, aby tak dali dohro­ma­dy cel­ko­vý počet Geinových obě­tí. Ten se jim nikdo nepo­da­ři­lo určit úpl­ně přes­ně, ale zasta­vi­li se na čís­le pat­náct. Tento odhad však dle jejich názo­ru nebyl urči­tě správ­ný.

Při výsle­chu údaj­ně pou­žil šerif Art Schley nepři­mě­ře­né nási­lí a když mlá­til Geinovou hla­vou o zeď, tak se Ed napůl omá­me­ný při­znal. Tento počin se však dostal až na vyš­ší mís­ta a byl uznán za nepři­ja­tel­ný. Šerif násled­ně zemřel na infarkt jen pár měsí­ců po svě­dec­tví u sou­du u něhož byl Ed Gein shle­dán dušev­ně nemoc­ným. Gein se i tak při­znal pou­ze k vraž­dě Bernice Wordenové. Neustále si stál za tím, že čás­ti těl jenž poli­cis­té nalez­li u něj v domě pat­ří mrt­vo­lám, kte­ré vyko­pal na hřbi­to­vě. Byl dokon­ce ochot­ný sdě­lit i jmé­na hrobů, kte­ré svým činem zne­svě­til. Absolutně si neu­vě­do­mo­val důsle­dek a nemo­rál­nost svých činů a čas­to se u sou­du smál vlast­ní­mu vyprá­vě­ní. Nakonec se ješ­tě při­znal i k vraž­dě Mary Hoganové, kte­rá mu stej­ně jako Bernice při­po­mí­na­la jeho mat­ku. Všechny ženy, kte­ré si vybral, byly sil­něj­ší posta­vy a vzhle­dem i tva­ry se podo­ba­ly jeho mat­ce (tím je myš­le­no i mrt­vo­ly na hřbi­to­vě). Neustále však zapí­ral, že by zabil něko­ho dal­ší­ho a už vůbec ne své­ho bra­t­ra. Nakonec byl pře­dán do péče psy­chi­atrů, kte­ří jej hospi­ta­li­zo­va­li v Ústřední stát­ní nemoc­ni­ci pro dušev­ně cho­ré delik­ven­ty ve Waupunu, kde se měl podro­bit odbor­ným vyšet­ře­ním. Vyšetřovatelé nako­nec ozna­či­li Eda za schi­zofren­ní­ho sexu­ál­ní­ho psy­cho­pa­ta, kte­rý navíc trpěl nená­vis­tí vůči ženám, jenž v něm vyvo­lá­va­ly vzpo­mín­ky na jeho mat­ku, k níž i po smr­ti cítil nehy­nou­cí lás­ku. Ed Gein byl tím nej­ku­ri­óz­něj­ším pří­pa­dem teh­dej­ší doby, pro­to­že u něj léka­ři kon­sta­to­va­li názna­ky nek­ro­fi­lie, transves­ti­tis­mu, kani­ba­lis­mu a feti­šis­mu. Teprve v roce 1968 ho léka­ři uzna­li jako dušev­ně zdra­vé­ho a tak mohl sta­nout Ed Gein před plno­hod­not­ným sou­dem. Toho se však zúčast­ni­lo jen něko­lik vyšet­řo­va­tel­ských exper­tů, kte­ří roky pra­co­va­li na sesta­ve­ní koneč­né­ho počtu obě­tí, kte­ré byly teh­dy nale­ze­ny u něj v domě. I přes veš­ke­rou sna­hu obža­lo­by, poro­ta roz­hod­la o Geinově nevin­ně z důvo­du dušev­ní nezpů­so­bi­los­ti a posla­la ho zpát­ky do Ústřední stát­ní nemoc­ni­ce pro dušev­ně cho­ré delik­ven­ty. Podle léka­řů, jenž na něj dohlí­že­li, se v léčeb­ně cho­val ke všem přá­tel­sky a per­so­nál si na něj nemohl nikdy stě­žo­vat. Později byl pře­ve­zen do Mendotaovy stát­ní nemoc­ni­ce v Madisonu, 26. čer­ven­ce 1984 zemřel na selhá­ní srd­ce. Měl rako­vi­nu a dýcha­cí pro­blémy. Bylo mu 78 let.

- v roce 1958 když už byl za mří­že­mi, někdo zapá­lil jeho far­mu. Když se to Ed dozvě­děl jen se usmál a řekl: To je jen dob­ře!

- ten­týž rok bylo v auk­ci pro­dá­no i jeho auto, ve kte­rém pře­vá­žel mrt­vá těla do své­ho domu. Bylo teh­dy vydra­že­né za $760.

- jeho hrob na hřbi­to­vě v Plainfieldu byl něko­li­krát záměr­ně poško­zen van­da­ly a dokon­ce někdo ukra­dl i samot­ný náhrob­ní kámen.

- náhrob­ní kámen byl zno­vu udě­lán v roce 2001 a nyní se nachá­zí v národ­ním muzeu měs­ta Waushara County.

Jeho pří­běh se stal vel­kou inspi­ra­cí pro mno­ho reži­sé­rů, spi­so­va­te­lů, ale i hudeb­ní­ků. Prvním se stal v roce 1957 jis­tý spi­so­va­tel horo­rů Robert Bloch, kte­rý začal pra­co­vat na svém romá­nu inspi­ro­va­ném prá­vě Edem Geinem. Kniha vyšla pod názvem Psycho, kte­rá šla do pro­de­je v roce 1959. O rok poz­dě­ji se toho­to žha­vé­ho téma­tu cho­pil sám mis­tr Alfred Hitchcock a oka­mži­tě kou­pil prá­va k natá­če­ní. Díky tomu­to činu brzy svět­lo svě­ta spat­ři­la legen­dár­ní posta­va Normana Batese v podá­ní Anthonyho Perkinse. Tento film zna­jí asi všich­ni, ale jen málo­kdo ví co , nebo kdo tvůr­ce inspi­ro­val.

V roce 1967 se Ed Gein stal před­lo­hou pro hlav­ní posta­vu ve fil­mu To (It), v němž Foddy McDowall vykres­lu­je psy­cho­pa­tic­ké­ho správ­ce muzea, kte­rý doma v poste­li scho­vá­vá roz­klá­da­jí­cí se mrt­vo­lu své mat­ky. Je to k neví­ře, ale prá­vě Ed Gein se stal inspi­ra­cí i k vytvo­ře­ní dal­ší­ho psy­cho­pa­tic­ké­ho mani­aka z fil­mu jenž vzni­kl v roce 1974, ten­to­krát mu dali tvůr­ci jmé­no Leatherface v kla­sic­kém krvá­ku Tobeho Hoopera Texaský masa­kr moto­ro­vou pilou. V dal­ším, a prav­dě­po­dob­ně niko­li posled­ním, fil­mu se Ed pro­mě­nil v transves­tit­ní­ho zabi­já­ka „Buffalo Billa“, kte­rý, stej­ně jako Ed, nosil oblek uši­tý z žen­ské kůže. Tento film byl nato­čen pod­le kniž­ní před­lo­hy Thomase Harrise Mlčení jeh­ňá­tek v roce 1991. No a v nepo­sled­ní řadě se jeho jmé­no stá­lo slav­ným i na hudeb­ní scé­ně, pro­to­že kape­la Slayer se necha­la inspi­ro­vat Edem Geinem, pro napsa­ní sklad­by Dead skin mask.

---